I.ÚS 2105/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Miloše Chládka a Mgr. Marty Chládkové, obou zastoupených Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem, se sídlem Kratochvílova 624/43, Přerov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015 č. j. 21 Cdo 1442/2015-687, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2014 č. j. 56 Co 113/2014-639 ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2014 č. j. 56 Co 113/2014-650 a proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2013 č. j. 47 Nc 5413/2006-621, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Olomouci, jimiž měla být porušena jejich ústavně zaručená základní práva vlastnit majetek a na soudní ochranu dle čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadená rozhodnutí obecných soudů byla vydána v exekučním řízení vedeném proti stěžovatelům jako povinným v návaznosti na jejich návrhy na zastavení a na odklad exekuce. Ve svých návrzích stěžovatelé namítali nedostatek aktivní legitimace oprávněného v exekučním řízení způsobený absolutní neplatností smlouvy o postoupení pohledávky, kterou původní věřitel Agrobanka Praha, a.s. v likvidaci, na oprávněného postoupil pohledávku za stěžovatelem. Okresní soud v Olomouci námitce stěžovatelů nepřisvědčil a napadeným usnesením návrhy stěžovatelů zamítl jako nedůvodné. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné, přičemž odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu o tom, že v případě postoupení pohledávky dlužník zásadně nemůže vůči postupníku ve sporu o úhradu pohledávky namítat neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky, leda v zákonem stanovených případech, či pokud by dlužník prokázal zhoršení svého právního postavení vlivem postoupení pohledávky, což ale není případ stěžovatelů. Následné dovolání stěžovatelů bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo shledáno souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nebyl důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

3. Stěžovatelé nesouhlasí se závěry obecných soudů a zdůrazňují, že absolutní neplatnost právního jednání soudy zkoumají z úřední povinnosti, tj. nehledě na námitky účastníků, a tudíž pochybily, pokud se jí nezabývaly v nynějším případě. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na nějž odkazoval krajský soud ve svém usnesení, přitom není relevantní, neboť se zjevně týkalo případu relativní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky. V nynějším případě přitom byla ona smlouva v rozporu se zákonem o bankách, neboť pohledávka byla postoupena za cenu mnohonásobně nižší, než byla hodnota pohledávky. Spolu s ústavní stížností stěžovatelé též navrhli, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost usnesení soudního exekutora v jejich věci ze dne 24. 6. 2015, jímž byla nařízena dražba nemovitostí stěžovatelů.

4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. Ústavní soud podotýká, že podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Žádné takové pochybení obecných soudů však ve stěžovatelově případě shledáno nebylo. Ústavní stížnost je založena na nesouhlasu stěžovatelů s právním názorem obecných soudů, ten však sám o sobě nemůže učinit ústavní stížnost opodstatněnou. Napadené rozhodnutí krajského soudu je odůvodněno srozumitelným, logickým a přesvědčivým způsobem a je souladné s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Krajský soud vhodně poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2276/08 ze dne 24. 2. 2011 (N 25/60 SbNU 261), v němž byl jako ústavně konformní shledán právní názor vyjádřený velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 ze dne 9. 12. 2009, na nějž odkázal a jímž se řídil i krajský soud v napadeném rozhodnutí. Podle tohoto právního názoru, vycházejícího z § 526 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, "je pro právní postavení dlužníka nerozhodné, zda k postoupní pohledávky ve skutečnosti došlo. Pro dlužníka je podstatné, zda postupovaný dluh existuje (...), ale není jeho věcí, kdo jej vymáhá; má splnit dluh podle pokynů věřitele. Otázku, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, lze řešit jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem." Zmíněný právní názor se přitom vztahuje nejen k případům relativní neplatnosti, jak se domnívají stěžovatelé, ale též k případům absolutní neplatnosti, ba i nicotnosti smlouvy o postoupení pohledávky, jak vyplývá z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu i nálezu Ústavního soudu. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že postoupením pohledávky na jiného věřitele nedošlo na straně stěžovatelů jako dlužníků k žádné patrné újmě či dotčení (fakt, že nový věřitel je na rozdíl od toho původního tzv. offshorovou, a nikoliv českou společností, ji vskutku nezakládá), z ústavněprávní perspektivy tedy není důvod, proč by stěžovatelé museli mít možnost se proti němu bránit a proč by tato otázka vůbec měla být řešena v soudním sporu mezi nimi jako dlužníky a postupníkem.

8. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla dotčena žádná ústavně zaručená základní práva stěžovatelů. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Pokud pak jde o návrh stěžovatelů na odklad vykonatelnosti určeného rozhodnutí, Ústavní soud předně podotýká, že o něm nebylo nutno samostatně rozhodovat, neboť o samotné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto bez prodlení. Mimoto ovšem Ústavní soud poznamenává, že v souladu s § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může výjimečně odložit vykonatelnost toliko rozhodnutí napadeného ústavní stížností, zatímco stěžovatelé žádali o odklad zcela jiného, následného rozhodnutí soudního exekutora. Konečně, i pokud by stěžovatelé navrhovali odložit vykonatelnost ústavní stížnostní napadených rozhodnutí, jedná se akcesorický návrh, sdílející osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2015


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu