IV.ÚS 1211/15 #1

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci stěžovatelky "International Holding ENVI" akciová společnost, se sídlem Šimkova 1223/2a, Hradec Králové, IČ: 25254138, zastoupené JUDr. Josefem Seifertem, advokátem se sídlem Šimkova 1224, Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči č. j. 6 C 16/99-191 ze dne 11. 11. 2005, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 87/2006-292 ze dne 19. 11. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1681/2014-319 ze dne 9. 9. 2014, takto:

Odůvodnění:

Podáním, datovaným dne 1. 12. 2014, ale doručeným Ústavnímu soudu až dne 24. 4. 2015, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, vydaných ve věci její žaloby o náhradu škody ve výši 32.190.000,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka tvrdila, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti jako poslední v řadě brojí proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1681/2014-319 ze dne 9. 9. 2014. Toto rozhodnutí, jak sama stěžovatelka v ústavní stížnosti sdělila, jí bylo doručeno dne 2. 10. 2014. Následujícím dnem od tohoto doručení počala stěžovatelce běžet dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti, která uplynula dnem 2. 12. 2014. Byla-li ústavní stížnost podána až dne 24. 4. 2015, stalo se tak zjevně po uplynutí lhůty podle shora citovaného § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a tudíž opožděně.

Výše uvedené Ústavní soud konstatuje s vědomím, že právní zástupce stěžovatelky podáním zaslaným souběžně s ústavní stížností požádal o prověření doručení předložené ústavní stížnosti, k němuž mělo dojít datovou schránkou již dne 1. 12. 2014. Následnou kontrolou přijatých datových zpráv bylo však zjištěno, že žádná ústavní stížnost, která by byla odeslána stěžovatelkou či jejím právním zástupcem, Ústavnímu soudu předmětného dne doručena nebyla. Stěžovatelka byla v návaznosti na to přípisem Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2015 vyzvána, aby ve lhůtě 30 dnů doložila své tvrzení o dřívějším odeslání ústavní stížnosti.

V podání, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 24. 7. 2015, právní zástupce stěžovatelky sdělil, že prověřil odeslání stížnosti cestou své datové schránky, přičemž zjistil, že dne 1. 12. 2014 došlo nejspíše k problémům s internetovým připojením, datová zpráva se neodeslala a uložila se automaticky do konceptů. JUDr. Seifert připustil, že se jednalo jednoznačně o jeho pochybení, což omlouvá tím, že jednal v časové tísni, neboť klient se rozhodl pro podání ústavní stížnosti na samém konci lhůty (viz 28. 11. 2014). Právní zástupce stěžovatelky závěrem uvedl, že je s ohledem na znění zákona srozuměn s dalším postupem Ústavního soudu.

Za dané situace Ústavnímu soudu nezbylo než návrh stěžovatelky, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2015


Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj