II.ÚS 1221/13 #2 — Extradice cizince – vydání žadatele o azyl k trestnímu stíhání (výkonu trestu) do Gruzie ve stádiu probíhajícího azylového řízení

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida - ze dne 29. ledna 2014 sp. zn. II. ÚS 1221/13 ve znění opravného usnesení sp. zn. II. ÚS 1221/13 ze dne 10. února 2014 ve věci ústavní stížnosti Z. N., zastoupeného Mgr. Janem Schýbalem, advokátem, se sídlem Praha 1, Karmelitská 18, proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 24. 4. 2013 č. j. 1400/2008-MOT-T/187, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 2. 2013 č. j. 2 To 5/2013-1946 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2012 č. j. 1 Nt 241/2009-1882, jimiž bylo rozhodnuto, že vydání stěžovatele k výkonu trestu do Gruzie je přípustné.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Stěžovatel v roce 1994 odcestoval z Gruzínské republiky, jíž je státním příslušníkem, a to z důvodu obav vyvolaných tamější politickou a společenskou situací. Do České republiky následně přicestoval v roce 1996 a požádal zde o azyl. Zatímco s první žádostí neuspěl, řízení o jeho druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, vedené u Ministerstva vnitra České republiky pod č. j. OAM-10227/VL-07/PO7-R2-2001 nebylo v důsledku zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra o neudělení mezinárodní ochrany rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2010 č. j. 56 Az 1/2010-44 dosud ukončeno.

2. Po odjezdu z Gruzie byl stěžovatel v nepřítomnosti obviněn z vraždy. Rovněž v nepřítomnosti byl následně rozsudkem Městského soudu v Tbilisi ze dne 25. 3. 2008 č. j. 1-5366-07 odsouzen k trestu odnětí svobody v délce osmnácti let, a to za vraždu, jíž se dle závěrů soudu dopustil 19. 1. 1994 kolem 22. hodiny v Tbilisi na Gribojedově ulici, kde při hádce postřelil čtyři muže, z nichž jeden po převozu do nemocnice zemřel. Uložený trest byl v důsledku amnestie snížen na patnáct let. Gruzínská republika, která již v roce 1999 požádala Českou republiku o vydání stěžovatele za účelem trestního stíhání, následně požádala o jeho vydání k výkonu trestu odnětí svobody v délce patnácti let.

3. Přípustností vydání stěžovatele do Gruzie se zabýval Krajský soud v Brně a Vrchní soud v Olomouci. Krajský soud v Brně nejprve usneseními ze dne 25. 10. 2002 č. j. 1 Nt 110/99-237 a ze dne 14. 9. 2005 č. j. 1 Nt 110/99-569 označil stěžovatelovo vydání za nepřípustné, nicméně tato usnesení byla postupně zrušena usneseními Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2003 č. j. 3 To 7/2003-265 a ze dne 20. 2. 2006 č. j. 2 To 19/2006-616. Následně se Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 12. 2009 č. j. 1 Nt 110/99-1081 vyslovil pro přípustnost vydání, přičemž stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byla Vrchním soudem v Olomouci zamítnuta usnesením ze dne 22. 3. 2010 č. j. 2 To 16/2010-1313. Na základě těchto usnesení tedy ministr spravedlnosti rozhodnutím ze dne 9. 8. 2010 č. j. 1400/2008-MOT-T/78 povolil stěžovatelovo vydání. K tomu ovšem nedošlo, neboť Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 2462/10 ze dne 10. 11. 2010 (N 221/59 SbNU 195) usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2009 č. j. 1 Nt 110/99-1081, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 3. 2010 č. j. 2 To 16/2010-1313 i rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 9. 8. 2010 č. j. 1400/2008-MOT-T/78 zrušil pro jejich rozpor s čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod (dále též jen "Úmluva") a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (dále jen "Úmluva proti mučení").

4. Z ústavní stížnosti, z připojených listin a z vyžádaného spisu sp. zn. 1 Nt 241/2009 Krajského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že k návrhu Krajského státního zastupitelství v Brně bylo řízení o stěžovatelově vydání opět zahájeno, přičemž Krajský soud v Brně toto vydání usnesením ze dne 15. 11. 2012 č. j. 1 Nt 241/2009-1882 opět označil za přípustné, a to především na základě předpokládané změny situace v zemi v důsledku vítězství opozice v podzimních parlamentních volbách, statistického šetření četnosti případů vydání osob z jiných států do Gruzie a dále na základě záruk poskytnutých ze strany gruzínských státních orgánů. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení zamítl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. 2. 2013 č. j. 2 To 5/2013-1946, ve kterém se zcela ztotožnil se závěry Krajského soudu v Brně, jeho hodnocení důkazů označil za komplexní a námitky stěžovatele týkající se účasti zmocněnce poškozeného na jednáních v rámci extradičního řízení či souběhu extradičního a azylového řízení označil za neopodstatněné. Na základě těchto usnesení pak ministr spravedlnosti rozhodnutím ze dne 24. 4. 2013 č. j. 1400/2008-MOT-T/187 stěžovatelovo vydání povolil.

II. Rekapitulace ústavní stížnosti

5. Včasnou ústavní stížností vedenou pod sp. zn. II. ÚS 1221/13 (dále také "ústavní stížnost 1") stěžovatel navrhl zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 2. 2013 č. j. 2 To 5/2013-1946 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2012 č. j. 1 Nt 241/2009-1882 s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 7 odst. 2 a čl. 43 Listiny, čl. 3, 6 a 13 Úmluvy a čl. 3 Úmluvy proti mučení. Stížnost splňovala i ostatní formální náležitosti [k požadavku vyčerpání všech procesních prostředků zakotvenému v § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 ze dne 13. 8. 2013 (ST 37/70 SbNU 619; 262/2013 Sb.)] stanovené zákonem o Ústavním soudu a jako takovou se jí tedy Ústavní soud věcně zabýval.

6. Včasnou ústavní stížností splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a vedenou pod sp. zn. III. ÚS 1352/13 (dále také "ústavní stížnost 2") stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 24. 4. 2013 č. j. 1400/2008-MOT-T/187 s odůvodněním, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 7 odst. 2 a čl. 43 Listiny, čl. 3, 6 a 13 Úmluvy a čl. 3 Úmluvy proti mučení. Současně navrhl, aby byla v souladu s § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí, a to až do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti, a aby byla tato stížnost dle § 63 zákona o Ústavním soudu spojena s ústavní stížností 1 ke společnému řízení.

7. Ústavní soud návrhu na odložení vykonatelnosti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 24. 4. 2013 č. j. 1400/2008-MOT-T/187 obsaženému v ústavní stížnosti 2 vyhověl usnesením č. j. III. ÚS 1352/13-24 ze dne 30. 4. 2013. Ústavní stížnosti 1 a 2 byly dále usnesením č. j. II. ÚS 1221/13-27 ze dne 7. 5. 2013 spojeny ke společnému řízení a byly a jsou nadále vedeny pod sp. zn. II. ÚS 1221/13. Ústavní soud pak věc v souladu s § 39 zákona o Ústavním soudu projednal přednostně, mimo pořadí.

8. Ačkoliv bylo jeho vydání usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 2. 2013 č. j. 2 To 5/2013-1946 a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2012 č. j. 1 Nt 241/2009-1882 označeno za přípustné a dále povoleno rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 24. 4. 2013 č. j. 1400/2008-MOT-T/187, stěžovatel má za to, že existují vážné důvody předpokládat, že mu po návratu do Gruzie hrozí přímé nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení. Stěžovatel se domnívá, že jeho obvinění bylo vykonstruované a že byl odsouzen v nespravedlivém procesu ovlivněném ze strany určitých vlivných osob vykonávajících funkce v gruzínských politických strukturách. Jako důvod uvádí předpoklad, že byl a je pro gruzínské orgány, vzhledem k informacím, které má ze svého působení ve funkci ředitele odboru na Ministerstvu obrany, osobou politicky nepohodlnou. Stěžovatel se dále obává, že by při výkonu trestu v gruzínských věznicích bylo ohroženo jeho zdraví, neboť materiální i hygienické podmínky v gruzínských věznicích jsou dlouhodobě hodnoceny jako bezútěšné, mimo jiné i Ústavním soudem [nálezy sp. zn. IV. ÚS 1755/12 ze dne 8. 1. 2013 (N 4/68 SbNU 75) a sp. zn. II. ÚS 670/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 150/66 SbNU 269)] a Evropským soudem pro lidská práva (rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ghavtadze proti Gruzii ze dne 3. 3. 2009 č. 23204/07, ve věci Jeladze proti Gruzii ze dne 18. 12. 2012 č. 1871/08 a ve věci Jashi proti Gruzii ze dne 8. 1. 2013 č. 10799/06). Stěžovatel také poukazuje na hrozící nebezpečí krevní msty ze strany rodiny zavražděného muže, jejíž členové se pravidelně účastnili jednání v rámci extradičního řízení před českými soudy.

9. Napadená rozhodnutí obecných soudů a ministra spravedlnosti pak podle stěžovatele nemohou být vydána, aniž by bylo pravomocně ukončeno řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany. V opačném postupu totiž spatřuje porušení svých práv zakotvených v čl. 43 Listiny a čl. 13 Úmluvy, neboť k jeho extradici na základě rozhodnutí ministra spravedlnosti založeného na usneseních krajského soudu a vrchního soudu o přípustnosti vydání v tomto případě může dojít, aniž by byl přezkum ve věci mezinárodní ochrany dokončen, v důsledku čehož by se řízení v této věci stalo pouze formálním a stěžovateli by již mezinárodní ochrana v důsledku jeho návratu do Gruzie nemohla být fakticky udělena.

III. Rekapitulace vyžádaných vyjádření

10. Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření Krajského státního zastupitelství v Brně, Krajského soudu v Brně, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, Vrchního soudu v Olomouci a ministra spravedlnosti. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci Ústavnímu soudu sdělilo, že svého oprávnění se ke stížnosti vyjádřit nevyužívá.

11. Krajské státní zastupitelství v Brně ve svém obsáhlém vyjádření nejprve shrnulo okolnosti a průběh extradičního řízení, přičemž odkázalo na zdůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. Byla zdůrazněna skutečnost, že podkladem pro vydání napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně byly četné zprávy mezinárodních vládních i nevládních organizací (Rady Evropy, Organizace spojených národů, Amnesty International, Human Rights Watch), stejně jako i aktuální hodnocení situace v Gruzii vypracovaná Ministerstvem zahraničních věcí České republiky a Ministerstvem zahraničních věcí Spojených států amerických, zprávy Organizace pro pomoc uprchlíkům a Českého helsinského výboru a výpovědi Johna Boka ze spolku Šalamoun, Hany Demeterové z organizace Pomoz jednomu člověku a JUDr. Pavla Uhla, Ph.D., který je odborníkem na politický vývoj v postsovětských zemích. Krajské státní zastupitelství v Brně dále jmenovalo záruky poskytnuté gruzínskou stranou a označilo je za dostatečné. Stěžovatelovy obavy z politického pronásledování či krevní msty byly označeny za zcela neopodstatněné. Krajské státní zastupitelství v Brně navrhlo, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

12. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého usnesení ze dne 15. 11. 2013 č. j. 1 Nt 241/2009-1882. Dále uvedl, že stěžovatel se do role pronásledovaného staví již od poloviny 90. let, a to i přesto, že se tamní režim opakovaně změnil a že výslechy osob znalých poměrů v Gruzii potvrdily, že přívrženci prvního prezidenta Gamsakhurdii jsou již jen málo početnou skupinou, které nikdo nevěnuje větší pozornost. Krajský soud v Brně také zmínil, že se mu stěžovatelova obava z krevní msty ve světle skutečnosti, že jeho manželka a děti Gruzii často navštěvují, jeví jako neodůvodněná a že stěžovatelovi obhájci, kteří jej zastupovali v trestním řízení vedeném proti němu v Gruzii, potvrdili nerušenost obhajoby, tj. uvedli, že disponovali veškerými nástroji obhajoby klíčovými pro prohlášení procesu z tohoto hlediska za spravedlivý. Na závěr krajský soud zdůraznil, že je třeba zkoumat, zda v konkrétním případě existuje reálná hrozba vydávanému jedinci, o čemž lze ve stěžovatelově případě důvodně pochybovat. Z těchto důvodů navrhl stěžovatelovu ústavní stížnost zamítnout.

13. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření uvedl, že v ústavní stížnosti jsou opakovány argumenty, které stěžovatel přednesl již v řízení před obecnými soudy a se kterými se tedy Vrchní soud v Olomouci vypořádal již ve svém usnesení ze dne 20. 2. 2013 č. j. 2 To 5/2013-1946. V tomto usnesení se vypořádal i s důvody zrušení předchozích usnesení v extradičním řízení vedeném se stěžovatelem nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2462/10 ze dne 10. 11. 2010 (N 221/59 SbNU 195). Vrchní soud v Olomouci dále zmínil, že se stěžovatel v průběhu řízení o shodných okolnostech nevyjadřoval konstantně a že opakovaně nabízel izolovaný způsob hodnocení důkazů. V závěru pak navrhl, aby byla předmětná ústavní stížnost odmítnuta.

14. Konečně ministr spravedlnosti se pak vyjádřil v tom smyslu, že vydání stěžovatele povolil na základě pečlivého zvážení všech rozhodných okolností a rozsáhlého dokazování. Dále uvedl, že předchozí rozhodnutí Ústavního soudu nelze jistě vykládat tak, že by stěžovatelovo vydání do Gruzie nebylo ani v budoucnu přípustné, neboť přípustnost vydání je nutno posuzovat dle stavu v době nového rozhodování. V této souvislosti ministr spravedlnosti prohlásil, že v daném případě nedospěl k závěru, že stěžovateli v případě vydání hrozí reálné nebezpečí z důvodu jeho politické afilace, možné krevní msty či špatných podmínek ve věznicích, pročež jeho vydání povolil. Ministr spravedlnosti navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

IV. Rozhodování bez ústního jednání

15. V souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu bylo o stížnosti rozhodnuto bez ústního jednání, neboť nebylo lze očekávat, že by v případě jeho konání došlo k dalšímu objasnění věci.

V. Právní východiska k ústavní stížnosti

16. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Důležité je také připomenout, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a jako takový tedy není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena k přezkumu rozhodnutí, proti nimž stížnost směřuje, výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

17. Problematika vydávání osob za účelem trestního stíhání či výkonu trestu do ciziny je upravena zejména Evropskou úmluvou o vydávání, ve znění pozdějších protokolů, vyhlášenou pod č. 549/1992 Sb., která je pro Českou republiku závazná od roku 1992 a pro Gruzii od roku 2001. V rámci této úmluvy se smluvní strany za určitých podmínek zavazují vzájemně si vydávat osoby, proti kterým vedou příslušné orgány dožadující strany trestní stíhání pro trestný čin, nebo které jsou vyžadovány těmito orgány k výkonu trestu nebo ochranného opatření. Povinnost osobu na základě žádosti dožadující strany vydat však není absolutní, nýbrž je omezena jinými mezinárodněprávními závazky dožadovaného státu, zvláště pak těmi, jež vyhoštění a navrácení podmiňují splněním určitých podmínek, respektive vyhoštění a navrácení za podmínek, kdy lze odůvodněně předpokládat, že takový postup vážně ohrozí základní lidská práva vydávané osoby, zakazují [k problematice přednosti závazků ze smluv o ochraně lidských práv před jinými mezinárodními závazky České republiky viz nález sp. zn. I. ÚS 752/02 ze dne 15. 4. 2003 (N 54/30 SbNU 65)].

18. Podle čl. 3 Úmluvy nebo čl. 7 odst. 2 Listiny nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu [k otázce extrateritoriální aplikace čl. 3 Úmluvy viz klíčový rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Soering proti Spojenému království ze dne 7. 7. 1989 č. 14038/88, § 91, a aktuálně pak například rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sidikovy proti Rusku ze dne 20. 6. 2013 č. 73455/11, § 129, k aplikaci výše zmíněných ustanovení v judikatuře Ústavního soudu viz například bod 33 nálezu sp. zn. IV. ÚS 553/06 ze dne 30. 1. 2007 (N 17/44 SbNU 217)]. Vydání osoby je nepřípustné rovněž v případě, že by jí v dožadujícím státě hrozilo reálné nebezpečí flagrantního odepření spravedlnosti, tedy kdy by v důsledku vydání prokazatelně mohlo dojít k porušení samotné esence práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 Úmluvy [k pojmu "flagrantní odepření spravedlnosti" viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království ze dne 17. 1. 2012 č. 8139/09, § 259 a násl.]. Ustanovení čl. 3 odst. 1 Úmluvy proti mučení pak stanoví, že žádný smluvní stát nevypoví, nevrátí či nevydá osobu jinému státu, jsou-li vážné důvody se domnívat, že by jí v něm hrozilo nebezpečí mučení, přičemž je zde třeba brát v úvahu mimo jiné i existenci trvalého hrubého, zřejmého nebo masového porušování lidských práv v daném státě. Zde je však nutné zdůraznit, že princip non-refoulement zakotvený v Úmluvě proti mučení se, na rozdíl od čl. 3 Úmluvy a čl. 7 odst. 2 Listiny, vztahuje toliko na mučení (čl. 3 Úmluvy proti mučení), a nikoliv na kruté, nelidské a ponižující zacházení či trest zakotvené v čl. 16 Úmluvy proti mučení (viz rozhodnutí Výboru proti mučení z 2. 5. 2003 ve věci M. V. proti Nizozemí č. 201/2002, § 6.2; či Nowak, M. a McArthur, E. The United Nations Convention against Torture: A Commentary. Oxford: Oxford University Press, 2008, s. 569-575). Výjimku tvoří pouze velmi výjimečně situace, kdy by samotné vydání do země žádající o vydání cizince (tj. nikoliv až následné špatné zacházení v zemi, do níž je cizinec vydáván) dosahovalo intenzity krutého, nelidského či ponižujícího zacházení; v takovém případě by bylo možné shledat porušení čl. 16 Úmluvy proti mučení (viz rozhodnutí Výboru proti mučení z 3. 5. 2005 ve věci M. M. K. proti Švédsku č. 221/2002, § 7.3; či Nowak, M. a McArthur, E. The United Nations Convention against Torture: A Commentary. Oxford: Oxford University Press, 2008, s. 574-575).

19. Při posuzování přípustnosti vydání je tedy třeba zvážit, zda existují závažné důvody domnívat se, že vydávaná osoba bude vystavena reálnému nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu, případně nebezpečí flagrantního odepření spravedlnosti, a pokud takové reálné nebezpečí existuje, vydání osoby musí být v extradičním řízení nutně prohlášeno za nepřípustné [k testu "reálného rizika" viz například nález sp. zn. IV. ÚS 553/06 ze dne 30. 1. 2007 (N 17/44 SbNU 217)]. Jak již dříve (v souladu s ustáleným výkladem pojmu "substantial grounds test" zavedeným v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Soering proti Spojenému království ze dne 7. 7. 1989 č. 14038/88, § 91) judikoval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 26. 3. 2008 č. j. 2 Azs 71/2006-82, je pod pojmem "reálné nebezpečí" nutno rozumět, že ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku, takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takový následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho. Test "reálného nebezpečí" tedy v žádném případě nedosahuje intenzity trestního standardu "nade vši pochybnost" ani důkazního standardu užívaného v zemích common law v civilních věcech ["vyšší pravděpodobnost že ano, než že ne" (balance of probabilities)], neboť za situace, kdy by mohlo dojít k tak závažným důsledkům, jakými může být smrt či vážné fyzické nebo psychické poškození vydávané osoby, nelze požadovat, aby tato dokazovala, že k těmto důsledkům skutečně bez pochyby či s nadpoloviční pravděpodobností dojde (viz výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 71/2006-82). K pojmu flagrantního odepření spravedlnosti je pak nutno připomenout, že tento je Evropským soudem pro lidská práva vykládán jako nespravedlnost soudního procesu, která je natolik zásadní, že způsobuje naprostou destrukci práva zakotveného v čl. 6 Úmluvy, a která spočívá například v neumožnění obnovy řízení v případě, kdy je vydávaná osoba odsouzena in absentia, v naprostém odepření práva obhajoby, v držení ve vazbě bez možnosti o přezkum důvodů této vazby požádat nezávislý a nestranný soud či v záměrném a systematickém odepírání přístupu k právníkovi [rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království ze dne 17. 1. 2012 č. 8139/09, § 259].

20. Při hodnocení existence reálného nebezpečí pro vydávanou osobu a obecně při posuzování přípustnosti jejího vydání mohou soudy, stejně jako ministr spravedlnosti při povolování vydání, přihlédnout k diplomatickým zárukám ze strany státu, do něhož má být daná osoba vydána. Existence těchto záruk však sama o sobě neznamená, že zde neexistuje reálné nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení. Na diplomatické záruky nelze podle Evropského soudu pro lidská práva například spoléhat, pokud jde o vyhoštění do států, kde špatné zacházení je systematické a běžné (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ismailov a další proti Rusku ze dne 26. 11. 2009 č. 33947/05), a i v ostatních situacích je vždy třeba podrobně zkoumat řadu dalších faktorů, mezi něž patří například obsah a konkrétnost záruk, to, zda byly poskytnuty smluvním státem Úmluvy a v rámci něj lidmi k tomu oprávněnými, či kontrolovatelnost záruk a aspektů, jež mají vliv na dostatečnost záruk z pohledu eliminace reálného nebezpečí porušení čl. 3 Úmluvy [úplný výčet těchto faktorů viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království ze dne 17. 1. 2012 č. 8139/09, § 189]. Absenci reálného nebezpečí či rizika také nelze bez dalšího předpokládat v případě, kdy v zemi, do níž má být stěžovatel vydán, došlo ke změně okolností, jež dříve odůvodňovaly nepřípustnost jeho vydání. Analogicky s § 17 odst. 2 a s § 17a odst. 2 zákona o azylu je totiž nutné zkoumat, zda tato změna je pro konkrétní osobu v dané situaci významná a zda má trvalý charakter.

21. Ministr spravedlnosti, který vydání osoby, jejíž extradice byla v řízení před obecnými soudy prohlášena za přípustnou, v konečné fázi povoluje, pak kromě politických aspektů zvažuje pouze to, zda nenastala některá ze skutečností uvedených v § 399 odst. 2 a 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a zda případně nenastala jiná skutečnost, která by představovala právní překážku povolení vydání. Rozhodnutí ministra spravedlnosti tedy není rozhodnutím o opravném prostředku, jež by měla vydávaná osoba k dispozici. Z těchto důvodů může osoba, o jejíž vydání jde, podat ústavní stížnost jak proti rozhodnutí vrchního soudu o stížnosti proti usnesení krajského soudu, kterým bylo o přípustnosti vydání rozhodnuto v prvním stupni, tak proti rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání (stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 ze dne 13. 8. 2013).

22. Jinou skutečností, která představuje právní překážku povolení vydání, je i skutečnost, že osobě, o jejíž vydání jde, byla v České republice udělena mezinárodní ochrana, nebo že doposud nebylo pravomocně rozhodnuto o její žádosti o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného soudního přezkumu. Zatímco tak soud nemá povinnost vyčkat skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany a o přípustnosti vydání může rozhodnout i v jeho průběhu, neboť řízení o udělení mezinárodní ochrany a řízení extradiční jsou zákonodárcem vymezena jako dvě samostatná řízení, ministr spravedlnosti skončení tohoto řízení již vyčkat musí, neboť v opačném případě by mohlo dojít k porušení čl. 2 a 3 Úmluvy a čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 208/1993 Sb.) - viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 ze dne 13. 8. 2013.

23. Konečně v souvislosti s projednávanou ústavní stížností je nutné zdůraznit, že Ústavní soud při jejím posuzování vycházel z nálezu sp. zn. I. ÚS 2462/10 ze dne 10. 11. 2010 (N 221/59 SbNU 195), kterým byla zrušena rozhodnutí obecných soudů o přípustnosti vydání a rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání stejného stěžovatele do stejné země za účelem výkonu stejného trestu. Obecné soudy tedy byly povinny respektovat kasační účinky tohoto nálezu.

VI. Posouzení ústavní stížnosti

24. Po přezkoumání napadených rozhodnutí, včetně obsáhlého spisového materiálu, ze shora zmíněných hledisek a po zhodnocení jejich souladu zvláště s čl. 7 odst. 2 Listiny, čl. 3 a 6 Úmluvy a čl. 3 Úmluvy proti mučení, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná. Stěžovatel dále navrhoval posouzení napadených rozhodnutí z hlediska jejich souladu s čl. 43 Listiny a s čl. 13 Úmluvy. Ústavní soud však ke konstatování porušení těchto ustanovení ze strany obecných soudů či ministra spravedlnosti nenašel ve stěžovatelově argumentaci žádný důvod a oporu pro toto tvrzení pak nenašel ani v napadených rozhodnutích samotných či ve spisu Krajského soudu v Brně.

25. Ačkoliv byly stěžovatelovy ústavní stížnosti 1 a 2 usnesením č. j. II. ÚS 1221/13-27 ze dne 7. 5. 2013 spojeny ke společnému řízení, Ústavní soud se k rozhodnutím v nich napadeným v následujícím odůvodnění vyjádří zvlášť.

a) Rozhodnutí ministra spravedlnosti

26. V řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí ministra spravedlnosti podle § 399 odst. 1 trestního řádu, kterým bylo povoleno vydání stěžovatele z České republiky do cizího státu, Ústavní soud posuzuje, zda vydání nebrání skutečnost, že osobě, o jejíž vydání jde, byla v České republice udělena mezinárodní ochrana, nebo že doposud nebylo pravomocně rozhodnuto o její žádosti o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného soudního přezkumu (viz výše uvedené stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 ze dne 13. 8. 2013; srov. rovněž Goodwin-Gill, G. S., McAdam, J. The Refugee in International Law. 3. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 257-262; a Sirinelli, M. Les rapports entre extradition et asile. Revue Générale de Droit International Public. 2013, č. 3/2013, s. 611-622). Ve stěžovatelově případě je tato překážka povolení vydání dána existencí rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2010 č. j. 56 Az 1/2010-44, kterým bylo zrušeno předchozí rozhodnutí Ministerstva vnitra ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany a kterým byla tato věc Ministerstvu vnitra vrácena k dalšímu projednání, a skutečností, že předmětné řízení o udělení mezinárodní ochrany dosud nebylo ukončeno.

27. Tím, že ministr spravedlnosti nepočkal na výsledek řízení o udělení mezinárodní ochrany, došlo bez dalšího k zásahu do stěžovatelových základních práv zakotvených v čl. 7 odst. 2 Listiny, čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 Úmluvy proti mučení, neboť ministr spravedlnosti nevyčkal potvrzení, že ve stěžovatelově případě neexistuje reálné nebezpečí, že v případě jeho vydání bude tento vystaven mučení, nelidskému či ponižujícímu zacházení, případně že vydání stěžovatele nebude představovat porušení zásady non-refoulement.

b) Rozhodnutí obecných soudů

28. Stěžovatel nepřípustností svého vydání do Gruzie v době, kdy probíhá řízení o udělení mezinárodní ochrany, argumentuje také ve spojení s návrhem na zrušení rozhodnutí obecných soudů, tedy usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 2. 2013 č. j. 2 To 5/2013-1946 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2012 č. j. 1 Nt 241/2009-1882. Zde však argumentace tohoto typu není namístě, neboť, jak již bylo Ústavním soudem judikováno, řízení o udělení mezinárodní ochrany a řízení o přípustnosti vydání osoby do ciziny za účelem trestního stíhání či výkonu trestu nebo ochranného opatření jsou dvěma samostatnými řízeními, z nichž každé sleduje jiný účel a jejichž průběh se vzájemně nepodmiňuje (viz stanovisko pléna ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13).

29. Při přezkumu rozhodnutí obecných soudů o přípustnosti vydání stěžovatele se tedy Ústavní soud zabýval zvláště otázkou, zda ve věci stěžovatele existují závažné důvody domnívat se, že mu v případě jeho vydání hrozí nebezpečí mučení, krutého nebo nelidského zacházení, případně jiná forma perzekuce, jež by mohla vést k flagrantnímu odepření spravedlnosti například ve formě nepovolení obnovy řízení, tedy zda by v jeho případě neměly být před závazky České republiky vyplývajícími z Evropské úmluvy o vydávání upřednostněny závazky lidskoprávní povahy.

30. Pokud jde o stěžovatelovu obavu z krevní msty příbuzných oběti, Ústavní soud konstatuje, že k jejímu přezkumu nepřistoupil, neboť stěžovatel obavu z krevní msty vyslovil až ve své ústavní stížnosti.

31. Co se týče stěžovatelových obav z politické perzekuce, respektive tvrzení, že byl v důsledku znalosti citlivých informací získaných v rámci svého působení na Ministerstvu obrany Gruzínské republiky odsouzen ve vykonstruovaném procesu a že neexistují dostatečné záruky obnovy řízení v případě jeho vydání, Ústavní soud konstatuje, že se těmito stěžovatelovými námitkami obecné soudy zabývaly dostatečně. Z rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Brně vyplývá, že Krajský soud v Brně okolnosti odsouzení stěžovatele v Gruzii pečlivě posuzoval, tedy že reagoval na výtky Ústavního soudu adresované mu v souvislosti s jeho předcházejícím rozhodnutím o přípustnosti vydání stěžovatele v nálezu sp. zn. I. ÚS 2462/10 ze dne 10. 11. 2010 (N 221/59 SbNU 195), důkladně prostudoval spis Městského soudu v Tbilisi a kontaktoval tehdejší obhájce stěžovatele. Ze zjištěných skutečností, že obhájci nebyli stěžovateli pouze ustanoveni, nýbrž byli vybráni jeho rodinou, že s ním byli, byť v částečně nepřímém, kontaktu a že jsou přesvědčeni o zachování všech práv obhajobě náležejících, je zjevné, že námitka spočívající v obavě z flagrantního odepření spravedlnosti je za současné neexistence jiných relevantních prokazatelných skutečností nedůvodná. Co se pak týče otázky zaručenosti obnovy řízení v případě vydání stěžovatele, byla tato též náležitě posouzena. Obecné soudy zde poukázaly na diplomatické záruky v této souvislosti dané Ministerstvem spravedlnosti Gruzie a Generálním prokurátorem Gruzie, jež lze v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva [rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království ze dne 17. 1. 2012 č. 8139/09, § 189] mimo jiné i z toho důvodu, že byly dány smluvním státem Úmluvy a že je umožněn dohled nad jejich dodržováním ze strany Velvyslanectví České republiky v Tbilisi, označit za relevantní. Zároveň také zkoumaly, zda existuje individualizované reálné nebezpečí po vydání následujícího flagrantního odepření spravedlnosti na základě možné politické perzekuce stěžovatele, přičemž konstatovaly, že stěžovatel dosud nespecifikoval, jaké informace jej vedou k přesvědčení, že by perzekvován byl, respektive svá vyjádření této otázky se týkající často měnil a nedokládal je patřičnými důkazy, a dále že se na základě svědectví i dalších důkazů již déle nelze domnívat, že by stoupence prvního gruzínského prezidenta Gamsakhurdii někdo ještě pronásledoval. Stěžovatel tedy neprokázal, že by mu s přihlédnutím k uplynulému času od jeho působení na Ministerstvu obrany Gruzínské republiky a změně politických poměrů v Gruzii hrozilo individualizované mučení, kruté či nelidské zacházení či jiná forma perzekuce kvůli jeho znalostem získaným během tohoto působení (srov. mutatis mutandis rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sultani proti Francii ze dne 20. 9. 2007 č. 45223/05, § 67).

32. Ústavní soud považuje za dostatečnou i argumentaci obecných soudů ohledně možného reálného nebezpečí, že by byl stěžovatel v případě jeho vydání do Gruzie vystaven mučení, nelidskému či ponižujícímu zacházení v gruzínských věznicích v průběhu potenciální vazby a potenciálního výkonu trestu. Obecné soudy, zejména Krajský soud v Brně, pečlivě zkoumaly situaci v gruzínských věznicích a plně tím reagovaly na výtky Ústavního soudu v nálezu sp. zn. I. ÚS 2462/10 ze dne 10. 11. 2010 (N 221/59 SbNU 195). Závěry obecných soudů potvrzuje i Zpráva Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (dále jen "Výbor") z inspekcí v Gruzii, které byly provedeny ve dvou věznicích, vůči kterým směřovalo dlouhodobě nejvíce stížností ["Report to the Georgian Government on the visit to Georgia carried out by the European Committee for the Prevention of Torture and Inhuman or Degrading Treatment or Punishment (CPT) from 19 to 23 November 2012, CPT/Inf (2013) 18, Strasbourg, 31 July 2013 (dále jen "Zpráva CPT")]. Vězni, se kterými Výbor dělal pohovory, zde uvedli, že po velké obměně ve vedení věznic došlo k výrazné změně atmosféry ve věznicích k lepšímu (viz odst. 28 Zprávy CPT), a nezmiňovali v zásadě žádné případy špatného zacházení z poslední doby. Materiální podmínky hodnotí zpráva (viz odst. 32 a násl. Zprávy CPT) v případě jedné věznice jako adekvátní, u druhé dokonce jako dobré. Pokud jde o zdravotní péči (odst. 46 a násl. Zprávy CPT), zpráva doporučuje navýšení počtu zdravotních sester a kapacity vězeňské nemocnice, nicméně celkově zdravotní péči hodnotí jako v zásadě snadno dostupnou. Rovněž dostupnost léků je hodnocena v obou věznicích jako adekvátní. Zpráva také výslovně zmiňuje, že je prováděno testování vězňů na žloutenku (viz str. 25 Zprávy CPT, poznámku pod čarou č. 56).

33. Na základě těchto informací Ústavní soud konstatuje, že co se týče reálného individualizovaného nebezpečí mučení stěžovatele v gruzínských věznicích lze shrnout, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti nepředložil dostatečné argumenty prokazující, že existuje reálné nebezpečí, že by mohl být mučen právě on. Tuto svou domněnku zakládal pouze na přesvědčení, že bude perzekvován z politických důvodů, kteréžto však bylo již výše označeno za neopodstatněné (viz bod 31 tohoto nálezu). Pokud jde o nebezpečí, že stěžovatel bude v případě vydání vystaven ponižujícímu či nelidskému zacházení v souvislosti se svým chronickým onemocněním žloutenkou typu C, Ústavní soud konstatuje, že zdravotní stav stěžovatele je stabilizovaný a jeho onemocnění zdaleka nedosahuje takové závažnosti, aby samotným vydáním došlo u stěžovatele k takovému utrpení, které by dosáhlo intenzity čl. 3 Úmluvy (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci D. proti Spojenému království ze dne 2. 5. 1997 č. 30240/96 a rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci N. proti Spojenému království ze dne 27. 5. 2008 č. 26565/05, § 43). Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že Evropský soud pro lidská práva v minulosti označil péči o nemocné v gruzínských věznicích za nedostatečnou (rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jeladze proti Gruzii ze dne 18. 12. 2012 č. 1871/08, § 47, a ve věci Irakli Mindadze proti Gruzii ze dne 11. 12. 2012 č. 17012/09, § 45), neboť práh pro aplikaci čl. 3 Úmluvy u vyhošťovaných nemocných osob (tzv. humanitárních kauz) je odlišný (blíže viz Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 444-445).

34. Ústavní soud tedy konstatuje, že Krajský soud v Brně i Vrchní soud v Olomouci napravily nedostatky v rozhodování vytknuté jim Ústavním soudem v souvislosti s předchozími rozhodnutími o přípustnosti vydání stěžovatele (Krajský soud v Brně například vyslechl nové svědky, zjistil informace o stavu vydávání osob do Gruzie z jiných členských států Evropské unie a podrobně se vyjádřil i k dalším bodům nálezu), a tudíž lze konstatovat, že obecné soudy se dostatečně vypořádaly i s argumenty stěžovatele týkajícími se reálného nebezpečí jeho vystavení z pohledu zákazu nelidského či ponižujícího zacházení nedostatečným podmínkám v gruzínských věznicích.

c) Shrnutí

35. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podané ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhověl jen zčásti. Při konstatování porušení základních práv stěžovatele zaručených čl. 7 odst. 2 Listiny, čl. 3 Úmluvy a čl. 3 Úmluvy proti mučení zrušil napadené rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 24. 4. 2013 č. j. 1400/2008-MOT-T/187; v ostatních částech ústavní stížnost zamítl. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).