II.ÚS 1056/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Nguyen Luu Thuy, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Otmíče 4, 267 51 Otmíče, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 11. 2014, sp. zn. 43 Nt 118/2014, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 To 22/2015-127, takto:

Odůvodnění:

I.
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti, doplněné podáním ze dne 6. 5. 2015 a dále podáními ze dne 25. 6. a 26. 6. 2015, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je spolu s dalšími obviněnými trestně stíhán pro skutek právně kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník").

Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 11. 2014 č. j. 43 Nt 118/2014-57, byl stěžovatel spolu s ostatními obviněnými podle § 68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), vzat do vazby.

Obvodní soud odůvodnil uvalení vazby na stěžovatele tím, že s ohledem na povahu, závažnost trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán, kdy mu v případě uznání viny za stíhaný trestný čin hrozí vysoká trestní sazba až 18 let trestu odnětí svobody, a dále i vzhledem k osobě stěžovatele, je namístě důvodná obava, že by stěžovatel mohl uprchnout, nebo by se mohl skrývat na neznámém místě, aby se trestnímu stíhání, případně trestu, který mu hrozí, vyhnul [útěková vazba podle § 67 písm. a) trestního řádu]. Obvodní soud rovněž shledal, že vzhledem k tomu, že z výsledků dosavadního vyšetřování, které je podloženo dlouhodobým sledováním stěžovatele, je patrno, že si stěžovatel opatřuje prostředky k obživě a k úhradě životních nákladů právě pácháním trestné činnosti, pro kterou je v této trestní věci stíhán a je proto, i s ohledem k okolnostem a hlediskům trestní věci stěžovatele, namístě důvodná obava, že by stěžovatel v případě svého propuštění na svobodu i nadále páchal trestnou činnost téže skutkové podstaty, pro jakou je v této trestní věci stíhán [předstižná vazba podle § 67 písm. c) trestního řádu].

Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 8 To 22/2015, rozhodoval o stížnosti stěžovatele do shora označeného usnesení obvodního soudu a tuto jako nedůvodnou zamítl.

K stížnostní námitce stěžovatele, že jeho obhájci bylo umožněno nahlédnout do trestního spisu až dne 27. 1. 2015, pročež s ohledem na rozsah vyšetřovacího materiálu neměl reálnou možnost jej do projednání stížnosti stěžovatele u městského soudu dne 29. 1. 2015 prostudovat, městský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvádí, že takový postup byl v souladu s § 65 odst. 2 trestního řádu, podle kterého v přípravném řízení může policejní orgán nebo státní zástupce nahlédnutí do spisů ze závažných důvodů odepřít. Závažnost důvodu odepření byla v dané věci ke stížnosti stěžovatele přezkoumána státní zástupkyní dne 9. 12. 2014, na jejíž vyjádření městský soud odkázal a doplnil, že policejní orgán k žádosti obhájce stěžovatele tomuto dne 27. 1. 2015 umožnil nahlédnout do vyšetřovacího spisu, aby mohla být dána kvalifikovaná stížnost proti napadenému usnesení obvodního soudu. Za tímto účelem stížnostní soud k žádosti obhájce stěžovatele odročil termín neveřejného zasedání z 27. 1. 2015 na 29. 1. 2015.

K stížnostní námitce stěžovatele, že odůvodnění napadeného usnesení obvodního soudu neobsahuje jakoukoli informaci odůvodňující podezření z trestné činnosti, nýbrž obvodní soud v odůvodnění napadeného usnesení pouze cituje text policejního orgánu sdělující obvinění, městský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvádí, že s touto námitkou stěžovatele lze souhlasit. Odůvodnění napadeného usnesení obvodního soudu o vzetí do vazby podle městského soudu sice neobsahuje skutečnosti, které nasvědčují tomu, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, byly spáchány, mají všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tyto skutky spáchal stěžovatel spolu s ostatními obviněnými a odůvodnění rozhodnutí o vazbě tak nesplňuje zákonné náležitosti podle § 73c trestního řádu. Městský soud dospěl ovšem k závěru, že tuto neúplnost nelze považovat za takové pochybení, které by mohlo mít vliv na jinak věcnou správnost napadeného usnesení obvodního soudu a které by mohlo být důvodem pro jeho zrušení a propuštění stěžovatele na svobodu.

II.
V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje námitku, že byl vzat do vazby, aniž by jeho obhájci bylo umožněno nahlédnout do vyšetřovacího spisu, nebo alespoň do jeho části. Policejní orgán umožnil obhájci stěžovatele nahlédnout do vyšetřovacího spisu až několik dní před rozhodováním o stížnosti proti vzetí do vazby městským soudem. Podle stěžovatele není slučitelné s ústavním pořádkem v řízení o vzetí do vazby a v řízení o stížnosti proti vzetí do vazby odepřít absolutně právo obviněnému a jeho obhájci nahlédnout do vyšetřovacího spisu. Tím, že nebylo obhájci stěžovatele umožněno v rozhodné době nahlédnout alespoň do části vyšetřovacího spisu, nemohl se obhájce před napadeným rozhodnutím o vzetí do vazby vyjádřit k důvodnosti podezření stěžovatele z trestné činnosti, k důkazům, které údajně odůvodňují podezření z trestní činnosti stěžovatele a ani k právní kvalifikaci. Uvedeným postupem bylo stěžovateli upřeno právo na řádnou a efektivní obhajobu.

Stěžovatel dále namítá, že byl vzat do vazby, aniž by napadená rozhodnutí o vzetí do vazby a o zamítnutí stížnosti proti vzetí do vazby obsahovala zákonné náležitosti ve smyslu § 67 trestního řádu, zejména pokud jde o odůvodnění napadených rozhodnutí. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na shora citované odůvodnění napadeného usnesení městského soudu, podle kterého odůvodnění napadeného usnesení obvodního soudu o vzetí do vazby sice nesplňuje zákonné náležitosti podle § 73c trestního řádu, avšak to není důvodem pro jeho zrušení. Podle stěžovatele jsou však nezákonná obě napadená rozhodnutí, neboť městský soud i přes to, že shledal, že rozhodnutí obvodního soudu postrádá zákonné náležitosti, je jako nezákonné nezrušil.

Stěžovatel rovněž namítá, že nevěděl, které konkrétní osoby budou o jeho stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby rozhodovat, a nikdy nebyl poučen o právu podat námitku podjatosti. Jeho obhájci byla na telefonický dotaz k městskému soudu sdělena pouze dvě jména členů senátu s tím, že další člen senátu není jistý. Dále stěžovatel namítá, že z napadeného rozhodnutí městského soudu nevyrozuměl jména a příjmení soudců, kteří rozhodovali v jeho věci.

Podáním ze dne 26. 6. 2015 stěžovatel navrhuje, aby mu Ústavní soud přiznal náklady právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.

III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

Maje na zřeteli uvedené zásady, shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Pokud jde o námitku stěžovatele, že byl vzat do vazby, aniž by jeho obhájci bylo umožněno nahlédnout alespoň do části vyšetřovacího spisu, je zřejmé, že jde o opakování námitek stěžovatelem již dříve vznesených zejména před stížnostním soudem, se kterými se městský soud v odůvodnění svého usnesení, tak jak je výše rekapitulováno, dostatečně vypořádal.

