I.ÚS 9/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Michaela Pompla, zastoupeného Mgr. Lukášem Kuhajdou, advokátem se sídlem v Plzni, U Zvonu 142/11, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. října 2014 č. j. 15 Co 215/2014-229, takto:

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 2. ledna 2015, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. října 2014 č. j. 15 Co 215/2014-229 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho práva garantovaná čl. 36 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i tomu odpovídající základní práva samotných nezletilých dětí podle těchto ustanovení ústavního pořádku České republiky a podle čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, a to ve výrocích I. a II. podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

2. Rozsudkem napadeným ústavní stížností Krajský soud v Plzni jako soud odvolací změnil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. března 2014 č. j. 24 Nc 31/2013-162 ve věci úpravy poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu tak, že nezletilé děti svěřil s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů do výchovy matky (výrok I.), stěžovateli uložil povinnost platit na jejich výživu částky 5 000 Kč a 4 000 Kč měsíčně (výrok II.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.), matce uložil povinnost zaplatit státu na nákladech řízení, které zaplatil stát, částku 7 250 Kč (výrok IV.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit státu na nákladech řízení, které platil stát, částku 4 250 Kč (výrok V.).

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že krajský soud při svém rozhodování nevycházel důsledně ze základní premisy opakovaně vyslovované v judikatuře Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, že nejlepším zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů, a pokud jsou splněny veškeré zákonné podmínky (tj. oba rodiče jsou stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a kdy tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah), tak je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou. Stěžovatel je přesvědčen, že veškeré podmínky této premisy byly bezezbytku naplněny a jejich naplnění bylo v řízení provedenými důkazy, zejména vypracovaným znaleckým posudkem, prokázáno. Okolnosti, na základě kterých krajský soud svěřil nezletilé děti do výlučné péče matky, nepovažuje stěžovatel za dostačující důvod k odklonu od judikatorně vyjádřeného pravidla řešení rozchodu rodičů nezletilých svěřením nezletilých do jejich střídavé péče, a to navíc bez náležitého zjištění názoru (přání) nezletilých.

4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

6. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

7. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se celou věcí velmi podrobně zabýval a své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před odvolacím soudem a polemizuje se závěry, ke kterým tento soud dospěl, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí.

8. Úmluva o právech dítěte (uveřejněná pod č. 104/1991 Sb.) v čl. 3 odst. 1 stanoví, že: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Dále podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte".

9. V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, který se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci (srov. nález ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 554/04, N 106/37 SbNU 397). Výchovné předpoklady rodiče, jemuž je dítě svěřeno do péče, pak v sobě zahrnují i to, aby tento rodič mimo jiné uznával i roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte (srov. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09, N 32/56 SbNU 363).

10. Není důvod pochybovat, a to s ohledem na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí, že odvolací soud z těchto principů vycházel. Ústavní soud tak považuje stěžovatelem vznesenou námitku, že odvolací soud nejednal v nejlepším zájmu nezletilých dětí, za neopodstatněnou. V průběhu dokazování vyšlo najevo, že s dětmi byl opakovaně v průběhu řízení prováděn pohovor, zprvu se děti vyjádřily tak, že chtějí žít s matkou a k otci jezdit o víkendech a na prázdniny. Výslovně se vyjádřily zejména k otázce každodenního dojíždění z bydliště stěžovatele do Plzně, kdy stráví cestováním přibližně dvě hodiny denně. Po dobu faktické střídavé péče se projevily u nezletilých problémy, mladší syn má potíže se zapomínáním pomůcek ve škole, nedokáže si vzpomenout, zda je má u stěžovatele či u matky, u staršího syna se zhoršila pozornost, byl hůře připraven na vyučování, zhoršilo se i jeho chování. Odvolací soud konstatoval, že vyvstal požadavek na stabilizaci poměrů nezletilých dětí a v jejich zájmu je, aby byly svěřeny do výlučné péče jednoho z rodičů, přičemž při výběru z rodičů hodnotil to, že se nezletilí dlouhou dobu konstantně vyjadřovali pro výchovu matkou. Za další významný faktor považoval odvolací soud to, že matka má své bydliště v místě, kde dosud nezletilí navštěvují své školy a že rozhodnutím o výlučné výchově odpadnou rovněž spory, které se týkají zájmové činnosti synů a které rodiče prezentovali v odvolacím řízení. Co do posouzení výše výživného krajský soud mimo jiné konstatoval, že podstatná je celková životní úroveň stěžovatele a výživné stanovené stěžovateli by se mělo rovnat dvojnásobku výživného stanoveného soudem prvního stupně, který vycházel z rovnoměrné střídavé péče.

11. Ústavní soud opakovaně uvedl, že svěřením nezletilých dětí do výlučné péče jednoho z rodičů nedochází k porušení práva na rodinný život, neboť stěžovatel bude moci tuto svoji roli realizovat během styku se syny. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních, a že stejně tak posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu, se zřetelem na učiněná skutková zjištění, náleží obecným soudům.

12. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.

13. Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv, proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2015


David Uhlíř v. r.
předseda senátu