III.ÚS 268/15 #1

Ústavní soud rozhodl dne 21. července 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Provoda, zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, AK se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2014 č. j. 2 Afs 49/2014-38 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014 č. j. 5 A 162/2012-44, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 26. 1. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 27. 1. 2015, Miroslav Provod (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.

Dne 19. 2. 1996 platebním výměrem č. j. 31680/2.1/96/FÚ-10 Finanční úřad pro Prahu 10 (dále jen "správce daně") žalobci vyměřil daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1994 ve výši 122 722 142,- Kč.

Dne 2. 4. 1996 byl správci daně doručen dopis Miroslava Provoda obsahující dvě podání ze dne 1. 4. 1996, adresovaná k rukám ředitelky správce daně; ředitelka na tento dopis reagovala dopisem ze dne 17. 5. 1996 (podrobněji viz níže).

Dne 12. 8. 2011 došlo Finančnímu ředitelství pro hl. m. Prahu podání žalobce označené jako podnět na ochranu proti nečinnosti, k níž mělo dojít při rozhodování o odvolání žalobce proti platebnímu výměru ze dne 19. 2. 1996. Až do té doby žalobce tvrdil, že proti platebnímu výměru podal odvolání již dne 4. 3. 1996, což se mu však nepodařilo prokázat.

Dne 7. 2. 2014 rozsudkem č. j. 5 A 162/2012-44 Městský soud v Praze (dále též jen "správní soud") žalobu na ochranu proti nečinnosti Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem v Brně (dále jen "žalovaný"), zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). V odůvodnění rozsudku správní soud poukázal na ustanovení § 21 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, dle něhož je pro řízení rozhodující obsah podání, i když je nesprávně označeno, a dále mimo jiné uvedl:

"V souzené věci je předmětem sporu, zda podání žalobce ze dne 1. 4. 1996, které bylo doručeno správci daně dne 2. 4. 1996, je odvoláním proti platebnímu výměru, o kterém dosud nebylo ve správním řízení rozhodnuto. K tomu soud uvádí, že podání žalobce ze dne 1. 4. 1996 se vlastně skládá ze dvou podání, obě jsou adresována Finančnímu úřadu pro Prahu 10 k rukám ředitelky Ing. Heleny Nagyové a obě začínají oslovením vážená paní ředitelko. V prvém podání, které je jakýmsi průvodním dopisem, žalobce ředitelce úřadu sděluje, že dne 26. 2. 1996 jí zaslal odpověď na její dopis o platebním výměru daně z příjmu fyzických osob. Do dnešního dne neobdržel její odpověď a jeho snaha o telefonický či osobní kontakt s ní se minula účinkem. Uvádí, že jí proto zasílá ještě jednou svou odpověď na její dopis s tím, že mu má do 14 dnů zaslat své vyjádření. V přiloženém dopise datovaném též 1. 4. 1996 pak ředitelce správce daně sděluje, že dne 22. 2. 1996 obdržel platební výměr daně z příjmu fyzických osob, uvádí, že jediným jejím vodítkem a odůvodněním se staly jeho investice z roku 1994. Ptá se paní ředitelky, podle jakého zákona vyměřuje daně z investovaných peněz, konstatuje, že dne 3. 7. 1995 byl vyzván finančním úřadem, který paní ředitelka řídí, k podání daňového přiznání, po obdržení platebního výměru požádal o sdělení důvodů, které vedly k jeho vydání, protože se v žádném případě nejedná o finanční prostředky, které by získal z podnikání v roce 1994. Uvádí, že do současné doby vyjádření neobdržel a je zejména zvědav na uvedenou specifikaci předmětu daně. Současně oznamuje ředitelce finančního úřadu nad rámec své zákonné povinnosti, že uvedené peníze pocházejí z jeho trestné činnosti, specifikuje, kdy a kde se této trestné činnosti dopouštěl, uvádí, že za neoprávněný zisk již byl potrestán nepodmíněným trestem a finanční pokutou. Opakovaně i v textu dopisu oslovuje ředitelku finančního úřadu. Poukazuje na neetické momenty, kterých se její úřad dopustil a které se týkají jeho matky. Pokládá ředitelce finančního úřadu akademické otázky. Uvádí, že se dočetl, že celorepubliková kontrola finančních úřadů zjistila nejhorší situaci právě na jejím úřadě v Praze 10, a že se tomu po svých zkušenostech nediví. Dále pak ředitelce úřadu oznamuje, že je zde mnoho náhod, které ho opravňují k názoru, že se dopustila trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele a že v současné době jeho právní zástupce na ní zpracovává trestní oznámení. Poté žádá ředitelku finančního úřadu, aby své protizákonné rozhodnutí neprodleně zrevidovala. Sděluje ředitelce úřadu, že tento dopis zasílá na vědomí Ministerstvu financí a Finančnímu ředitelství Praha a že jak platební výměr, tak tento dopis zasílá rovněž do novin.

Z uvedeného je zřejmé, že podání ze dne 1. 4. 1996 nejsou označena jako odvolání, jejich text není koncipován a formulován jako odvolání a neobsahují náležitosti odvolání. Správce daně obsah podání posoudil jako osobní dopis ředitelce finančního úřadu. Sám žalobce zjevně svá podání ze dne 1. 4. 1996 až do roku 2011 rovněž za odvolání nepovažoval, ačkoliv mu nic nebránilo v tom, aby již v roce 1996, zejména poté, co byl dopisem ze dne 17. 5. 1996 zpraven o marném uplynutí lhůty k podání odvolání proti platebnímu výměru, tvrdil, že odvolání již podal, a to právě svým podáním ze dne 1. 4. 1996. Žalobce však uváděl, že odvolání podal, a to dne 4. 3. 1996, a že není jeho vinou, že se toto podání ztratilo a dokládal podání odvolání dne 4. 3. 1996 kopií podacího lístku, pod kterým však byla evidována jeho žádost o sdělení rozdílu mezi daní vyměřenou a přiznanou. Odvolání žalobce bylo zamítnuto jako opožděné a žalobce proti tomuto zamítnutí nepodal odvolání. Žalobce staví svou žalobu na tvrzení, že správce daně evidentně a dlouhodobě porušuje svou povinnost vyzvat ho k odstranění vad podání ze dne 1. 4. 1996 a v povinnosti pokračovat v odvolacím řízení. Toto tvrzení považuje soud za účelové. Žalobce mohl sám i bez výzvy správce daně předmětné podání, které správce daně považoval dle jeho obsahu za osobní dopis ředitelce úřadu, označit za odvolání a domáhat se jeho projednání. To však žalobce neučinil, za odvolání označil jiné podání, o němž bylo pravomocně rozhodnuto.

Vzhledem ke shora uvedenému soud dospěl k závěru, že dopisy žalobce ze dne 1. 4. 1996 nejsou odvoláním proti platebnímu výměru, kterým byla žalobci vyměřena daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období 1994. Žalovaný proto není nečinný, jestliže o nich nerozhodl. Soud proto podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 81 odst. 3 s. ř. s."

Dne 19. 11. 2014 rozsudkem č. j. 2 Afs 49/2014-38 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 7. 2. 2014 č. j. 5 A 162/2012-44 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti. Předmětem kasačního přezkumu byla otázka, zda správní soud rozhodl správně, když zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé o podání stěžovatele ze dne 1. 4. 1996, jež bylo podle jeho názoru odvoláním proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 19. 2. 1996 č. j. 31680/2.1/96/FÚ-10.

Kasační soud v odůvodnění uvedl mimo jiné následující:

"V nyní projednávané věci městský soud na podkladě skutečností zjištěných ze správního spisu dovodil, že sporné podání stěžovatele odvoláním nebylo. Nejvyšší správní soud jeho úvahy považuje za podložené, logické a správné a zcela se ztotožňuje s jeho závěrem, že stěžovatel nezamýšlel odvolat se podáním z 1. 4. 1996 proti platebnímu výměru, s kterým nesouhlasil. Městský soud správně vyšel z kontextu ostatních úkonů stěžovatele učiněných vůči správci daně a pochopitelně akcentoval patnáct let trvající argumentaci samotného stěžovatele, že odvolání vtělil do jiného podání, o němž tvrdil, že je odeslal správci daně poštou dne 4. 3. 1996. Pod stěžovatelem uvedeným číslem podacího lístku z toho dne je však evidováno jiné jeho podání (žádost o sdělení rozdílu mezi daní přiznanou a vyměřenou). Proto bylo správně za odvolání považováno až podání z 5. 6. 1996, jehož přílohou byla listina stěžovatelem prezentovaná jako odvolání ze dne 4. 3. 1996, vše podáno k poštovní přepravě dne 6. 6. 1996. Dřívější podání odvolání ze správního spisu není patrné a stěžovatel je správnímu orgánu neprokázal. Správce daně neměl rozumný důvod pochybovat o tom, jak má být s písemností stěžovatele naloženo (v žádném z dalších četných podání žalovanému i správci daně prvního stupně je stěžovatel po celých 15 let za odvolání neoznačil), takže nepochybil, když stěžovatele nevyzval k upřesnění či doplnění.

Z právě uvedeného plyne, že stěžovatel sporným podáním neinicioval odvolací řízení, neboť k tomu došlo až 6. 6. 1996 (a o tomto odvolání také správce daně prvého stupně řádně rozhodl tak, že je zamítl pro opožděnost, přičemž stěžovatel se proti tomu neodvolal). Námitka nesprávného právního posouzení věci městským soudem tedy není důvodná."

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval dosavadní průběh a výsledky řízení před správcem daně, správním soudem a kasačním soudem, a zejména poukázal na své podání (dopis) ze dne 1. 4. 1996 adresované správci daně k rukám ředitelky Ing. Nagyové, a vyjádřil přesvědčení, že toto podání lze po případném doplnění ve smyslu § 48 odst. 3 a 5 tehdy platného daňového řádu, případně i podle nového daňového řádu, považovat za včasné odvolání proti platebnímu výměru správce daně ze dne 19. 2. 1996 č. j. 31680/2.1/96/FÚ-10, o němž dosud správcem daně, ani jemu nadřízeným orgánem, nebylo rozhodnuto. V důsledku této nečinnosti jsou podle stěžovatele závažným způsobem porušována jeho ústavně zaručená práva.

Stěžovatel tvrdil, že kasační soud a správní soud svými rozhodnutími porušily čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Stěžovatel poukázal na zásadu, dle níž pro posuzování procesního úkonu či podání účastníka je rozhodující jeho obsah, nikoliv jeho označení, odkázal na relevantní rozhodnutí kasačního soudu a Ústavního soudu, a vyjádřil přesvědčení, že správní soud i kasační soud se touto zásadou neřídily, pokud jeho podání ze dne 1. 4. 1996 neposoudily jako odvolání proti platebnímu výměru ze dne 19. 2. 1996. Takový postup stěžovatel považoval ze extrémně formalistický a porušující jeho základní práva; poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2004 sp. zn. IV. ÚS 575/03 (N 158/35 SbNU 173).

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy dle čl. 36 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K tomu mělo dojít nesprávným a formalistickým právním posouzením jeho dopisu (podání) ze dne 1. 4. 1996, který byl dle jeho názoru odvoláním proti platebnímu výměru správce daně ze dne 19. 2. 1996, nikoli jen osobním dopisem ředitelce finančního úřadu, jak věc posoudily obecné soudy.

Stěžovatel svou ústavní stížností prakticky sleduje stejný cíl, jako dříve již uplatněnou kasační stížností, tj. usiluje o kladnou odpověď na otázku, zda citovaný dopis ze dne 1. 4. 1996 byl odvoláním proti platebnímu výměru správce daně ze dne 19. 2. 1996 č. j. 31680/2.1/96/FÚ-10, přičemž tentokráte svou argumentaci směřuje i proti rozhodnutí kasačního soudu o jeho kasační stížnosti.

K tvrzení stěžovatele o porušení ústavně zaručených základních práv či svobod nesprávným právním posouzením jeho věci (v daném případě procesní otázky splnění podmínek řízení o odvolání proti platebnímu výměru) obecnými soudy Ústavní soud standardně připomíná, že jeho povinností vyplývající z čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je zajistit dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod obecnými soudy a jinými orgány veřejné moci. Úkolem Ústavního soudu však není řešit tvrzená pochybení při zjišťování skutkového stavu či jeho právním posouzení (včetně posouzení procesních otázek), kterých se obecné soudy údajně dopustily; výjimečně Ústavní soud tak činí jen tehdy a pouze v tom rozsahu, pokud tato pochybení mohla porušit některé z ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 736/06 ze dne 22. 2. 2007, dostupné, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz).

V projednávaném případě k takovému protiústavnímu excesu zjevně nedošlo.

Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."

Jak v napadených rozhodnutích uvedly již obecné soudy, stěžovatel mohl sám již v roce 1996 i bez výzvy správce daně předmětné podání ze dne 1. 4. 1996 označit za odvolání a domáhat se jeho projednání. Pokud tak neučinil, resp. tak činí se značným časovým odstupem, nelze závěry správního soudu a kasačního soudu, dle nichž stěžovatel se podáním ze dne 1. 4. 1996 nezamýšlel odvolat, označit za extrémně formalistické a porušující základní právo na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy dle čl. 36 odst. 2 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Ústavní soud je toho názoru, že správní soud i kasační soud ve svých rozhodnutích dostatečně odůvodnily svůj závěr, že stěžovatel proti platebnímu výměru správce daně ze dne 19. 2. 1996 nepodal řádné odvolání, resp. že jeho podání ze dne 1. 4. 1996 za řádné odvolání považovat nelze.

Tvrzení stěžovatele, že správní soud nedůvodným zamítnutím správní žaloby, resp. kasační soud zamítnutím kasační stížnosti, porušily právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud tudíž neakceptoval, a neshledal opodstatněnými ani další shora uvedená obecná tvrzení stěžovatele o porušení čl. 1 a čl. 90 Ústavy.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2015


Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu