II.ÚS 4680/12 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Michaela Gregora, zastoupeného JUDr. Olgou Krejsovou, advokátkou se sídlem Meteorologická 792/29, Praha 4 - Libuš, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2327/2012-117 ze dne 27. 9. 2012, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 303/2011-101 ze dne 20. 3. 2012 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 32 C 43/2011-67 ze dne 24. 8. 2011, takto:

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal, aby vedlejší účastník jako vydavatel tištěného periodika, v původním řízení žalovaná, byl povinen uveřejnit v deníku Hospodářské noviny omluvu stěžovateli ve znění uvedeném v tomto rozhodnutí. Městský soud v Praze shora označeným rozhodnutím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze, který se ztotožnil se závěry městského soudu, výše citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl jako nepřípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), neboť shledal, že stěžovatel nezformuloval žádnou otázku mající zásadní právní význam.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Namítá, že obecné soudy odůvodňovaly zamítnutí žaloby mimo jiné též poukazem na plynutí času, kdy byl článek v Hospodářských novinách publikován, což pokládá za svého druhu promlčení, jež je podle něj ve vztahu k nárokům plynoucím z osobnostních práv nepřijatelné. Stěžovatel dále poukázal na to, že odvolací soud došel k závěru o pravdivosti článku při absenci důkazu o tomto tvrzení. Stěžovatel se domnívá, že byl významně zkrácen na svých procesních právech, když se mu nedostalo řádného poučení ve smyslu § 118a o. s. ř., před soudy nebyl zastoupen advokátem (na rozdíl od žalované), a tudíž mu ze zákona měl přináležet vyšší stupeň procesní ochrany. Na závěr stěžovatel zrekapituloval judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu v otázce ochrany osobnostních práv a navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadená rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

K námitce nepřijatelnosti časové prodlevy mezi zásahem do osobnostních práv jedince, k němuž mělo dojít dne 1. 4. 2004, a podáním žaloby dne 17. 3. 2011 na ochranu osobnosti je třeba poznamenat, že obecné soudy zde rozhodovaly v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na což upozornil i dovolací soud v napadeném usnesení o odmítnutí dovolání (viz str. 2). Běh času má totiž v kontextu ochrany osobnostních práv skutečně svůj význam, neboť jednak s odstupem času slábne intenzita případného zásahu do takových práv, jednak se v něm promítá zásada vigilantibus iura, která sleduje, aby se každý zavčas domáhal svých práv, neboť - i když k jejich promlčení nedochází - dlouhodobá pasivita na straně poškozeného, nespočívající v závažných důvodech, současně signalizuje i to, že přinejmenším v době takového zásahu újmu na svých osobnostních právech stěžovatel nepociťoval.

Stěžovateli není možno přisvědčit ani v námitce týkající se procesního pochybení soudů prvé a druhé stolice. Nesplnění poučovací povinnosti by představovalo upření plné možnosti uplatnění práv (srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07, dostupný na http://nalus.usoud.cz), a tím i popření jednoho ze základních předpokladů práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Nicméně ve vztahu k posuzovanému řízení nelze přehlédnout, že poučení dle § 118a odst. 2 je namístě tehdy, jestliže účastník řízení vycházel z právního názoru odlišného od toho, k jakému soud dospěl v průběhu řízení, a v důsledku neúplnosti vylíčení rozhodných skutečností je proto vyzván k doplnění rozhodných skutečností s poučením o rozsahu a následcích nesplnění výzvy. Takovou situaci vystihuje kupříkladu odlišnost právního posouzení nároku uplatněného z titulu odpovědnosti za škodu a nároku kvalifikovaného soudem jako bezdůvodné obohacení (srov. Drápal, L., Bureš, J.; Občanský soudní řád: komentář, 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 829). O takovou situaci se v posuzované věci nejedná, poněvadž obecné soudy byly shodně se stěžovatelem názoru, že jde o řádně uplatněný nárok ve smyslu § 13 odst. 1 občanského zákoníku, byť svojí povahou nedůvodný, tudíž procesní práva zaručená citovaným ustanovením stěžovateli nemohla být postupem obecných soudů upřena.

Ustanovení § 118a odst. 3 nelze vykládat tak, že soud je povinen žalobce vyzvat k předložení (případně i dodatečných) důkazů, aby jeho návrhu mohlo být vyhověno. K tomuto typu poučení Ústavní soud konstatuje, že uvedenou povinnost soud má, jestliže účastník sice tvrdí rozhodné skutečnosti, ale je důkazně zcela nečinný, navrhuje důkaz ve vztahu k jeho tvrzení irelevantní či pomocí navrženého důkazu nebylo nic zjištěno (srov. Bureš/Drápal/Krčmář/Mazanec: Občanský soudní řád - komentář, I. díl, 7. vydání. C. H. Beck, Praha 2006, str. 549). V posuzované věci se však nejednalo ani o jednu z výše vyložených situací, v nichž soud stíhá povinnost poučit účastníka řízení, neboť obecné soudy především hodnotily míru možné difamace osoby stěžovatele, zachycené v předloženém článku ve vztahu k postavení stěžovatele v té době jako voleného zástupce orgánu územního samosprávného celku. Nejednalo se tedy o situaci, kdy by stěžovatel byl důkazně nečinný, navrhoval irelevantní důkazy, popř. důkazy, jimiž nemohlo být nic zjištěno. Ani v tomto případě nelze rozumně dospět k závěru o procesním pochybení obecných soudů.

Výtka stěžovatele, že odvolací soud dospěl k pravdivosti tvrzení, aniž by byl pro tento svůj závěr měl dostatek důkazů, je taktéž neopodstatněná. Odvolací soud totiž vyšel ze spisového materiálu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 104/2010 i ze svého (odvolacího) spisu 1 Co 109/2011, kdy v tomto řízení bylo prokázáno, že stěžovatelem původně obývaný byt byl bytem nájemním, a že polovinu domu získal na základě soudního rozhodnutí, proti němuž se Městská část Praha 1 neodvolala, za částku přes 1 000 000 Kč, "tedy objektivně levně a dokonce i levněji, jestliže jeho mimosoudní nabídka byla vyšší (1,200.000,- Kč)" (viz str. 4 napadeného rozsudku vrchního soudu). Nadto se zde odvolací soud vyjadřoval toliko k dílčímu tvrzení, které v článku zaznělo, nestvrzoval tím ovšem pravdivost článku jako celku. Kritizovaná úvaha soudu druhé stolice tudíž není projevem nepřípustné libovůle v rozhodování.

Ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu pokládá Ústavní soud za nutné konstatovat, že se jedná o usnesení, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozhodném znění. Dovolací důvod dle tohoto ustanovení do doby jeho derogace nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (č. 147/2012 Sb.) tedy představoval jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím mohl Nejvyšší soud plnit své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání závisela na úvaze dovolacího soudu, jelikož na mimořádný opravný prostředek z tohoto důvodu nebyl ex lege nárok. U rozhodnutí o dovolání postavených na otázce zásadního právního významu lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, což dovolací soud v projednávané věci uspokojivě splnil (viz str. 2 in fine rozporovaného usnesení). Ústavní soud proto nemůže akceptovat tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší soud měl dovolání připustit.

Ve světle řečeného tak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 16. července 2013


Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu