Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Ch., zastoupeného JUDr. Františkem Výmolou, advokátem, se sídlem Husníkova 2080/8, 158 00 Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 7 T 84/2009, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2012, sp. zn. 3 To 31/2011, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1345/2012, za účasti Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 7. 2013, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 7 T 84/2009 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), kterým byl (spolu s dalšími spoluobviněnými) uznán vinným pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 a § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku do věznice s dozorem, a podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve společnostech v trvání 5 let; zároveň byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 5. 10. 2009, sp. zn. 1 T 152/2009. Rovněž napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 20. 2. 2012, sp. zn. 3 To 31/2011 (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), jímž byl rozsudek krajského soudu ve vztahu ke stěžovateli zrušen ve výroku o trestu a byl mu nově uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku do věznice s dozorem; současně byl opět zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 5. 10. 2009, sp. zn. 1 T 152/2009. Taktéž stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1345/2012 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku vrchního soudu.
Stěžovatel má jednak za to, že po stránce skutkového hodnocení soudy měly vyjít ze zásady in dubio pro reo, kdy závěr soudů, že určité výrobky, v souvislosti se kterými byl uplatňován nárok na vyplacení nadměrného odpočtu DPH, neexistovaly, tedy že byly fiktivní, je pouhou domněnkou.
Za druhé stěžovatel zpochybňuje výši vyměřeného trestu, kdy požaduje jeho snížení jakožto kompenzaci z důvodu nepřiměřenosti délky trestního procesu. Trestní řízení bylo zahájeno již 17. 12. 2002, zatímco pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé nastalo dne 20. 2. 2012. Trestní řízení tedy trvalo 9 let a 3 měsíce. Důvodem nepřiměřené délky trestního stíhání byla liknavost a neprofesionálnost policejního orgánu a liknavost dozorového státního zástupce, kdy nelze přehlédnout dobu mezi nařizovanými jednotlivými vyšetřovacími úkony. Pokud jde o poukaz Nejvyššího soudu na nutnost vyžádání právní pomoci, nutno uvážit, že tato byla podána pozdě a musela být opravována. V žádném z rozhodnutí soudů pak není uvedeno, že trest uložený stěžovateli je mírnější s ohledem k délce trestního řízení. Stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2742/2009 a 30 Cdo 3867/2011 ze kterých plyne, že posouzení kompenzace za nepřiměřenou délku trestního řízení ve vztahu k uloženému trestu má být v rozsudku výslovně uvedeno. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že jako kompenzace za průtahy bylo na místě zastavení trestního stíhání, nebo alespoň podmíněné odsouzení.
Vzhledem k výše uvedenému má stěžovatel za to, že byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 8 ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jestliže stěžovatel napadá hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Co se týče stěžovatelova požadavku na kompenzaci průtahů v trestním řízení v podobě snížení jemu vyměřeného trestu, k této kompenzaci již obecné soudy přistoupily, kdy právě z tohoto důvodu, jak je v rozsudku vrchního soudu také výslovně uvedeno (viz jeho str. 12), byl druhoinstančním soudem zrušen trest vyměřený rozsudkem krajského soudu. Byť stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí opak, míra této kompenzace je zcela zřejmá, kdy se jedná právě o rozdíl mezi trestem určeným krajským soudem a mírnějším trestem z rozsudku vrchního soudu. Nadto platí, že i kdyby značnou délku trestního řízení obecné soudy snížením trestu nekompenzovaly, eventuálně pokud stěžovatel považuje míru této kompenzace za nedostatečnou, nemůže tím být dán důvod ke zrušení rozhodnutí obecných soudů v trestní věci. Je totiž ústavně akceptovatelné, aby tato kompenzace měla podobu snížení trestu, ale stejně tak je možné, aby na místo toho měla podobu kompenzace finanční. Proto jestliže má odsouzený za to, že je zde dána nepřiměřená délka trestního řízení a ke kompenzaci této délky pokud jde o vyměřený trest nedošlo, je na něm, aby uplatnil příslušný nárok podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Ostatně oba rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2742/2009 a 30 Cdo 3867/2011, na které stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, se týkají řízení právě dle zákona č. 82/1998 Sb. Výsledek řízení dle citovaného zákona Ústavní soud v současné situaci přitom ani nesmí předjímat (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3049/09).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2013
Ivana Janů, v.z.
předsedkyně senátu