Ústavní soud nad rámec uvedeného připomíná, že právo obviněného a obhájce na nahlížení do spisu je možno v přípravném řízení ze závažných důvodů odepřít postupem podle § 65 odst. 2 trestního řádu, jak na něj poukázal i ve věci rozhodující městský soud. Tato zákonem předpokládaná možnost omezení práva nahlížet do spisu vyplývá ze skutečnosti, že v počátcích vyšetřování nelze často zabezpečit ochranu důkazních pramenů před jejich poškozením a zničením nebo před jinými aktivitami, sledujícími cíl mařit vyšetřování. Ohroženy mohou být i jiné společenské a individuální zájmy, např. bezpečnost svědků, citlivé osobní údaje nezúčastněných osob, skutečnosti podléhající utajení, přičemž časová tíseň neumožňuje zajistit ochranu těchto legitimních zájmů jiným způsobem. Všechna tato rizika, obsažená v realizaci práva obviněného (obhájce) nahlížet již v přípravném řízení do spisu, je třeba zvlášť pečlivě zvažovat v případech nebezpečných forem kriminality, jako je například závažná organizovaná kriminalita, pro kterou je stěžovatel stíhán. Za situace, kdy koliduje oprávněný zájem státu na účinném postihu kriminality, resp. jiné důležité společenské a individuální zájmy s právem obviněného na obhajobu, připouští právní úprava, jakož i trestněprocesní teorie i praxe, dočasné omezení práva na nahlížení do spisů v přípravném řízení.

Vždy je však nutno zajistit, aby obviněnému (obhájci) byly poskytnuty v přiměřeném rozsahu důkazy nebo jiné informace, potřebné v daném stadiu trestního řízení k jeho obhajobě. Rozhoduje-li se o vzetí obviněného do vazby, je třeba, aby byl seznámen zejména s důvody zahájení trestního stíhání a s důvody, pro něž je navrhováno jeho vzetí do vazby. Způsob seznámení s těmito skutečnostmi však není trestním řádem předepsán tak, že by byla stanovena povinnost umožnit obviněnému (obhájci) nahlédnutí do spisu. Seznámení lze učinit i tou formou, že soudce obviněnému ústně reprodukuje obsah návrhu státního zástupce na vzetí do vazby, z něhož jsou patrny jak důvody vazby, tak skutkové okolnosti, z nichž vazební důvody vyplývají. Tímto postupem nedochází v přípravném řízení k popření práv obhajoby (z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 239/04, N 80/33 SbNU 273).

Pokud jde o namítanou nedostatečnost odůvodnění napadených rozhodnutí, Ústavní soud zdůrazňuje, že výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Rozhodování o vazbě nelze přirozeně pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného. Vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení; každé rozhodování o vazbě je vždy vedeno v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje trestního řízení.

Útěkovou vazbu podle § 67 písm. a) trestního řádu lze odůvodnit konkrétní skutečností v podobě reálné hrozby vysokým trestem. Hrozba vysokým trestem totiž s přihlédnutím ke stíhané trestné činnosti a jejím okolnostem může založit důvodnost obavy z vyhýbání se trestnímu stíhání. Hrozbou vysokým trestem lze ovšem argumentovat při uvalení tzv. útěkové vazby toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu je možno předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03, N 48/33 SbNU 3). V předmětné věci je stěžovatel stíhán pro zvlášť závažný zločin, za který je ohrožen zákonnou trestní sazbou v rozmezí od deseti do osmnácti let odnětí svobody (§ 283 odst. 1 a 4 písm. c) trestního zákoníku). Vzhledem k tomu lze konstatovat, že vzetí stěžovatele do vazby bylo důvodné a obecnými soudy adekvátním způsobem odůvodněné.

Ani jde-li o vazbu předstižnou podle § 67 písm. c) trestního řádu, jejíž důvodnost byla spatřována zejména v důvodné obavě, že si stěžovatel opatřuje prostředky k obživě a k úhradě životních nákladů právě pácháním trestné činnosti, pro kterou je v této trestní věci stíhán, nelze obecným soudům vytknout, že by se dopustily nepřípustné svévole.

K námitce stěžovatele o nedostatečnosti odůvodnění napadených rozhodnutí ve vztahu k povinnosti soudu v odůvodnění uvést skutečnosti, které odůvodňují podezření ze spáchání trestného činu, pro který je obviněný stíhán, Ústavní soud považuje z hlediska dodržení ústavnosti za podstatné, že městský i obvodní soud vycházely z přiměřeně odůvodněného podezření, že stěžovatel se stíhaného jednání dopustil (obvodní soud odkazuje mimo jiné na dlouhodobé sledování stěžovatele), přičemž zdůraznily závažnost trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán. Aniž by Ústavní soud jakkoli předjímal výsledek trestního řízení, ve vztahu k ústavněprávní regulérnosti napadených rozhodnutí je určující, že obecné soudy podaly v odůvodnění svých usnesení řadu relevantních údajů ohledně stíhaného jednání stěžovatele, a to včetně otázky, jaká konkrétní výše trestu mu hrozí.

Co se týče zbylých námitek stěžovatele, týkajících se složení senátu městského soudu jako soudu stížnostního, Ústavní soud konstatuje, že ani v jejich případě neshledal neústavní zásah do základních práv stěžovatele.

Podle judikatury Ústavního soudu požadavek, aby měl stěžovatel možnost seznámit se se složením soudu, který v jeho věci rozhoduje, je garantován základním právem na zákonného soudce, neboť účelem tohoto požadavku je, aby stěžovatel mohl potencionálně využít svého práva na vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti formou vznesení námitky podjatosti [srov. nález sp. zn. I. ÚS 182/05 ze dne 6. 4. 2006 (N 79841 SbNU 39)].

Stěžovatel namítá, že nevěděl, které konkrétní osoby budou o jeho stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby rozhodovat, přičemž k telefonickému dotazu jeho obhájce k Městskému soudu v Praze byla sdělena pouze dvě jména členů senátu s tím, že další člen senátu není jistý.

K této námitce Ústavní soud uvádí, že stěžovatel byl před obvodním i městským soudem zastoupen obhájcem, který byl na základě § 41 odst. 2 trestního řádu oprávněn učinit podání za účelem zjištění složení senátu rozhodujícího o stížnosti stěžovatele. Ústavní soud především zdůrazňuje, že pokud se obhájce stěžovatele za tímto účelem obrátil na Městský soud v Praze pouze telefonickým dotazem, který není formou podání podle § 59 odst. 1 trestního řádu, nevznikla tímto postupem povinnost Městskému soudu, o kompletním složení ve věci rozhodujícího senátu - jakmile bude známo - obhájce informovat. Tímto nedůsledným postupem sám obhájce připravil stěžovatele o možnost zjistit úplné složení senátu ještě před tím, než ve věci bylo vydáno rozhodnutí. Současně je tento obhájcem zvolený postup překážkou v možnosti právně relevantně danou námitku vznesenou v ústavní stížnosti, zejména jde-li o obsah předmětné telefonické komunikace, přezkoumat.

Dále pak ani v samotné ústavní stížnosti, podané po vydání napadeného usnesení městského soudu, kdy obhájci stěžovatele nic nebránilo vyvinout nikoliv nepřiměřené úsilí ke zjištění složení příslušného senátu, stěžovatel žádná tvrzení o podjatosti členů senátu stížnostního soudu neuvádí. Ve světle uvedeného proto Ústavní soud shledává tuto námitku účelovou.

Konečně k námitce obsahu napadeného usnesení městského soudu Ústavní soud konstatuje, že na rozdíl od soudního rozsudku v trestní věci, jehož náležitostí je podle § 120 odst. 1 písm. a) trestního řádu uvedení jmen a příjmení soudců, kteří se rozhodnutí zúčastnili (členové senátu), napadené rozhodnutí městského soudu takový údaj, jehož absenci stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, obsahovat nemusí, neboť se jedná o usnesení, které vedle dne a místa rozhodnutí, výroku usnesení s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito, odůvodnění, pokud zákon nestanoví něco jiného, a poučení o opravném prostředku, musí dále obsahovat jen označení orgánu, o jehož rozhodnutí jde (§ 134 odst. 1 trestního řádu), což bylo v posuzované věci naplněno.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2015

Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu