III.ÚS 1220/13 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila a ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Masláka, t. č. Vazební věznice Olomouc, zastoupeného Mgr. Markem Freundem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4422, proti: 1. jiným zásahům Vazební věznice Olomouc spočívajícím v jeho "umístění na celu se zařízením a vybavením zabezpečeným proti poškození" a "soustavným podrobováním důkladným osobním prohlídkám" a 2. "nevykonání nápravy na základě podnětů" ze dne 12. 1. 2013 a 12. 2. 2013 Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě - pobočkou v Olomouci a Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci, takto:

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavního soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že:

1. Umístěním na celu se zařízením a vybavením zabezpečeným proti poškození, resp. nevykonáním nápravy na základě podnětů ze dne 12. 1. 2013 a 12. 2. 2013 Vazební věznice Olomouc, Krajské státní zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci v řízení sp. zn. 2 KDV 4001/2013-9 a Vrchní státní zastupitelství v Olomouci v řízení sp. zn. VDV 503/2013 porušily jeho právo na soudní a jinou právní ochranu, všeobecný zákaz diskriminace a rovnosti v důstojnosti i v právech podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1, odst. 2 Protokolu č. 12 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Listiny.

2. Soustavným podrobováním důkladným osobním prohlídkám, při kterých "je nucen svlékat se donaha a dělat dřepy", resp. nevykonáním nápravy na základě podnětů ze dne 12. 1. 2013 a 12. 2. 2013 Vazební věznice Olomouc, Krajské státní zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci v řízení sp. zn. 2 KDV 4001/2013-9 a Vrchní státní zastupitelství v Olomouci v řízení sp. zn. VDV 503/2013 porušily jeho práva nebýt mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu a právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 3 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny.

3. Krajské státní zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci sdělením ze dne 31. 1. 2013 sp. zn. 2 KDV 4001/2013-9 a Vrchní státní zastupitelství v Olomouci sdělením ze dne 26. 3. 2013 sp. zn. VDV 503/2013, jejich nepřezkoumatelností a nevypořádáním se s jeho podněty ze dne 12. 1. 2013 a 12. 2. 2013 porušila právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

4. Vazební věznici Olomouc, Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci a Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci se zakazuje pokračovat v porušování jeho základních práv a svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že byl umístěn na celu se zařízením a vybavením zabezpečeným proti poškození (tzv. antivandalní celu) podle § 10 odst. 1 vyhlášky č. 109/1994, kterou se vydává řád výkonu vazby svévolně; neobstojí přitom úsudek státních zástupců Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, že toto zařazení bylo regulérní proto, že jde o celu se zesíleným stavebně technickým zabezpečením podle § 10 odst. 2 téhož předpisu. Stěžovatel uvádí, že je v porovnání s jinými obviněnými v obdobné situaci výrazně diskriminován tím, že nemá k dispozici teplou vodu, sociální zařízení oddělené od zbývajícího prostoru cely neprůhlednou zástěnou, řádně tekoucí vodu a normální stůl se židlemi.

Osobní prohlídky označuje stěžovatel za bezdůvodné, přičemž jejich průběh je nelegální a neproporcionální ve vztahu k sledovanému cíli, přičemž se vyznačuje nedostatkem respektu k lidské důstojnosti, který je jimi ponižován, vzbuzují v něm pocity strachu, podřízenosti a navíc při těchto prohlídkách trpí bolestí kolene a nesporně je lze považovat za nehygienické; upozorňuje též na judikaturu ESLP v souvislosti s osobními prohlídkami vězňů "(kupř. Iwanczuk c. Polsko z 15. 11. 2001, Valašinas c. Litva z 24. 7. 2001)".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jak Ústavní soud konstatoval v usnesení sp. zn. III. ÚS 3333/09 ze dne 10. 6. 2010, ze samotné povahy ústavního soudnictví a zejména též z povahy ústavní stížnosti vyplývá princip subsidiarity, který mj. znamená, že ochrana práv a svobod Ústavním soudem nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany, poskytované právním řádem jako celkem, byly vyčerpány nebo zcela selhávají, jako nezpůsobilé nebo nedostatečné. Specifická povaha výkonu vazby (analogicky též výkonu trestu odnětí svobody) vyžaduje, aby k prokázání eventuálních pochybení státních orgánů při jejich výkonu docházelo po důkladném seznámení se skutkovým stavem věci (např. šetřením na místě, vyžádáním potřebných vysvětlení, listin, věcí doličných apod.), a eventuální reparační zásah musí být v takových případech rychlý a efektivní. Je zřejmé, že ústavní soudnictví takovými nástroji, založenými na bezprostředním a rychlém dokazování a na možnosti okamžitého zásahu, nedisponuje, resp. disponuje toliko v omezeném rozsahu. Proto zásah Ústavního soudu v záležitostech výkonu vazby by byl představitelný toliko v případech extrémních excesů, majících ústavněprávní dimenzi; takovými by mohly být např. porušení zákazu mučení či podrobení krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu (viz čl. 7 odst. 2 Listiny nebo čl. 3 Úmluvy) nebo protiústavní porušení práva na zachování lidské důstojnosti (viz čl. 10 odst. 1 Listiny).

Dále Ústavní soud v citovaném usnesení uvedl, že jsou-li předmětem stížnosti méně intenzivní údajné nedostatky výkonu vazby, týkající se spíše vazebního režimu, je kontrola těchto záležitostí a eventuální právní ochrana upravována jinými právními předpisy, jako je zákon o výkonu vazby, zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, v platném znění [§ 4 odst. 1 písm. b)], resp. zákon č. 349/1999 Sb. o veřejném ochránci práv, v platném znění (§ 1 odst. 3 a 4).

Ústavní soud poukázal též na to, že také Evropský soud pro lidská práva je ve své judikatuře ohledně posuzování intenzity tvrzených porušení Úmluvy při výkonu vazby a výkonu trestu odnětí svobody velmi zdrženlivý a obecně uznává nezbytnou nutnost omezení práv a svobod obviněných osob z důvodů připuštěných Úmluvou a v jejich rámci. Intenzitu omezení práv obviněných ve výkonu vazby posuzuje z hlediska normálních a přiměřených potřeb detence (blíže viz Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha : Orac, 2002, str. 71 a násl.).

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech výše označených orgánů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

Patří se předeslat a zdůraznit, že usnesením policejního orgánu (vrchního komisaře Odboru obecné kriminality Zlín Služby kriminální policie a vyšetřování Krajského ředitelství policie Zlínského kraje Policie České republiky) ze dne 27. 11. 2012 č. j. KRPZ-87601-98/TČ-2012-15071 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro pokračující zvlášť závažný zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), d), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku spáchaného ve stádiu pokusu ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 a 3 tr. zákoníku, přečin šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 1 a 2 a přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku.

I při respektování zásady presumpce neviny rozhodujícími orgány lze uvést, že orgány činné v trestním řízení vycházejí z odůvodněného podezření, že stěžovatel se stíhaného jednání dopustil, přičemž zdůrazňují jeho společenskou nebezpečnost, jakož i "vůdčí roli" stěžovatele "v hierarchii stíhané organizované skupiny". O stěžovatelových souvisejících ústavních stížnostech již opakovaně rozhodoval i Ústavní soud.

Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a Krajské státní zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci zařazení stěžovatele do cely, která je zařízena a vybavena způsobem zajištěným proti poškození a kterou lze považovat za celu se zesíleným stavebně technickým zabezpečením, adekvátně odůvodnil logicky, jakož i účelovým kontextem.

Není přesvědčivého argumentu proti výkladovému východisku (vycházejícího z obsahu podústavního, resp. dokonce podzákonného práva), považujícího za určující, že podle § 10 odst. 2 vyhlášky č. 109/1994 Sb., o řádu výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů, na celu se zesíleným stavebně technickým zabezpečením se zpravidla umístí obviněný uvedený v § 7 odst. 1 písm. d) zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů; podle tohoto ustanovení se odděleně umísťují obvinění, kteří jsou stíháni pro některý z trestných činů uvedených v § 88 odst. 4 tr. zákoníku, od obviněných ostatních.

Ke stěžovatelově kritice nedostatečného rozlišení cely se zařízením a vybavením zabezpečeným proti poškození od cely se zesíleným stavebně technickým zabezpečením se patří dodat, že některá z opatření uplatňujících se v rámci prvně jmenované kategorie cel mají praktický význam v souvislosti s riziky, na něž poukazuje § 10 odst. 2 vyhlášky č. 109/1994 Sb.

Ústavní soud nepřisvědčil i další námitce stěžovatele ohledně jeho diskriminace oproti jiným obviněným ve srovnatelné procesní situaci. Poté, co nenalezl ústavně relevantní deficity ve výše zmiňovaném postupu, nelze diskriminaci stěžovatele spatřovat v jím tvrzené nerovnosti ve srovnání s praxí Vazební věznice Olomouc v jiných případech. Takovéto srovnání není předmětem řízení před Ústavním soudem v dané věci a Ústavní soud v jeho rámci není oprávněn posuzovat a přezkoumávat stěžovatelem uváděné případy.

Stěžovatelem oponované prohlídky byly prováděny poprvé při příjmu do výkonu vazby a dále vždy při předvedení k návštěvě či k orgánu činnému v trestním řízení, poté při návratu z těchto úkonů na celu. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a Krajské státní zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci vycházejíce z přesvědčivých bezpečnostních potřeb ústavněprávně přijatelně vysvětlily, že o disproporční zásah do stěžovatelovy lidské důstojnosti, resp. jeho dalších ústavně zaručených práv a svobod, se nejedná.

Stěžovatelův poukaz na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva je očividně nevýstižný. Uvedený soud shledal porušení čl. 3 Úmluvy v rozsudku ze dne 24. 7. 2001 ve věci Valašinas v. Litva, stížnost č. 44558/98, odst. 117, ve skutečnosti, že vězeň byl povinen "se svléknout za přítomnosti dozorkyně" a dozorci "se dotýkali jeho pohlavních orgánů holýma rukama". V rozsudku ze dne 15. 11. 2000 ve věci Iwańczuk v. Polsko, stížnost č. 25196/94, pak šlo o prohlídku provedenou dozorci, kteří vyslovovali zesměšňující poznámky o stěžovatelově těle (blíže viz Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M.: Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2012, str. 411).

Co do toho prostředku ochrany práv, jejž stěžovatel zvolil v dané věci (§ 72 a násl. zákona o Ústavním soudu, jmenovitě ochrany před "jiným zásahem orgánu veřejné moci"), stojí za připomenutí, že také ústavní stížností lze napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci, a stěžovatel tímto zásahem musí být - již nebo ještě - postižen (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. 5. 1997, N 62/8 SbNU 119; dále např. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 26/03, IV. ÚS 145/03, II. ÚS 443/03, III. ÚS 373/04, II. ÚS 532/04, III. ÚS 451/05, III. ÚS 450/06, III. ÚS 991/07, III. ÚS 1687/07, III. ÚS 432/08 a III. ÚS 1066/10).

Ve vztahu ke stěžovatelově výhradám vůči osobním prohlídkám pak není bez významu, že v usnesení sp. zn. IV. ÚS 569/09 ze dne 28. 5. 2009 Ústavní soud zaznamenal, v návaznosti na znak "aktuálního, trvajícího zásahu orgánu veřejné moci", že naopak "z charakteru jednorázového zásahu, který již v době zahájení řízení o ústavní stížnosti skončil resp. vůbec nepočal, se podává, že obnovení statu quo ante, stejně jako zákaz pokračování v porušování práva (svobody) adresovaný kterémukoli orgánu veřejné moci, jsou pojmově vyloučeny [§ 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu] viz např. nález sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. 5. 1997 (N 62/8 SbNU 119)".

Shodný závěr, vycházející z posledně označeného nálezu, zopakoval Ústavní soud rovněž v usnesení sp. zn. I. ÚS 690/2000 ze dne 11. 4. 2001, a rozvinul jej dále tak, že žádá-li stěžovatel v petitu ústavní stížnosti, aby Ústavní soud "konstatoval porušení ... (jeho) základních práv a aby Policii ČR zakázal v uvedených zásazích pokračovat, bylo by možno výrok vyhovujícího nálezu Ústavního soudu označit za toliko akademický, neboť je zjevné, že zásah Policie ČR vůči stěžovateli - ač skutečně mohl porušovat jeho citovaná základní práva nebo svobody - byl zásahem jednorázovým, který již v době podání ústavní stížnosti dále nepokračoval a zejména v jeho osobní sféře nevyvolával a nevyvolává žádné právní následky. Jinak řečeno, ústavní stížnost sice plní kromě funkce subjektivní ochrany základních práv a svobod do značné míry i funkce objektivní, nicméně ani tato skutečnost nemůže znamenat, že by mohla důvodně směřovat proti neaktuálním zásahům do základních práv ve výše uvedeném smyslu". Poté "pro úplnost" Ústavní soud dodal, že "ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod a že ji tedy lze podat toliko po vyčerpání všech ostatních prostředků k ochraně práv, tzn. až po využití všech možností, které skýtá právní řád. Pokud by totiž Ústavní soud měl rozhodovat přímo o zásahu orgánu veřejné moci tak, jak požaduje stěžovatel, představoval by prakticky první přezkumnou instanci, která by musela provést úplná skutková zjištění daného případu, což však zjevně nekoresponduje s ústavně právním vymezením postavení Ústavního soudu dle čl. 83 Ústavy, podle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti". Konečně v tomto nálezu Ústavní soud - ve srovnatelné skutkové situaci s nyní posuzovanou, totiž stěžovatele "brojícího proti násilí ze strany orgánů státní moci" - uzavřel, že stěžovatel "mohl využít též postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, popř. podle obecných ustanovení na ochranu osobnosti ve smyslu občanského zákoníku".

S řečeným nejsou v kolizi ani závěry stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 25/08 ze dne 6. 5. 2008, ST 25/49 SbNU 673, týkající se rozhodnutí o vazbě, z níž byl obviněný posléze propuštěn (viz rozhodný argument "přístupu stěžovatele k odškodnění za nezákonné rozhodnutí"), stejně jako praxe Ústavního soudu ve vztahu k již realizovaným domovním prohlídkám, kdy důkazní důsledky přetrvávají (nález sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. 5. 1997), anebo ta rozhodnutí, v nichž "aktuálnost zásahu" byla předjímána, jako tomu bylo při neumožnění účasti advokátu při úkonech v trestním řízení (viz kupříkladu usnesení sp. zn. I. ÚS 734/05 ze dne 8. 3. 2005).

Jinými slovy, stěžovatel též nedokládá existenci výjimky z principu aktuálnosti protiústavního zásahu, jmenovitě, že jde o situaci, kdy hrozí nebezpečí opakování tohoto zásahu, resp. kdy v jeho důsledku přetrvávají jeho negativní účinky, či že porušení základních práv bylo obzvlášť závažné, anebo je zřejmé, že je v brzké době neodvratné.

Není nakonec argumentačně bez relevance, že oproti podmínkám odškodnění za nezákonné rozhodnutí není nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ("jiným zásahem orgánu veřejné moci" - viz usnesení sp. zn. III. ÚS 130/06 ze dne 30. 7. 2008) odvislý od autonomního rozhodnutí příslušného orgánu.

Již jen nad tento rozhodný rámec se sluší zaznamenat (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1623/11 ze dne 8. 9. 2011), že zájmu stěžovatele (hodnocenému v obecné rovině) koresponduje instrumentárium upravené v ustanovení § 82 a násl. s. ř. s. (za předpokladu průkazu podmínky "trvání zásahu nebo jeho důsledků", jakož i jiného žalobního žádání - srov. § 85 s. ř. s., rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2007 č. j. 8 Aps 1/2006-92, a navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 130/06 ze dne 30. 7. 2008), resp. v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, jmenovitě v jeho ustanovení § 31a (jehož forma zadostiučinění ve smyslu "konstatování porušení práva" naopak petitu ústavní stížnosti odpovídá), a není ani vyloučeno - ve vztahu k některým tvrzeným porušením práv stěžovatelů - i užití institutu dle § 11 a násl. obč. zák. (viz též již zmíněný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 5. 2011 ve věci Ťupa v. Česká republika, stížnost č. 39822/07, odst. 40-41).

Lze proto uzavřít, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jako takovou ji Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Za těchto okolností Ústavní soud nevyvozoval relevantní důsledky z toho, že Vazební věznice Olomouc je (pouhou) organizační jednotkou Vězeňské služby ČR (srov. věc sp. zn. III. ÚS 3333/09).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2013


Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu