I.ÚS 1666/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Jet2.com Limited, se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, Low Fare Finder House, Leeds Bradford International Airport, Yeadon, LS19 7TU Leeds, zastoupené Mgr. Vladimírem Nyčem, advokátem se sídlem v Praze, Na Příkopě 583/15, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 33 C 154/2014-39 ze dne 31. března 2015, takto:

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 6 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni částku 250 EUR, úrok z prodlení a náklady řízení ve výši 7 534 Kč. Soud tak rozhodl, protože stěžovatelka jako provozovatelka letecké přepravy dopravila žalobkyni z Prahy do Manchesteru s více než tříhodinovým zpožděním. Vlastní zpoždění letu bylo v řízení nesporné, soud proto hodnotil, zda jsou ve věci dány liberační důvody - existence mimořádných okolností - kterým by nebylo možné zamezit, i kdyby byla přijata všechna přiměřená opatření. Stěžovatelka namítla, že zpoždění letu z Prahy do Manchesteru bylo způsobeno nepříznivými povětrnostními podmínkami. Ty znemožnily bezpečné přistání předchozího letu z Manchesteru do Prahy, letadlo proto muselo přistát v Drážďanech, kde vyčkalo na zlepšení povětrnostních podmínek v Praze. Právě z těchto důvodů došlo ke zpoždění následného letu, jde tedy o zpoždění způsobené nepříznivými povětrnostními podmínkami. Obvodní soud se s tvrzením o mimořádných okolnostech neztotožnil, podle jeho názoru by stěžovatelka musela existenci nepříznivých povětrnostních podmínek prokázat. To přes výzvu soudu neučinila, mimořádné okolnosti by navíc měly mít vztah přímo ke zpožděnému letu, ne k letům předchozím.

2. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti uvedenému rozsudku obvodního soudu, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Toho se měl obvodní soud dopustit tím, že se zcela opomenul vypořádat s důkazy, které stěžovatelka navrhla ve svém vyjádření k žalobě. Namísto těchto důkazů soud stěžovatelku vyzval k prokázání meteorologického stavu, byť jí navrhované důkazy byly dostupnější. Právní úvahy soudu jsou logicky rozporné, stěžovatelka srozumitelným způsobem vysvětlila, z jakého důvodu se letadlo zpozdilo. Mezi nutností dočasně přistát v Drážďanech z důvodu nepříznivých povětrnostních podmínek a zpožděním letu z Prahy do Manchesteru je jasná příčinná souvislost. Dále stěžovatelka uvedla, že celkový postup soudu lze považovat za nedůvěryhodný, neboť soud v rozsudku uvedl, že o věci rozhodl bez jednání, což však není pravda. Jednání proběhlo 31. 3. 2015 a ještě téhož dne soud vyhotovil i rozsudek. Jakkoliv tato rychlost není důvodem ústavní stížnosti, vypovídá o celkově nedůvěryhodném postupu soudu. Stěžovatelka také zpochybnila výši nákladů řízení, které mají být přiměřené nároku podle čl. 16 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka vyložila důvody, pro které by Ústavní soud měl její ústavní stížnosti vyhovět, přestože jde z hlediska sporné částky o bagatelní spor.

3. Obvodní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelka navrhla provedení důkazů označených pouze obecným způsobem, takže je nebylo možné provést. Na výzvu soudu ke konkretizaci důvodů vůbec nereagovala a na jednání se její zástupce bez omluvy nedostavil. Neunesení důkazního břemene tak jde k tíži stěžovatelky. Soud dále uznal, že v rozsudku je písařská chyba, neboť jednání ve věci skutečně proběhlo. Oproti tomu soud označil námitky stěžovatelky vůči rychlosti řízení za absurdní.

4. Stěžovatelka v replice soudu uvedla, že ji soud měl vyzvat ke konkretizaci důkazních návrhů, pokud se domníval, že jí navržené návrhy jsou neurčité. To však soud neučinil, v odůvodnění se o těchto nedostatcích nezmínil. Výzvou ke konkretizaci důvodů soud žádal zcela nový důkaz, nijak stěžovatelku neupozornil na to, že její důkazní návrhy jsou nedostatečné. Při neúčasti zástupce stěžovatelky na jednání mohl soud rozhodnout rozsudkem pro zmeškání. Pokud tak neučinil, měl věc řádně projednat a s důkazy stěžovatelky se vypořádat. Nedostatky v procesní aktivitě stěžovatelky se taktéž nijak nepromítly do odůvodnění rozsudku, stěžovatelka tak má za to, že jde o dodatečně poskytnuté důvody, které v samotném rozhodování soudu nehrály roli.

5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

7. Těžiště argumentace stěžovatelky spočívá v odlišném náhledu na to, zda může důvodně uplatnit existenci nepříznivých povětrnostních podmínek jako liberačního důvodu, který by ji zprostil odpovědnosti za zpoždění letu z Prahy do Manchesteru. Dále brojí i proti procesním vadám stížností napadeného rozsudku.

8. Jak je patrno z ústavní stížnosti, stěžovatelce je známa judikatura Ústavního soudu týkající se problematiky přezkumu soudních rozhodnutí v bagatelních věcech. Blíží-li se sporná částka bagatelní výši, případně ji nepatrně přesahuje, věc zpravidla nemůže dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry. Výjimkou budou případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti případu (jako např. majetková situace dotčeného subjektu) bude možno usoudit jinak, popřípadě dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou podstatou určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014).

9. Předmětem sporu před obvodním soudem byla částka 250 EUR s příslušenstvím. V projednávané věci tedy jde o věc bagatelní z hlediska kvantitativního (co se týče výše sporné částky), a to jak absolutně, kdy se žalovaná částka pohybuje pod hranicí stanovenou z hlediska přípustnosti odvolání (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů), tak i relativně. Stěžovatelka totiž v ústavní stížnosti neuvedla žádné důvody, proč napadené rozhodnutí způsobilo ústavněprávně významnou újmu z hlediska faktických dopadů do jejích práv, a takové důvody nejsou známy ani Ústavnímu soudu.

10. Jde-li o kvalitativní stránku věci, z napadeného rozsudku je zřejmé, že obvodní soud argumentaci stěžovatelky zvážil. Dospěl však k opačnému závěru - liberační důvody se podle něj mají vztahovat pouze ke konkrétnímu letu. Stěžovatelka klade důraz na skutečnost, že logickým způsobem vysvětlila příčinnou souvislost mezi nepříznivými povětrnostními podmínkami během předchozího letu z Manchesteru do Prahy a zpožděním letu následujícího, za nějž je stěžovatelka povinna zaplatit žalobkyni odškodnění. Stěžovatelka tak nijak nereaguje na závěr soudu o tom, že tato příčinná souvislost je z hlediska evropského práva bez významu (jakkoliv může být ve skutečnosti dána). Obvodní soud své rozhodnutí logicky a srozumitelně odůvodnil a Ústavní soud mu v těchto závěrech nemá z ústavního hlediska co vytknout, neboť vlastní řešení otázky příčinné souvislosti a možné liberace stěžovatelky náleží právu Evropské unie, nikoli právu ústavnímu.

11. Lze navíc poznamenat, že stejný názor jako soud v řízení zastávala i žalobkyně. Ta ve své replice k vyjádření stěžovatelky výslovně odkázala na judikaturu Soudního dvora Evropské unie, která má tento výklad podporovat. Tomu odpovídá, že soud stěžovatelce repliku žalobkyně zaslal a vyzval ji k prokázání existence liberačních důvodů přímo k dotčenému letu. Nejde tak o vyžádání zcela nového důkazu či meteorologického posudku, o němž stěžovatelka píše v ústavní stížnosti. Pokud se stěžovatelka domnívala, že se liberační důvody mohou vztahovat i k letu předchozímu, měla tuto svou argumentaci uplatnit již v řízení o žalobě tak, aby vyvrátila konkrétní argumentaci žalobkyně. Pokud to stěžovatelka neučinila a vzdala se tím možnosti ovlivnit rozhodnutí obvodního soudu o této otázce, nemůže se s úspěchem ústavní stížností domáhat opačného závěru ve věci.

12. Z výše uvedeného plyne též řešení procesních námitek stěžovatelky. Obvodní soud dospěl k závěru, že je pro věc rozhodné pouze prokázání nepříznivých povětrnostních podmínek ve vztahu k letu z Prahy do Manchesteru. Z pohledu obvodního soudu tak původní důkazní návrhy k prokázání existence tvrzených nepříznivých povětrnostních podmínek během předchozího letu neměly souvislost s předmětem řízení a podle setrvalé judikatury Ústavního soudu je tedy nebylo třeba provést [srov. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339)]. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že obvodní soud i za tohoto stavu měl výslovně uvést, že navržené důkazy neprovedl (a to buď pro jejich nevýznamnost z hlediska předmětu řízení, nebo pro jejich neurčitost, na něž soud upozornil ve svém vyjádření k ústavní stížnosti). Zároveň však platí, že napadený rozsudek je založen na uceleném argumentačním systému, který logicky a rozumně podporuje správnost jeho závěrů [srov. nález sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247)]. Zřetelně z něj plyne, z jakých důvodů (ve vztahu k užitým hmotněprávním předpisům) soud navržené důkazy neprovedl. Ani ve vztahu k těmto námitkám proto Ústavní soud neshledal, že by obvodní soud zasáhl do samotné podstaty práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Žádné pochybení obvodního soudu Ústavní soud neshledal ani ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení (taktéž bagatelní výše), či obecně v postupu soudu při jednání a vyhotovení rozsudku.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2015


David Uhlíř v. r.
předseda senátu