III.ÚS 1761/15 #1

Ústavní soud rozhodl dne 16. července 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti společnosti Home Care Services & Supplies, s. r. o. se sídlem Patočkova 1471/77, 169 00 Praha 6 - Břevnov, právně zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem Orlická 163/18 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. února 2015 č. j. 28 Co 211/2014-243 a proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. února 2013 č. j. 12 C 122/2010-158, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 6. 2015 napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi bylo porušeno její vlastnické právo ve smyslu čl. 11 odst. 1 a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje průběh a výsledek pravomocně skončeného občanskoprávního řízení a namítá, že odvolací soud se dostatečně nezabýval její námitkou o účelnosti nákladů vynaložených žalovanou Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky, Regionální pobočky Brno, pobočka pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina (dále rovněž "žalovaná") v řízení o neplatnost výpovědi ze smlouvy zejména s ohledem k tomu, že ačkoli je žalovaná k hájení svých zájmů vybavena příslušnými organizačními složkami (mimo jiné i právním oddělením), přesto pro své zastupování v řízení před obecnými soudy využívá služeb advokáta. K takovému postupu podle názoru stěžovatelky není důvod již s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, týkající se otázky účelně vynaložených nákladů (nálezy ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07, ze dne 17. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1452/09 a další). Argumentace stěžovatelky směřuje proti praxi žalované, která byla v tomto, jakož i v jiných soudních sporech zastupována advokátem, byť má k dispozici řadu právníků z řad svých zaměstnanců. Tuto skutečnost stěžovatelka hodnotí jako neúměrné a neúčelně vynaložené náklady, jejichž úhrada by podle jejího názoru neměla být obecnými soudy přiznána.

II.

Z napadeného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2015 č. j. 28 Co 211/2014-243 se zjišťuje, že stěžovatelka v procesním postavení žalobkyně se v řízení zahájeném před Okresním soudem v Jihlavě pod sp. zn. 12 C 122/2010 domáhala určení neplatnosti výpovědi ze smlouvy uzavřené mezi účastníky o poskytování a úhradě zdravotní péče č. 7J76H004.

Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 15. 2. 2013 č. j. 12 C 122/2010-158 řízení zastavil (výrok I) poté, co žalobkyně vzala svou žalobu na určení zpět a rozhodl o nákladech řízení (výrok II) s odkazem na ustanovení § 146 odst. 2 věta první o. s. ř.

Proti výroku o nákladech řízení prvoinstančního rozhodnutí podala žalovaná odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 27. 2. 2015 č. j. 28 C 211/2014-243, napadeném nynější ústavní stížností.

Odvolací soud konstatoval, že zpětvzetím žaloby v předmětné věci žalobkyně reagovala na závěry odvolacího soudu uvedené v jeho předchozím zrušujícím rozhodnutí ze dne 19. 9. 2012 č. j. 28 Co 86/2011-135, přičemž tímto úkonem předešla zamítnutí žaloby. K zastavení řízení proto nedošlo pro chování žalovaného, ale pro procesní zavinění žalobkyně.

Odvolací soud se rovněž vyjádřil k námitce žalobkyně o neúčelnosti nákladů žalované, které jí vznikly za využití právních služeb advokáta, přičemž odměnu advokáta oproti prvoinstančnímu rozhodnutí snížil a žalované přiznal v řízení před soudem prvního stupně částku ve výši 31 261,57 Kč (výrok I). O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobkyni uložil uhradit žalované částku 1 875,50 Kč (výrok II).

III.

Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelky ve vztahu k napadeným rozhodnutím a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení o. s. ř., tedy podústavního práva, obecným soudem. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu aplikace tzv. jednoduchého práva, a to ani v případě, kdyby se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy neztotožňoval.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy České republiky), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Pravomoc Ústavního soudu zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána toliko tehdy, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. K tomuto extrémnímu vybočení v posuzovaném případě nedošlo.

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení krajský soud vycházel z ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. Soud v takovém případě zkoumá procesní zavinění účastníka na zastavení řízení. Posouzením zavinění se v dané věci zabýval odvolací soud, který dospěl k závěru, že důvodem zastavení řízení byl jednostranný úkon, jímž dne 25. 1. 2013 vzala žalobkyně zpět svůj návrh v té jeho části, kterou se domáhala vydání rozhodnutí, že výpověď daná žalovanou je neplatná. Odvolací soud současně zdůraznil, že žalobkyně tento procesní úkon učinila v reakci na závěry odvolacího soudu, které vyplývaly z jeho usnesení ze dne 19. 9. 2012 č. j. 28 Co 86/2011-135, v němž mimo jiné odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, týkající se sporné otázky. Tato judikatura žalobkyni mohla být již známa, neboť jde o rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 1997. Protože soud v případě nákladů řízení zkoumá jen procesní zavinění účastníků, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně svým procesním postupem zastavení řízení zavinila a uložil jí tedy zcela správně povinnost zaplatit náhradu nákladů žalované.

Stěžovatelka se mýlí, pokud tvrdí, že krajský soud v rozporu s jí namítanou judikaturou Ústavního soudu nezvažoval účelnost nákladů vynaložených žalovanou zdravotní pojišťovnou na zastoupení advokátem. Odvolací soud na str. 5 napadeného rozsudku dostatečně vysvětlil, z jakého důvodu nesdílí názor stěžovatelky o neúčelnosti nákladů vynaložených žalovanou za poskytnuté právní služby advokáta. Na tyto důvody Ústavní soud i nyní odkazuje, přičemž konstatuje, že tyto námitky stěžovatelka opakovaně uvádí ve všech jí podaných ústavních stížnostech, aniž bere v úvahu argumentaci Ústavního soudu. Jen pro připomenutí lze odkázat na závěry uvedené v usneseních ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 316/14, případně III. ÚS 408/14, dostupných na http://nalus.usoud.cz.

Ústavní soud proto neshledal odkazy stěžovatelky na závěry uvedené v jí citovaných nálezech Ústavního soudu za případné a aplikovatelné i v projednávané věci.

Ústavní soud ve shodě se závěry, uvedenými v citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 316/2014, považuje za vhodné dále připomenout, že povinnost k náhradě zaviněných nákladů plní též funkci preventivní a sankční. Přístup k soudnímu řízení bez jakýchkoli výdajů s sebou nese riziko jeho zneužívání, zbytečného či svévolného souzení. Právě proti takovým případům by měla právní úprava nákladů řízení působit preventivně.

Ústavní soud proto nepřisvědčil stěžovatelce, že by napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces. Odvolací soud svůj závěr, že náklady právního zastoupení v dané věci nelze považovat za náklady nepotřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, řádně odůvodnil, a proto jej nelze označit za svévolný. Lze též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2771/11, podle nějž nelze označit postup krajského soudu za svévolný ani nepřiměřený, jestliže při rozhodování o nákladech řízení zohlední konkrétní okolnosti případu a své úvahy následně uspokojivě zdůvodní.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. července 2015


Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu