I.ÚS 3612/14 #1

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Yekta Ergün Uzunoglu, zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem, se sídlem Bělohorská 262/35, Praha 6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 27 C 45/2009-113 ze dne 8. 1. 2014, a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 243/2014-139 ze dne 20. 8. 2014, takto:

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel se proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal náhrady škody způsobené rozhodnutím o vazbě vůči jeho osobě ze dne 14. 9. 1994. V průběhu trestního stíhání ve věci, která pravomocně skončila jeho zproštěním, strávil ve vazbě 3 roky. Škoda stěžovateli vznikla dle jeho názoru jako ušlý zisk z provize zprostředkovatele obchodu mezi společnostmi Cromway Holding LTD a Škodou - koncern, a. s., neboť se z důvodu jeho vazby tento obchod neuskutečnil.

Obvodní soud prvním rozhodnutím ve věci žalobu zamítl dne 7. 12. 2011, č. j. 27 C 45/2009 - 64. V odůvodnění uvedl, že vazba žalobce nemohla být rozhodujícím důvodem, pro který nebylo možné smlouvu realizovat. Především z toho důvodu, že hlavní příčinou neuzavření smlouvy bylo svobodné rozhodnutí statutárních orgánů smluvních stran ji nerealizovat. Neexistuje tedy příčinná souvislost mezi tvrzeným odpovědnostním titulem a škodou, jelikož strany mohly usilovat o splnění smlouvy.

Usnesením odvolacího soudu ze dne 13. 6. 2019, č. j. 19 Co 149/2012 - 87 byl tento rozsudek zrušen. Městský soud uznal za relevantní argumentaci stěžovatele rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4887/2010 v obdobné věci stěžovatele. Zde Nejvyšší soud dovodil, že není možné bez dalšího učinit závěr o absenci příčinné souvislosti mezi vazbou stěžovatele a vzniklou škodou jen proto, že zastupovaná společnost již nevyvíjela další aktivity. To vyplývá zejména z tvrzení žalobce, že byl výhradním zástupcem společnosti na daném území. Nejvyšší soud proto vyslovil potřebu poskytnout příslušný důkazní prostor a příležitost dokázat skutková tvrzení, relevantní pro určení příčinné souvislosti.

Obvodní soud doplnil dokazování a napadeným rozsudkem žalobu opět zamítl. Hlavním důvodem byla absence příčinné souvislosti, neboť žalobce sám nebyl smluvní stranou a smlouvu měla za zastoupenou společnost podepsat třetí osoba. Ačkoliv vazba stěžovatele mohla rozhodování zástupců ovlivnit, jeho nepřítomnost nebyla sto zabránit uzavření smlouvy. Městský soud rozsudek potvrdil rozhodnutím napadeným v ústavní stížnosti. I po doplnění dokazování dle něj zůstala skutková zjištění stejná a stěžovatel pouze provedl hodnocení důkazů odlišně od obvodního soudu. Správnost závěru o nedostatku příčinné souvislosti podpořil také rozhodnutím Ústavního soudu v jiné věci stěžovatele, vedené pod sp. zn. II. ÚS 1146/13, ve které Ústavní soud také konstatoval absenci příčinné souvislosti.

II. Argumentace stran
Stěžovatel ve svém podání brojí především proti nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Dle svých tvrzení dostatečně dokázal, že uvalení vazby na jeho osobu bylo výsledkem zájmu třetích osob na jeho ekonomické likvidaci. Za jím prokázaný nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení odpovídá stát, měl by tedy nést odpovědnost za ušlou provizi z neuskutečněného obchodu.

Stěžovatel na podporu svých tvrzení odkazuje na jednotlivé části výpovědí svědků a okolnosti provázející trestní stíhání. Z výpovědí svědků dle něj vyplývá, že obě společnosti byly připravené obchod uzavřít, ale díky uvalení vazby na jeho osobu mezi sebou ztratily kontakt a jednatel společnosti Cromway Holding LTD, zastupované stěžovatelem, z obavy o vlastní bezpečí upustil od cesty do České republiky a obchod neuzavřel.

III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud připomíná, že než přistoupí k hodnocení věci samé, je povinen zkoumat veškeré zákonem požadované náležitosti. Pokud tyto náležitosti splněny nejsou, je nutné podání odmítnout. Tak je tomu i v projednávaném případě.

9. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jejích práv poskytuje. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel však proti rozsudku odvolacího soudu dovolání nepodal.

10. Stěžovatel ve svém podání odůvodnil svoji domněnku, že mu právní řád neumožňuje napadnout uvedená rozhodnutí u Nejvyššího soudu. Dle jeho názoru namítá vadu, jejíž ústavní rozměr spočívá v extrémní nesprávnosti skutkových zjištění, a proto není možné tento důvod užít k dovolání ve smyslu. § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Tato argumentace se však neslučuje s judikaturou Ústavního soudu.

11. Ústavní soud si je vědom toho, že dlouhou dobu nebyla otázka vyčerpání dovolání jako opravného prostředku řešena jednotně. Zákonem č. 404/2012 Sb. byl však § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pozměněn v tom smyslu, že
na rozdíl od dosavadní právní úpravy musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek.

12. Posuzuje-li Ústavní soud stížnost ve věci samé, jedná se vždy o přezkum právní, nikoliv skutkový, ačkoliv důvody pro závěr o porušení základního práva vycházejí ze zjištěných vad řízení, zahrnujících i případné vady týkající se provádění a hodnocení důkazů, jejichž důsledkem mohou být nesprávné skutkové závěry. Jelikož ani řízení o dovolání se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv, je Ústavní soud toho názoru, že má-li být zachována jeho ústavnost, musí být obdobně možné uplatnit jakoukoliv námitku, jejíž podstatou je porušení ústavně zaručených práv, jako dovolací důvod spočívající na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 občanského soudního řádu. [viz usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)].

13. Z výše uvedených důvodů tedy není správný závěr stěžovatele, že nemá k dispozici žádný další opravný prostředek. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nenapadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, nevyčerpal tak všechny opravné prostředky k ochraně svého práva a jeho ústavní stížnost je tudíž nepřípustná dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud ji proto dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. července 2015


Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka