Pl.ÚS 27/12 #1 — Volba prezidenta republiky 2013 (Tomio Okamura)

Analytická právní věta

Ústavní stížnost nesmí být toliko „nosičem,“ který Ústavnímu soudu umožní ochránit objektivní ústavní principy, avšak s nulovým (či spíše negativním) dopadem do subjektivních práv stěžovatele. Za takových okolností nelze považovat podmínku pro otevření konkrétní kontroly norem, vyslovenou v ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu, za splněnou.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že lhůta sama o sobě nemůže být protiústavní; její protiústavnost lze posuzovat až v širším kontextu, resp. v její komunikaci s jinými aspekty, které k uplatnění lhůty přistupují. V daném případě je nepochybně oním kontextem to, že zákonná lhůta dvou dnů je konstruována u prostředku ochrany, který se týká registrace kandidáta ve volbách. Podobně koncipovanou lhůtu lze najít ve všech volebních zákonech, přičemž právě ty jsou v daném případě pro srovnání relevantní. Aplikace lhůty v konkrétním případě navíc nijak nezasáhla do práva stěžovatele na přístup k soudu, neboť ten svoje práva řádně a včas uplatnil.

Ústavní a zákonný požadavek 50.000 podpisů podporovatelů považuje Ústavní soud z hlediska práva stěžovatele na přístup k volené funkci za přiměřený. Toto množství vychází z úvahy ústavodárce, v níž je nepochybně reflektována skutečnost, že ústavní systém ČR je založen na systému zastupitelské demokracie (čl. 2 odst. 1 Ústavy) a parlamentní formy vlády, a na tom nic nemění ani zavedení přímé volby prezidenta. Konkrétní počet petentů je pak odrazem úvahy o tom, kde leží hranice dostatečné podpory kandidáta jako projevu serióznosti jeho kandidatury.

Schopnost či neschopnost osob shromažďujících osobní údaje poskytnout občanům dostatečnou záruku, že nedojde k jejich zneužití, nelze přičítat veřejné moci či dokonce na základě nedostatku důvěry konstruovat porušení práva kandidáta na přístup k volené funkci.

Ten, kdo se uchází o účast ve volbě prezidenta a souhlasí se svou kandidaturou, nese negativní důsledky v případě, že předložená kandidátní listina a přiložená petice vykazuje chyby a vady.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Plénum Ústavního soudu zamítlo nálezem ze dne 7. 1. 2013 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ústavní stížnost Tomio Okamury proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 23. listopadu 2012 č. j. MV-123865-12/VS-2012 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. prosince 2012 č. j. Vol 11/2012-36. Návrh na zrušení čl. 56 odst. 5 Ústavy České republiky, ve znění ústavního zákona č. 71/2012 Sb., ve slovech „nejméně 50 000“, dále § 25 a 26 a § 65 odst. 1 zákona č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky a o změně některých zákonů (zákon o volbě prezidenta republiky), ve slovech „do 2 pracovních dnů od doručení rozhodnutí“, a vyhlášky č. 294/2012 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o volbě prezidenta republiky, návrh na vydání rozhodnutí o odložení vykonatelnosti rozhodnutí předsedy Senátu Parlamentu České republiky ze dne 1. 10. 2012 o vyhlášení volby prezidenta republiky, uveřejněného pod č. 322/2012 Sb., a návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ministerstva vnitra a Nejvyššího správního soudu Ústavní soud odmítl.

Narativní část

Dne 6. listopadu 2012 byla podána kandidátní listina stěžovatele pro volbu prezidenta republiky ve dnech 11. a 12. ledna 2013, k níž byla připojena petice s 8 612 podpisovými archy, obsahujícími 63 530 záznamů. Ministerstvo vnitra uznalo za validní záznamy v případě 61 966 podepsaných občanů. V rámci ověřování podpisů na vzorku 8 500 občanů zjistilo chybovost u 19,353 % podepsaných občanů, v důsledku čehož provedlo kontrolu na dalším stejně velkém vzorku, přičemž zjistilo chybovost 22,953 %. Podle § 25 odst. 6 zákona o volbě prezidenta republiky proto ministerstvo následně z celkového počtu 61 966 podepsaných občanů odečetlo počet procentuálně odpovídající součtu chybovosti v obou vzorcích (42,306 %), čímž dospělo k číslu 35 751. Vzhledem k tomu, že tento počet byl nižší, než zákonem požadovaných 50 000 podpisů, ministerstvo kandidátní listinu rozhodnutím odmítlo. Stěžovatel se následně domáhal registrace kandidátní listiny u Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny námitky stěžovatele s výjimkou jedné. Připustil, že ministerstvo postupovalo chybně, když procentuální chybovost u obou kontrolních vzorků sečetlo a nikoliv zprůměrovalo, nicméně ani po správném propočítání podpisů stěžovatel nedosáhl potřebný počet 50 000 podpisů. Nejvyšší správní soud proto návrh stěžovatele na vydání rozhodnutí o povinnosti registrovat jeho kandidátní listinu zamítnul. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal jak neústavnost Ústavy a zákona o volbě prezidenta republiky, tak i porušení jeho ústavně zaručených práv při aplikaci zákona ze strany Ministerstva vnitra a Nejvyššího správního soudu. Konkrétně stěžovatel vznesl námitky stran délky lhůt, které byly v procesu registrace kandidáta k dispozici, stran ústavního a zákonného požadavku doložení 50 000 podpisů jako předpokladu registrace kandidátní listiny, námitky týkající se rizika zneužití osobních údajů petentů při sběru podpisů, či další námitky stran porušení petičního práva. Samostatný komplex námitek stěžovatele se vázal k aplikaci § 25 a 26 zákona o volbě prezidenta republiky, v rámci nichž stěžovatel zpochybňoval proces a metodu kontroly petičních archů. Stěžovatel rovněž zpochybňoval nestrannost soudce Vojtěcha Šimíčka, který v médiích konstatoval, že některé archy byly v případě stěžovatele vyplněny jednou rukou. Konečně stěžovatel namítal skutečnost, že v rámci kontroly podpisů není kontrolována jejich pravost. Stěžovatel se domníval, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 18, čl. 21 odst. 1 a 4 a čl. 22 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ústavního principu dle čl. 9 odst. 2 Ústavy.


Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud se k jednotlivým námitkám stěžovatele vyjádřil v pořadí, v jakém byly v ústavní stížnosti vzneseny.

Na adresu namítané nedostatečné délky lhůty u prostředku ochrany Ústavní soud podotkl, že podobně koncipovanou lhůtu lze najít ve všech volebních zákonech, přičemž právě ty jsou v daném případě pro srovnání relevantní. Pokud se týče aplikace lhůty na případ stěžovatele, což je jediná skutečnost, kterou je možné v řízení o ústavní stížnosti zkoumat, Ústavní soud neshledal žádný zásah do práva stěžovatele na přístup k soudu, neboť stěžovatel ochranný prostředek uplatnil. Stěžovatel měl navíc k dispozici lhůtu de facto prodlouženou na pět dnů.
Pokud se týče namítaného porušení čl. 6 Úmluvy, ten na tzv. volební věci, včetně řízení o registraci kandidáta, nedopadá. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nejen že neplyne požadavek na přiměřený přístup k národnímu soudu ve volebních věcech, ale Úmluva vlastně v těchto věcech ani nevyžaduje soudní přezkum jako takový.

Ústavní a zákonný požadavek doložení 50 000 podpisů jako předpokladu registrace kandidátní listiny považoval Ústavní soud za přiměřený. Připomněl, že ústavní systém České republiky je založen na systému zastupitelské demokracie (čl. 2 odst. 1 Ústavy) a parlamentní formy vlády, a na tom nic nemění ani zavedení přímé volby prezidenta. Z toho důvodu nelze akceptovat ani námitku stěžovatele týkající se jeho diskriminace ve srovnání s kandidáty navrženými skupinou poslanců či senátorů, neboť relevance jejich podpory pro kandidaturu vyplývá z mandátu poslanců a senátorů, kteří sami byli zvoleni určitým počtem voličů.

Ke stěžovatelem namítané hrozbě zneužití osobních údajů Ústavní soud poznamenal, že osoby nakládající s údaji jsou vázány povinnostmi vyplývajícími ze zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, který se na situaci vztahuje jako lex generalis. Schopnost či neschopnost osob shromažďujících osobní údaje poskytnout občanům dostatečnou záruku, že nedojde k jejich zneužití, nelze přičítat veřejné moci či dokonce na základě nedostatku důvěry konstruovat porušení práva kandidáta na přístup k volené funkci.

Pokud se týče námitek ohledně aplikace § 25 a 26 zákona o volbě prezidenta republiky, v rámci nichž stěžovatel zpochybňoval proces a metodu kontroly petičních archů, Ústavní soud ve většině odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který se s těmito námitkami dostatečně vypořádal. Námitka týkající se přečíslování archů Ministerstvem vnitra před jejich počítačovým zpracováním, což má v kombinaci s randomizací vzorků po celých arších dle stěžovatele vzbuzovat pochybnosti o nestrannosti zpracování, byla vznesena jako novum až v řízení před Ústavním soudem. V souladu se zásadou subsidiarity se jí proto Ústavní soud nemohl zabývat. I přesto však podotkl, že k přečíslování petičních archů, k němuž se Ministerstvo vnitra ve vyjádření k ústavní stížnosti přihlásilo, došlo při elektronickém zpracování archů a stěžovatel nepředložil nic, co by nasvědčovalo svévolnému zásahu ze strany ministerstva.

Ústavní soud se neztotožnil ani s namítaným nedostatkem spočívajícím v absenci ověřování autenticity podpisů. Naopak, zkoumání pravosti podpisů v jednotlivých vzorcích nad rozsah kontroly správnosti údajů by v případě stěžovatele (a nejen jeho) mohlo vést ke zjištění ještě větší chybovosti. Postup zvolený Ministerstvem vnitra v souladu se zákonem o volbě prezidenta republiky byl tak vlastně pro stěžovatele příznivější, než čeho se zřejmě svým argumentem domáhal. Proto namítaný nedostatek nebyl vůbec s to způsobit zásah do stěžovatelových práv.

Stran neodpovědnosti kandidáta za chyby na arších Ústavní soud uvedl, že ten, kdo se uchází o účast ve volbě prezidenta a souhlasí se svou kandidaturou, přirozeně nese negativní důsledky v případě, že předložená kandidátní listina a přiložená petice vykazuje chyby a vady.

Jako obiter dictum Ústavní soud dodal, že zákon o volbě prezidenta republiky obsahuje mezeru, která by mohla být hodnocena jako protiústavní, pokud neukládá ověření skutečného, nezaměnitelného a individualizovaného projevu vůle petenta, tj. ověření pravosti jeho podpisu. Je-li účelem petice zjištění relevantní podpory a serióznosti kandidatury, nelze je realizovat toliko způsobem, z něhož není zřejmé, zda petent uvedl skutečně svoje vlastní údaje a k nim připojil svůj vlastnoruční podpis, či zda neuvedl údaje svých rodinných příslušníků či dalších osob, jejichž osobní údaje v rozsahu požadovaném zákonem o volbě prezidenta zná.

Soudcem zpravodajem ve věci byl Pavel Rychetský. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.