I.ÚS 3948/14 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele T. Ž., zastoupeného JUDr. Alžbětou Prchalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Dřevařská 25, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2014 č. j. 3 Tdo 1148/2014-19, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. května 2014 č. j. 8 To 166/2014-197 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. března 2014 č. j. 12 T 79/2013-177, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Brno-venkov shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třicetišesti měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku stěžovateli dále uložil povinnost během zkušební doby podle svých sil řádně hradit dlužné a běžné výživné.

3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku stěžovatel podal, rozhodl Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením, jímž podle § 256 trestního řádu odvolání zamítl.

4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud, ústavní stížností rovněž napadeným usnesením, podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že podle jeho názoru obecné soudy skutek nesprávně právně posoudily. K tomu uvedl, že si vždy plnil své výživné, matce dětí dal 13 000 Kč na potřeby dětí s tím, že je použije v momentě, kdy se mu nebude dostávat peněz. Navíc na něj podala matka dětí dvě exekuce na výživné, při kterých mu bylo nesprávným postupem exekutora strženo celkem 42 154 Kč. Exekutor podle názoru stěžovatele pochybil, když sražené částky ihned neposílal matce dětí. Stěžovatel uvádí, že je invalidní důchodce s příjmem cca 12 000 Kč měsíčně a že po úhradě srážek provedených exekutorem mu již prostředky na úhradu běžného výživného nezbývají. Tyto okolnosti soudy rozhodující ve věci vůbec nezohlednily. Ve skutečnosti v době rozhodování soudů neměl dluh na výživném ve výši 14 300 Kč, ale uhradil naopak o 7 545 Kč víc, a tedy má hrazené výživné i dále do budoucna. Podle jeho názoru hodnotily soudy všechny provedené důkazy v jeho neprospěch a porušily tím zásadu in dubio pro reo.

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU17); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

7. Přes odkazované ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je ve své podstatě identická s obsahem dříve podaného dovolání.

8. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny.

9. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

10. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

11. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.

12. Obecné soudy z provedeného dokazování zjistily, že stěžovatel v období od 1. 3. 2012 do 24. 7. 2013 uhradil (včetně částek stržených exekutorem) na výživném částku ve výši 33 300 Kč, přičemž měl uhradit částku ve výši 47 600 Kč. Obecné soudy se zabývaly i možnostmi a schopnostmi stěžovatele výživné platit a dospěly k závěru, že povinnost platit výživné těmto požadavkům odpovídá. Lze přitom souhlasit se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle něhož předně sám stěžovatel svým postojem k plnění vyživovacích povinností vyvolal nutnost exekučního srážení dlužného a běžného výživného z jeho příjmu. Nad rámec uvedeného lze připomenout, že podle závěrů obsažených v odborné literatuře (Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1931) i judikatuře (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008 sp. zn. 3 Tdo 760/2008) platí, že ke splnění podmínek účinné lítosti podle § 197 tr. zákoníku nestačí pouhé uhrazení dlužného výživného, jestliže se tak stane bez jakékoliv aktivní součinnosti pachatele, například exekucí vedenou na jeho příjem, neboť nejde o splnění povinnosti pachatelem, a to bez ohledu na skutečnost, že k úhradě došlo z vlastních prostředků pachatele a včas, tj. dříve než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek.

13. Kritika postupu soudního exekutora neodpovídá petitu ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím vydaným v trestním řízení.

14. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

15. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2015


David Uhlíř v. r.
předseda senátu