I.ÚS 1678/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti O. M., zastoupeného JUDr. Tomášem Skoumalem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, proti usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 4. března 2015 č. j. 1 T 157/2010-186, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 14. dubna 2015 č. j. 55 To 135/2015-194, takto:

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení, jimiž byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení. Podle názoru stěžovatele jimi došlo k dotčení jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a měla by být Ústavním soudem zrušena.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 12. 4. 2014, sp. zn. 1 T 157/2010, uznán vinným tím, že (zkráceně uvedeno) dne 23. 10. 2010 ve 22:00 hod., kdy měl asi 1,36 g/kg alkoholu v krvi, řídil pod silnici č. 9 z České Lípy směrem na Sosnovou, osobní automobil, přičemž při průjezdu stavbou obchvatu České Lípy vlivem opilosti levou přední částí vozidla narazil do vodících desek, čímž spáchal přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Tvrdí, že byl odsouzen za trestný čin, který se nikdy nestal, navíc byl odsouzen v nepřítomnosti. Nyní navržení svědci sice mohli podat výpověď již v původním řízení o věci samé, ale byli údajně přesvědčeni, "že je to zbytečné", neboť se domnívali, že stěžovatel jistě musí být obžaloby zproštěn. Pokud soud nyní jejich výpovědi nepřisvědčil a obnovu nepovolil, dopustil se dotčení principu presumpce neviny, neboť obviněný přece nemusí nevinu prokazovat. Nová svědectví obecné soudy údajně posoudily špatně.

3. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

4. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

5. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů závěry svými. Pokud uvedený princip platí v řízení, v němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I pro případ řízení o povolení obnovy řízení proto platí, že je na trestních soudech aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 254/12).

6. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Stěžovatelovy námitky týkající se postupu obecných soudů při rozhodování o vině a trestu jsou proto nyní zcela irelevantní. Stěžovateli nic nebránilo, aby je uplatnil v původním řízení v rámci řádných opravných prostředků, dovolání či ústavní stížnosti.

7. K nově navrhovaným důkazům lze poznamenat, že trestní soudy v rámci posuzování podmínek pro povolení obnovy řízení nemohou bez dalšího nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na nichž byla založena původní skutková zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu (shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 nebo I. ÚS 3022/11).

8. V posuzované věci tak Ústavní soud zvažoval předně to, zda rozhodnutí trestních soudů, že v daném případě neexistují zákonem předpokládané důvody pro povolení obnovy řízení (§ 278 trestního řádu), neslo znaky libovůle, popř. založilo porušení práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem; pouze za těchto podmínek by totiž Ústavní soud mohl přistoupit ke kasačnímu zásahu.

9. O takovou situaci však v tomto případě nejde. V posuzované věci soud prvého stupně vyslechl oba navrhované svědky - sestru stěžovatele a jeho synovce - kteří po čtyřech a půl roku po stěžovatelově odsouzení vypověděli, že stěžovatel v uvedenou dobu předmětné vozidlo vůbec neřídil. V odůvodnění soud rozvedl, z jakých důvodů jejich výpověď považoval za nevěrohodnou, neboť na rozdíl od závěrů, k nimž soudy dospěly dokazováním ve věci samé, působí zcela nelogicky. Takové zhodnocení nově provedených důkazů rozhodně nelze považovat za známku libovůle v rozhodování soudu.

10. Ústavní soud má za to, že trestní soudy dostatečně odůvodnily, proč důkazy navrhované stěžovatelem nepovažovaly za způsobilé odůvodnit povolení obnovy řízení, a závěry těchto soudů nepovažuje za nepřijatelné, svévolné a ústavně nekonformní. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2015




David Uhlíř v. r.
předseda senátu