III.ÚS 1212/15 #1

Ústavní soud rozhodl dne 16. července 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Adila Aliji, t. č. ve Vazební věznici Litoměřice, zastoupeného JUDr. Michaelou Pretschovou, advokátkou, se sídlem ve Varnsdorfu, Pražská 2951, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2015 sp. zn. 44 To 89/2015 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. listopadu 2014 sp. zn. 43 Nt 119/2014, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.

Návrhem ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo být podle jeho názoru zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II.

Z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že dne 28. listopadu 2014 bylo policejním orgánem proti stěžovateli, jakož i dalším dvěma obviněným, zahájeno trestní stíhání pro zločin loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku. Uvedeného zločinu se obvinění měli dopustit stručně řečeno tím, že jako členové organizované skupiny připravovali po dobu minimálně několika týdnů s dosud neztotožněnými osobami loupežné přepadení poškozeného, a to tím, že za použití násilí a pohrůžky střelných zbraní donutí poškozeného v místě jeho bydliště, aby jim otevřel domácí trezor, kde se dle jejich informací měla nacházet finanční hotovost ve výši nejméně 8.000.000,- Euro. K tomuto jednání měli připraveny maskovací prostředky a střelné zbraně, přičemž výše popsaným postupem chtěli podle svého plánu pokračovat i v případě, že se na uvedeném místě budou nacházet další rodinní příslušníci včetně nezletilých dětí.

Na návrh státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 30. listopadu 2014 sp. zn. 43 Nt 119/2014 o vzetí obviněných do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b), c) trestního řádu.

Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 19. února 2015 sp. zn. 44 To 89/2015 zamítl jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.

III.

Ústavní stížností stěžovatel brojí proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů, neboť se domnívá, že nebyla zachována zásada kontradiktornosti řízení, a bylo tak porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel uvádí, že některé skutečnosti, na nichž je založeno rozhodnutí o vazbě, nejsou pro obhajobu jakkoliv ověřitelné, a pochybnosti vyvstávají rovněž o přiléhavosti právní kvalifikace skutku jako takového. Namítá, že před vazebním zasedáním byla jeho obhájkyně seznámena toliko s návrhem státního zástupce na vzetí do vazby, přičemž do vyšetřovacího spisu jí bylo umožněno nahlédnout až dne 9. března 2015. Při vazebním zasedání měla obhajoba k dispozici pouze usnesení o zahájení trestního stíhání, protokoly o výslechu tří obviněných (dva z nich odmítli vypovídat) a návrh státního zástupce na vzetí do vazby. Návrh na vzetí do vazby i samotné usnesení o vzetí do vazby se podle stěžovatele opírají o důkazy, se kterými se obhajoba neměla možnost seznámit, a obviněný tedy neměl stejný přístup ke spisu jako obžaloba. Navíc podle stěžovatele jeho záležitost nebyla projednána v přiměřené lhůtě, neboť o stížnosti proti vzetí do vazby bylo rozhodováno téměř po čtvrt roce.

IV.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami stěžovatele a obsahem napadených soudních rozhodnutí, vyžádal si v souladu s ustanovením § 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyjádření účastníků řízení, jakož i soudní spis vedený Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 43 Nt 119/2014.

Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření ze dne 11. června 2015 odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Obdobně se vyjádřil rovněž Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 16. června 2015.

Městské státní zastupitelství v Praze vyjádřením ze dne 3. července 2015 stručně zopakovalo dosavadní průběh trestního řízení a konstatovalo, že částečné odepření nahlédnutí obviněnému a jeho obhájci do spisového materiálu proběhlo v souladu s ustanovením § 65 odst. 2 trestního řádu, jakož i v souladu s judikaturou Ústavního soudu.

S ohledem na to, že obdržená vyjádření účastníků neobsahovala žádné nové skutečnosti, z nichž by Ústavní soud při svém rozhodnutí o návrhu stěžovatele vycházel, nepovažoval Ústavní soud za nutné posílat je stěžovateli k replice.

V.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře vždy připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. článek 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů by Ústavní soud mohl zasáhnout pouze tehdy, pokud by jejich postupem došlo k porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele.

Ve vztahu k vazebnímu řízení Ústavní soud opakovaně judikuje, že jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází, a vůbec na základě znalosti všech okolností a souvislostí případu musí posoudit existenci či trvání vazebních důvodů, jakož i existenci důvodného podezření ze spáchání trestného činu trestně stíhanou osobou. Vzhledem ke svému postavení se Ústavní soud v zásadě nezabývá přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů. Do rozhodnutí obecných soudů se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 Listiny) buď vůbec, nebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02, III. ÚS 1926/10; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz).

Jak již Ústavní soud dříve judikoval, ve vazebním řízení musí být respektován požadavek kontradiktornosti řízení; ten je nevyhnutelnou podmínkou ústavní konformity rozhodování o vazbě. V souladu s touto zásadou je povinností orgánů činných ve vazebním řízení předestřít obviněnému všechna konkrétní skutková zjištění opodstatňující důvodnost vazby. Zároveň musí být obviněnému a jeho obhájci umožněno vyjadřovat se ke všem provedeným šetřením a případným provedeným důkazům, skutková tvrzení a důkazy zpochybňovat a vyvracet je protitvrzeními a případnými protidůkazy obdobně, jako je tomu u hlavního líčení (srov. nález ze dne 11. prosince 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/13).

Požadavek kontradiktornosti vazebního řízení je nutno uplatňovat v kontextu ostatních legitimních zásad trestního řízení, např. zásady vyhledávací, zásady hospodárnosti a zásady rychlosti řízení, proto může být, za dodržení principu proporcionality, v některých stadiích řízení, zejména v přípravném řízení, dočasně omezen. V tomto smyslu může být obviněnému a jeho obhájci v souladu s § 65 odst. 2 trestního řádu ze závažných důvodů odepřeno nahlížení do spisu. Zákonem předpokládaná možnost omezení práva nahlížet do spisů vyplývá ze skutečnosti, že v počátcích vyšetřování nelze často zabezpečit ochranu důkazních pramenů před jejich poškozením a zničením nebo před jinými aktivitami, sledujícími cíl mařit vyšetřování. Ohroženy mohou být i jiné společenské a individuální zájmy, např. bezpečnost svědků, citlivé osobní údaje nezúčastněných osob, skutečnosti podléhající utajení, přičemž časová tíseň neumožňuje zajistit ochranu těchto legitimních zájmů jiným způsobem. Všechna tato rizika, obsažená v realizaci práva obviněného (obhájce) nahlížet již v přípravném řízení do spisu, je třeba zvlášť pečlivě zvažovat v případech nebezpečných forem kriminality, jako je např. organizovaná kriminalita s mezinárodními prvky. Za situace, kdy koliduje oprávněný zájem státu na účinném postihu kriminality, resp. jiné důležité společenské a individuální zájmy s právem obviněného na obhajobu, připouští právní úprava, jakož i trestně procesní teorie i praxe, dočasné omezení práva na nahlížení do spisů v přípravném řízení (srov. nález ze dne 17. června 2004 sp. zn. III. ÚS 239/04).

Ústavní stížností stěžovatel namítá, že rozhodnutí obecných soudů byla založena na některých skutečnostech, které nejsou doložitelné a které obhajoba neměla možnost jakkoliv ověřit, neboť jí nebylo umožněno nahlédnout do vyšetřovacího spisu v předmětné věci. Stěžovatel však nikterak nespecifikuje, jaké konkrétní skutečnosti má na mysli a jakých závěrů obecných soudů se mají týkat. Ústavní soud proto při posuzování projednávané věci vycházel z námitek uplatněných obhajobou v řízení před obecnými soudy.

Z protokolu o vazebním zasedání u Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. listopadu 2014 Ústavní soud zjistil, že při vazebním zasedání obhájkyně stěžovatele výslovně nenamítala, že jí nebo obviněnému bylo odepřeno nahlédnutí do vyšetřovacího spisu. K existenci důvodného podezření ze spáchání trestného činu stěžovatelem pouze uvedla, že existuje pochybnost o přiléhavosti kvalifikace skutku, neboť stěžovatel se den před svým zadržením vrátil ze zahraničí, kde pobýval tři týdny a nemohl se proto účastnit organizace loupeže. V otázce naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu obhájkyně zdůraznila, že není reálně podložena úvaha státního zástupce o tom, že obvinění disponují značnými prostředky, které by jim umožnily setrvat v zahraničí. Stran existence vazebního důvodu podle písm. b) citovaného ustanovení obhájkyně připustila, že jsou dány konkrétní skutečnosti nasvědčující jeho naplnění, avšak označila za neověřitelné tvrzení státního zástupce ohledně existence blíže neztotožněné ženy, která měla být zadavatelkou loupežného přepadení. K vazebnímu důvodu podle písm. c) citovaného ustanovení trestního řádu pak dodala, že považuje za neověřitelné tvrzení, že stěžovatel byl iniciátorem celé záležitosti. Vazební důvody proto obhajoba považuje za nepodložené. V řízení před stížnostním soudem obhajoba svoji argumentaci dále nerozšířila, přičemž stížnost proti usnesení o vzetí stěžovatele do vazby blíže neodůvodnila.

Ústavní soud prostudoval obsah napadených rozhodnutí a shledal, že obecné soudy zcela dostály požadavkům, které jsou na vazební řízení kladeny ústavními předpisy. Ústavní soud konstatuje, že skutečnosti, které stěžovatel považuje za neověřitelné a jejichž uplatnění obecnými soudy by proto podle něj mělo být v rozporu s principem kontradiktornosti řízení, nebyly vůbec podkladem pro rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby. Naopak obvodní soud své rozhodnutí opřel o jiné skutečnosti, které byly stěžovateli řádně předestřeny a k nimž měl možnost se ve vazebním zasedání vyjádřit. Útěkovou vazbu dle § 67 písm. a) trestního řádu tak obvodní soud zdůvodnil tím, že stěžovatel je ohrožen vysokou trestní sazbou, a to i ve formě vysokého nepodmíněného trestu odnětí svobody, zároveň má stejné vazby i na jiné státy, včetně své domovské země (Kosovo), kde by se mohl pro orgány činné v trestním řízení stát nedostupným. Hlavním důvodem svědčícím pro vazbu koluzní ve smyslu § 67 písm. b) trestního řádu byla pak podle obvodního soudu zejména obava, že v případě propuštění obviněných může dojít ke ztotožnění utajeného svědka (dle § 55 odst. 2 trestního řádu), o jehož výpověď se sdělení obvinění převážně opírá. Vazbu předstižnou dle § 67 písm. c) trestního řádu obvodní soud zdůvodnil tím, že stěžovatel měl v úmyslu rozšiřovat svoje podnikání, nezískal finanční prostředky z připravované trestné činnosti a existovaly indicie o tom, že k podobným jednáním mělo dojít i v dalších případech. Podkladem pro rozhodnutí soudů o vzetí stěžovatele do vazby tedy nebyly skutečnosti, o nichž stěžovatel tvrdí, že byly obhajobě nepřístupné.

Nabyl-li přitom stěžovatel dojmu, že důvodnost jeho vazby obecné soudy založily také na dalších skutkových zjištěních, která mu nebyla dostatečně předestřena či ke kterým nedostal možnost se vyjádřit, nenamítal to ani při vazebním zasedání či v následném řízení před stížnostním soudem, ani v odůvodnění ústavní stížnosti. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že požadavek kontradiktornosti řízení nebyl postupem obecných soudů ohrožen.

Podle Ústavního soudu lze dát stěžovateli za pravdu v tom, že rozhodování ve vazebních věcech by s ohledem na závažnost zásahu do základních práv obviněného mělo probíhat v co možná nejkratším čase. Stran řízení o stížnosti proti rozhodnutí soudu o vzetí obviněného do vazby však trestní řád nestanoví konkrétní lhůtu, v níž má být o stížnosti rozhodnuto. Ačkoliv sám stížnostní soud vytkl obvodnímu soudu liknavost v předložení opravného prostředku stížnostnímu soudu a lze tedy mít pochybnosti o plynulosti předmětného řízení, neshledal Ústavní soud ani v tomto ohledu pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní roviny.

Závěrem Ústavním soud dodává, že je mu z vyjádření Městského státního zastupitelství v Praze známo, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. května 2015 sp. zn. 43 Nt 2016/2015 bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě toliko z důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu.

Ústavní soud neshledal zásah do základních práv stěžovatele. Nezbylo mu proto než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. července 2015


Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu