I.ÚS 2257/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky B. E., zastoupené Mgr. Liborem Buchtou, advokátem, se sídlem Dukelských hrdinů 23, Praha 7, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 49 Co 366/2014-210 ze dne 15. 4. 2015 a proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 25 P 5/2009-187 ze dne 17. 6. 2014, takto:

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení
Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na spravedlivý proces a na rodinný život. Přitom odkázala na čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka má dvanáctiletého syna, který je v péči otce a podle soudního rozhodnutí z roku 2012 má stěžovatelka s ním upraven styk v délce jednoho měsíce o letních prázdninách.

Návrhem ze dne 8. 4. 2014 se stěžovatelka u Městského soudu v Brně domáhala změny úpravy jejího styku se svým synem. Konkrétně požadovala, aby bylo specifikováno, že otec je povinen syna ke styku řádně a včas připravit a matce předat také cestovní pas dítěte. Důvodem bylo, že otec jí cestovní pas předat odmítá a tím jí znemožňuje trávit prázdninový čas se synem například u moře. Otec toto nepopíral s tím, že pas nepředává, neboť má obavy, že by dítě mohlo být vyvezeno z České republiky při absenci mezinárodněprávní ochrany.

Městský soud napadeným rozsudkem návrh stěžovatelky zamítl. Uvedl, že v pravomocném rozsudku, kterým byla schválena dohoda rodičů o péči o nezletilého, se ve výroku I. jasně stanoví, že otec je povinen syna ke styku s matkou řádně a včas připravit. Pokud jde o povinnost předání cestovního dokladu, tak městský soud neshledal "důvod pro to, aby nezletilý trávil s matkou soudem upravené styky mimo území České republiky".

Krajský soud napadeným rozsudkem prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Podle něj jsou povinnosti otce při předání syna stěžovatelce v pravomocných rozhodnutích konkretizovány natolik určitým způsobem, že jsou materiálně vykonatelné. Otec je na základě pravomocného rozhodnutí soudu povinen nezletilého na styk s matkou ve stanovenou dobu řádně připravit, což znamená, že je povinen nezletilého vybavit vším, co bude po dobu styku potřebovat (tedy nejen vhodným oblečením event. dalšími osobními věcmi, ale též léky a příslušnými doklady nezletilého). Pokud tedy v posuzovaném případě má matka za to, že otec si soudem uloženou povinnost předat jí nezletilého řádně, tedy se vším, co bude v jeho průběhu nezbytně potřebovat, neplní, neboť odmítá matce po dobu jejího styku s nezletilým poskytnout jeho cestovní pas a průkaz zdravotní pojišťovny, je na matce, aby se nápravy domáhala cestou výkonu rozhodnutí ve smyslu § 500 a násl. zákona o zvláštních řízeních soudních, a nikoliv návrhem na změnu rozhodnutí o úpravě styku s dítětem.

II. Argumentace stěžovatele
Stěžovatelka nesouhlasí s napadenými rozhodnutími a považuje je za nesprávná. Podle ní je ona sama oprávněna určit, kdy, kde a jakým způsobem bude styk se svým synem realizován a je tedy oprávněna strávit se synem dovolenou i mimo území České republiky. Požadavek, aby mohla týden strávit se synem u moře, se nijak nevymyká běžnému normálu a není žádný důvod, proč by jej nemohla realizovat.

K možnosti postupovat výkonem existujících soudních rozhodnutí, jak poznamenal krajský soud, stěžovatelka uvádí, že takový postup by byl neúčinný. Povinnost otce předat matce osobní doklady nezletilého se v daném případě v podstatě váže na relativně krátký úsek prázdninového styku matky s dítětem. Přitom o porušení povinnosti a tedy výkonu rozhodnutí lze uvažovat teprve po zahájení styku matky s nezletilým, do té doby otec svoji povinnost nezletilého na styk řádně připravit neporušoval. Pokud otec svoji povinnost poruší tím, že při zahájení styku matce osobní doklady nezletilého nepředá, musí následovat výzva matky k dobrovolnému plnění a teprve poté může matka přistoupit k soudnímu výkonu povinnosti otce. Mezitím ale uběhne doba styku matky s nezletilým a návrh matky na výkon rozhodnutí se stane bezpředmětným, protože odpadne povinnost otce. Povinnost otce předat matce osobní doklady nezletilého tedy musí být jasně definovaná předem ještě před zahájením styku, bez toho ani matka není schopna plánovat čas, který má se synem trávit.

III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že napadená rozhodnutí nijak nezasáhla do práva stěžovatelky na rodinný život. Krajský soud stěžovatelce v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že její požadavek na předání dokladů dítěte je v zásadě oprávněný, avšak lze jej již dovodit z pravomocného soudního rozhodnutí. Při neplnění této povinnosti otcem se má stěžovatelka domáhat jejího splnění skrze výkon již existujícího pravomocného rozhodnutí, nikoli jeho změnou.

Ústavní soud nesouhlasí s názorem městského soudu, že není důvod, aby dítě trávilo se stěžovatelkou soudně upravené styky mimo území České republiky. Takové rozhodnutí by jistě zásahem do práva na soukromý a rodinný život stěžovatelky a dítěte bylo, neboť je na stěžovatelce (při zohlednění názoru dítěte a jeho oprávněných zájmů), kde svůj soudním rozhodnutím vymezený čas s ním stráví. Nicméně tento názor městského soudu byl upraven a překonán názorem soudu krajského, podle kterého otec musí dítě ke styku předat se vším, co bude v jeho průběhu nezbytně potřebovat, včetně příslušných dokladů, čímž se rozumí i doklad cestovní.

Pokud má otec obavy, že by stěžovatelka mohla s dítětem vycestovat z České republiky a po skončení styku jej nenavrátit, tak lze uvést, že proti takovému jednání, které představuje mezinárodní únos dítěte, existuje právní ochrana skrze Úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, vyhlášenou pod č. 34/1998 Sb. (tzv. "Haagská úmluva"). Spojené státy americké, kde stěžovatelka bydlí, jsou smluvní stranou této úmluvy a nic by tedy nebránilo jejímu použití.

Samotné subjektivní obavy otce z možného protiprávního jednání stěžovatelky nemohou být základem omezení práv stěžovatelky a dítěte trávit soudně upravený a povolený čas s dítětem v místě jejich volby. Nelze zapomínat, že stěžovatelka je stále zákonným zástupcem dítěte. V úvahu přichází i možnost stěžovatele požádat soud o předběžné opatření, kterým by stěžovatelce bylo zakázáno vycestovat z území České republiky. V rámci takového návrhu by příslušný soud posoudil oprávněnost obav otce. Otec se však nemůže jednostranně rozhodnout o nepředání cestovního pasu dítěte stěžovatelce v období, kdy má s dítětem právo styku. Za současného stavu je tedy povinností otce předat stěžovatelce v době jejího styku s dítětem i cestovní pas dítěte.

Pokud jde o námitky stěžovatelky na poli práva na spravedlivý proces, tak Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud však žádné pochybení obecných soudů na poli práva na spravedlivý proces nespatřuje. Napadená rozhodnutí jsou logicky a dostatečně odůvodněna a nejsou projevem svévole ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Závěrem Ústavní soud uvádí, že nelze upřít určitou přesvědčivost argumentům stěžovatelky, že nelze spoléhat na výkon rozhodnutí, neboť to by se v praxi mohlo ukázat jako neúčinné. Stěžovatelka však opomíjí, že i pokud by soudy jejímu návrhu vyhověly, tak se v tomto ohledu nic nezmění. Pokud by otec explicitně stanovenou povinnost předat stěžovatelce s dítětem i jeho cestovní doklad nesplnil, tak stěžovatelka bude opět odkázána na institut výkonu rozhodnutí. Situace by tedy byla zcela shodná a pro stěžovatelku by nebyla příznivější.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2015


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu