Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: MVD group, s. r. o., se sídlem Glazunova 885, 148 00 Praha 4, zastoupené JUDr. Peterem Andrisem, advokátem se sídlem Zelinářská 10/530, 147 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, č. j. 29 Cdo 4945/2014-301, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013, č. j. 14 Cmo 65/2012-274, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2011, č. j. 68 Cm 138/2007-232, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud z ústavní stížnosti a spisového materiálu zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání stěžovatelky proti v záhlaví rovněž označenému rozsudku Vrchního soudu v Praze, neboť dovolání neobsahovalo vymezení toho, v čem má být spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Dovoláním napadeným rozsudkem vrchní soud potvrdil v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byl určen vlastník obchodního podílu ve výši 99 % společnosti ZITA DEL ROZZ, spol. s. r. o.
Stěžovatelka sice v petitu ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud zrušil "uvedené rozsudky", nicméně na jiném místě stěžovatelka uvádí, že jde rovněž o ústavní stížnost vůči v záhlaví citovanému usnesení Nejvyššího soudu. Podle názoru stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími krajského, vrchního i Nejvyššího soudu porušena zásada rovnosti účastníků řízení, garantovaná Listinou základních práv a svobod.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozhodnutí vyvozuje z provedeného dokazování závěry, které však podle stěžovatelky z tohoto dokazování nevyplývají. Stejného pochybení se podle stěžovatelky dopustil v její věci i Vrchní soud v Praze jako soud odvolací. Tato svá tvrzení stěžovatelka v ústavní stížnosti více rozvádí.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout zčásti jako zjevně neopodstatněnou (pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu) a zčásti pro nepřípustnost (ve zbylém rozsahu).
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ve vztahu k nyní posuzované věci Ústavní soud připomíná, že zákonem č. 404/2012 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2013 ke změně občanského soudního řádu v ustanoveních § 237 až § 239 upravujících přípustnost dovolání a v ustanovení § 241a občanského soudního řádu, jež konkretizuje podmínky řádně podaného dovolání. Změna právní úpravy vnesla do řízení o dovolání jiné podmínky přípustnosti dovolání, než tomu bylo v době účinnosti občanského soudního řádu do 31. 12. 2012, čemuž se přizpůsobila i nová úprava jeho obsahových náležitostí. Stěžovatelka však podle v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu v dovolání zákonem předepsané náležitosti neuvedla. Pro tyto vady nebylo možné v řízení o dovolání stěžovatelky pokračovat a její dovolání bylo odmítnuto. Stěžovatelka však proti tomuto závěru dovolacího soudu neuvádí žádnou relevantní námitku, pouze tvrdí, že podle jejího názoru byla Nejvyšším soudem porušena zásada rovnosti účastníků řízení.
Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatelky nelze považovat za porušení jejích základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Podle platné úpravy výlučně dovolacímu soudu přísluší posouzení přípustnosti dovolání, tedy mj. i to, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1675/14 či II. ÚS 2745/14).
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, prostřednictvím které stěžovatelka brojí proti v záhlaví uvedeným rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze, z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatelka podala ve vztahu k těmto napadeným rozsudkům nalézacího a odvolacího soudu ústavní stížnost po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené k jejímu podání, neboť v rozporu s kogentními normami procesního práva podala dovolání, které neobsahovalo předepsané náležitosti, tedy především vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Důsledkem tohoto postupu stěžovatelky je, že dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti počala plynout již ode dne doručení rozsudku vrchního soudu ze dne 10. 12. 2013, nikoli až od doručení usnesení dovolacího soudu. Z toho je zřejmé, že lhůta k podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu byla zachována pouze ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Zde je třeba poznamenat, že lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována jen tehdy, byl-li opravný prostředek uplatněn v souladu s procesním právem, to jest řádně a včas (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 940/15, sp. zn. III. ÚS 292/14, II. ÚS 3504/13 a IV. ÚS 3117/14).
Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo, než aby mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 19. 2. 2015, č. j. 29 Cdo 4945/2014-301, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbytku ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2015
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu