I.ÚS 151/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové, o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Dušana Heborta, zastoupeného JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem se sídlem v Kadani, B. Němcové 70, proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 13. října 2014 č. j. 22 C 341/2012-36 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. ledna 2014 č. j. Ncd 206/2013-25, takto:

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 16. ledna 2015, stěžovatel podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva na stanovený postup u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 13. října 2014 č. j. 22 C 341/2012-36 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci částku 8 640 Kč se 7,5% úrokem z prodlení od 19. září 2012 do zaplacení (výrok I.), dále mu byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 11 440 Kč (výrok II.). Předmětem řízení byl nárok žalobce na zaplacení odměny za zastupování stěžovatele na základě smlouvy o poskytování právní pomoci a její úhradě ze dne 22. října 2008.

3. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. ledna 2014 č. j. Ncd 206/2013-25 byl zamítnut návrh stěžovatele na přikázání věci vedené u Okresního soudu v Mostě
pod sp. zn. 22 C 341/2012 Okresnímu soudu v Sokolově.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že výsledkem dotčených pravomocných výroků je jeho povinnost uhradit žalobci celkovou částku 20 080 Kč spolu s úrokem z prodlení. Podle názoru stěžovatele napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva na soudní ochranu, když soudní spor nerozhodoval nestranný soudce.

5. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

6. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ústavní stížnost je možno podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.

7. Stěžovatel napadl ústavní stížností i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. ledna 2014 č. j. Ncd 206/2013-25, které bylo doručeno jeho právnímu zástupci dne 28. března 2014. Za situace, kdy stěžovatel ústavní stížnost doručil Ústavnímu soudu dne 16. ledna 2015, se tak stalo evidentně po uplynutí dvouměsíční lhůty určené pro její podání. Ústavní stížnost je proto v této části podána po lhůtě určené k jejímu podání.

8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí okresního soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

10. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými okresním soudem, vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatel nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že ve věci rozhodující soud se celou věcí řádně zabýval, své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnil a v jeho rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení.

11. Ústavní soud připomíná, že v nálezu ze dne 7. července 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že: "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným." K tvrzenému porušení práva na nestranného soudce se pak dále sluší připomenout, že Vrchní soud v Praze stěžovateli náležitě vysvětlil, z jakého důvodu nemohlo být vyhověno jeho návrhu na přikázání věci jinému soudu. Proto nelze spatřovat protiústavnost ani v poukazu stěžovatele na porušení principu rovnosti účastníků ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.

12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ve vztahu k napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání a ve vztahu k napadenému rozsudku Okresního soudu v Mostě jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2015


David Uhlíř v. r.
předseda senátu