IV.ÚS 2167/14 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti společnosti CG HOLDING, s. r. o., se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2 - Vinohrady, IČ: 24657344, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 30, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014 č. j. 28 Co 38/2014-172, takto:

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, a to jeho výroku I. v části, kterou byl potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, s tvrzením, že jím došlo k zásahu do jejího práva na účinnou nápravu porušení práva či svobody ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále nebyla dodržena ústavní zásada zakotvená v čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") týkající se přednosti ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy před vnitrostátním právním předpisem, a nebyla respektována povinnost českého státu dodržovat závazky vyplývající z mezinárodních smluv dle čl. 1 odst. 2 Ústavy. Stěžovatelka současně navrhla, aby Městskému soudu v Praze byla uložena povinnost nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem, které byla nucena, i s ohledem na advokátní přímus v tomto řízení, vynaložit na obranu svých ústavně zaručených práv.

Z přiloženého listinného materiálu se podává, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení o žalobě stěžovatelky proti České republice - Českému telekomunikačnímu úřadu, jejímž prostřednictvím se domáhala poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění, k níž mělo dojít v důsledku nepřiměřené délky správních řízení, vedených o návrzích stěžovatelky (pro pohledávky postoupené na stěžovatelku společností T-Mobile Czech republic, a. s.).

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 26. 7. 2013 č. j. 19 C 213/2012-113 ve výroku I. konstatoval, že nesprávným úředním postupem Českého telekomunikačního úřadu, který o dotčených návrzích nerozhodl ve lhůtě stanovené v § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, bylo porušeno právo stěžovatelky. Výrokem II. zamítl žalobu o zaplacení částky 108.322,90,- Kč s příslušným úrokem z prodlení a výrokem III. stěžovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 28 Co 38/2014-172 ze dne 26. 3. 2014 potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení. Dále rozhodl tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Obecné soudy shodně dospěly k závěru, že nevydáním rozhodnutí žalovanou v přiměřené lhůtě došlo k nesprávnému úřednímu postupu, přičemž stěžovatelce tím vznikla nemajetková újma, jejíž závažnosti odpovídá přiznání zadostiučinění formou konstatování porušení jejího práva.

Rozsudek Městského soudu v Praze v té části, ve které nebylo vyhověno jejímu návrhu na přiznání přiměřeného zadostiučinění v relutární formě, napadla stěžovatelka ústavní stížností. Odvolacímu soudu v ní vytkla, že nerespektoval sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), v souladu s níž je nemajetkovou újmu třeba zásadně odškodnit poskytnutím spravedlivého zadostiučinění v penězích, přičemž k případné náhradě jinou formou dochází jen za zcela výjimečných okolností, kdy je újma, způsobená poškozenému zanedbatelná. To však nebyl případ stěžovatelky. Odvolací soud proto pochybil, když své rozhodnutí založil na zcela opačné konstrukci, než ze které vychází ESLP při posuzování kompenzačních nároků tohoto druhu, čímž upřednostnil ústavně nekonformní výklad ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. Pouhé konstatování porušení práva navíc nelze dle názoru stěžovatelky považovat v dané věci za přiměřenou náhradu, natož aby šlo o náhradu, která umožní plně napravit důsledky nesprávného úředního postupu. Stěžovatelka jinými slovy trvala na tom, že jí přiměřené zadostiučinění v penězích, ve výši vyplývající ze sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu, mělo být přiznáno, neboť jednotlivá zákonná kritéria, jež jsou určující pro stanovení formy a výše odškodnění dle ustanovení § 31a odst. 2, odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., byla v této kauze bezezbytku naplněna. Na podporu své argumentace poukázala na ustanovení § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, které vyjadřuje veřejný zájem na řádném a včasném rozhodování tzv. účastnických sporů. Okolnost, že její spory nebyly vyřízeny ve stanovené lhůtě, přitom označila za zvláště významnou, na čemž nic nemění ani bagatelní povaha částek, které byly předmětem správních řízení. Stejně tak nemůže být rozhodné, zda byl návrh v konečném důsledku pro stěžovatelku úspěšný či nikoliv. Významná je intenzita, s jakou byl ve správních řízeních narušen právem chráněný zájem, která je v jejím případě velmi výrazná s ohledem na několikanásobné překročení lhůty pro vyřízení návrhů.

Jak Ústavní soud dále zjistil, stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které považoval Nejvyšší soud stran náhrady nákladů řízení za důvodné, a proto změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 7. 2013 sp. zn. 19 C 2013/2012 ve výroku III. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu naříkaného soudního aktu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Jádro ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatelky, že soudy obou stupňů porušily její základní práva tím, že jí za zjištěnou nemajetkovou újmu neposkytly spravedlivé zadostiučinění v penězích. Ústavní soud se totožnou argumentací stěžovatelky zabýval v usneseních sp. zn. II. ÚS 1929/14 ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 373/15 ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2291/14 ze dne 26. 5. 2015 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). V prvém z uvedených rozhodnutích při té příležitosti vyslovil závěr, že "stávající právní úprava připouští, že přiměřené zadostiučinění v případě nepřiměřené délky řízení nemusí být vždy přiznáno v penězích (srov. ustanovení § 31a odst. 2 věta první zákona č. 82/1998 Sb.), což Ústavní soud ve své rozhodovací praxi respektuje a soudní rozhodnutí, jimiž bylo "pouze" konstatováno porušení práva, akceptuje a považuje je za souladné se zárukami plynoucími z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2528/08, sp. zn. I. ÚS 3146/09, sp. zn. II. ÚS 4726/12, sp. zn. IV. ÚS 4683/12, sp. zn. I. ÚS 3399/13, sp. zn. I. ÚS 1963/14 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Citovaná zákonná úprava tedy ponechává na obecných soudech, aby v každém jednotlivém případě a s přihlédnutím k jeho specifickým okolnostem buď toliko konstatovaly porušení práva či nadto přiznaly náhradu nemajetkové újmy v penězích (ve výši přiměřené danému případu). Toto posouzení však zásadně spadá do pravomoci soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší, aby takové posouzení přehodnocoval, neboť by tím na sebe atrahoval roli obecného soudu (srov. čl. 83 Ústavy). Ústavní soud je pouze oprávněn ověřit, zda soudní rozhodnutí není výrazem libovůle a zda v něm nelze shledat prvek zjevného excesu."

Ústavní soud v mezích tohoto právního názoru, od něhož neměl důvod se v projednávané věci odchýlit, napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž obdobně jako v dříve řešených případech stěžovatelky žádnou vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na přiznání nákladů řízení stěžovatelce (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. srpna 2015


Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu