I.ÚS 2435/14 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Aleše Hájka, zastoupeného Ladislavem Ejemem, advokátem, se sídlem Eliášova 998, Česká Lípa, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 42/2014-91 ze dne 16. 4. 2014, takto:

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí a navrhl jeho zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na spravedlivý proces a na právní pomoc v řízení. Konkrétně odkázal na čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel se jako poškozený se svým nárokem připojil k trestnímu řízení, vedenému Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 9/2004. Vzhledem k vysokému počtu poškozených v této věci vydal krajský soud dne 31. 3. 2008 usnesení, kterým byli poškození vyzváni k tomu, aby si zvolili společného zmocněnce, prostřednictvím kterého budou dále uplatňovat svá práva. Ke zvolení však ze strany poškozených, včetně stěžovatele, nedošlo.

3. Vzhledem k průtahům v trestním řízení podal stěžovatel spolu s dalšími poškozenými u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobu na náhradu nemajetkové újmy proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná"). Obvodní soud rozsudkem ze dne 20. 9. 2013 č. j. 15 C 71/2013-63, ve výroku I. určil žalované povinnost zaplatit stěžovateli 40 000 Kč a výrokem II. zbytek jeho nároku zamítl. Výrokem III. přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení.

4. Proti výrokům I. a III. se žalovaná odvolala, přičemž především zdůraznila argumentaci o promlčení práva stěžovatele. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně. Žalobu poškozených zamítl v celém rozsahu a rozhodl, že nikdo nemá nárok na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění se přiklonil k námitce žalované a dovodil, že nárok na náhradu nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, se uplatňuje v subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůtě, přičemž rozhodným okamžikem pro počátek běhu této lhůty je okamžik, kdy se poškozený o vzniku újmy dozví, nejpozději tedy v okamžiku, kdy se dozví o skončení řízení ve vztahu k jeho osobě. Řízení proti stěžovateli skončilo dle soudu tím, že on ani ostatní poškození nereagovali na výzvu soudu, aby si zvolili společného zmocněnce dle § 44 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Tím pozbyl, svých práv v řízení, včetně práva na doručení rozsudku, řízení bylo tudíž vůči nim skončeno.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení svého práva na spravedlivý proces a práva na právní pomoc v řízení. Pochybení přitom mělo spočívat především v nesprávném závěru městského soudu, jenž vedl k zamítnutí jeho žaloby o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu promlčení nároku. Stěžovatel především odmítl, že by nezvolením společného zmocněnce v trestním řízení došlo k zániku jeho procesních či hmotněprávních práv v tomto řízení a jediný následek, který vyvolalo, byl fakt, že mohl jednat sám za sebe. Jako poškozený se totiž mohl svého postavení vzdát pouze výslovným prohlášením.

6. Jestliže mu tedy nebylo doručeno konečné rozhodnutí v trestním řízení, nebylo proto proti němu skončeno řízení a nemohla ani začít běžet lhůta pro podání žaloby na nemajetkovou újmu vzniklou průtahy v tomto řízení. Za okamžik rozhodný pro běh lhůty proto považuje až informaci svého právního zástupce o tom, že trestní řízení již skončilo.

7. S ohledem na uvedenou argumentaci stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku a náhradu nákladů řízení.

III. Hodnocení Ústavního soudu

8. Po zvážení argumentace stěžovatele a přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že zjevná neopodstatněnost je dána také v případech, kdy Ústavní soud již rozhodoval o shodném tvrzení o porušení základního práva a svobody a předcházející ústavní stížnost shledal nedůvodnou nebo neopodstatněnou. Tento princip se vztahuje i na projednávanou věc, vzhledem k tomu, že ve stejné věci se na Ústavní soud obrátili i další účastníci řízení a Ústavní soud tyto ústavní stížnosti odmítl usneseními sp. zn. IV. ÚS 2416/14 ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 2411/14 ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 2424/14 ze dne 26. 5. 2015 a sp. zn. II. ÚS 2399/14 ze dne 27. 5. 2015 (všechna usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/).

10. Vzhledem k tomu, že předmětná ústavní stížnost se ve své ústavněprávní argumentaci od výše uvedených neliší, Ústavní soud neshledává žádný důvod k odchýlení se od svých předchozích závěrů ani v projednávaném případě. Ústavní soud proto v podrobnostech odkazuje na svá předchozí usnesení a opakuje, že v rozhodnutí Městského soudu v Praze neshledal ústavněprávní pochybení. Rozsudek byl řádně a podrobně odůvodněn, rozhodování nebylo zatíženo nesouladem skutkových zjištění a právního hodnocení. To bylo založeno na řádném poučení poškozených v trestním řízení o následcích nezvolení společného zmocněnce.

11. K žádosti stěžovatele o náhradu nákladů řízení Ústavní soud konstatuje, že dle § 62 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si hradí náklady řízení účastníci sami. Náhradu nákladů lze přiznat na základě zvláštních okolností případu nebo osobních a majetkových poměrů stěžovatele (§ 62 odst. 4, § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to vždy s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud náhradu nákladů řízení stěžovateli přiznat nemohl.

12. Ústavní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že námitky stěžovatele v posuzovaném případě nedosahují ústavněprávního rozměru. Proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2015


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu