Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Jana Kubíčka, zastoupeného Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem Sokolovská 438/45, 186 00 Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1009/2015-110 ze dne 23. 4. 2015, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 350/2014-95 ze dne 26. 11. 2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 26 C 47/2014-44 ze dne 3. 6. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru jeho okamžitým zrušením ze strany žalovaného zaměstnavatele. Toto rozhodnutí bylo následně k odvolání stěžovatele v záhlaví citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze dle § 219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrzeno. Rozsudek odvolacího soudu následně napadl stěžovatel dovoláním, jež Nejvyšší soud vpředu citovaným usnesením dle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že soudy ve věci absolutně odhlédly od jím tvrzených a dokázaných skutečností, na věc toliko bezmyšlenkovitě aplikovaly 40 let starou judikaturu a vůbec nezkoumaly, zda se na posuzovaný případ vůbec dá aplikovat, natož zda náhodou nebyla legislativními změnami překonána. V otázce, zda se i v pracovním právu použije zásada materiální publicity zápisů v obchodním rejstříku, pak Nejvyšší soud své úvahy učinil nejen rozpornými s psaným právem, ale i se svými vlastními úvahami. Rozhodnutí dovolacího soudu je dle stěžovatele ve svých podstatných úvahách vnitřně rozporné a nepřezkoumatelné. Napadená rozhodnutí jsou proto jen formálním výkonem práva bez jakéhokoliv vztahu ke konkrétní věci a v ní provedeným důkazům. Stěžovatel zejména zpochybnil vypořádání otázky běhu promlčecí lhůty a samotné hodnocení existence zápisu v katastru nemovitostí. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Pokud jde o výhrady stěžovatele vztahující se k vypořádání jeho námitky dvouměsíční promlčecí doby stanovené v § 58 odst. 1 zákoníku práce, nelze jim přisvědčit. Stěžovatel totiž ve své argumentaci přehlíží, že den zveřejnění skutečností zapisovaných do obchodního rejstříku dle § 29 odst. 2 někdejšího obchodního zákoníku, tedy v projednávané věci zápis stěžovatele jako jednatele potenciálně konkurenční obchodní společnosti do obchodního rejstříku (11. 3. 2013), je rozhodný pro počátek plynutí objektivní promlčecí doby jednoho roku dle § 58 odst. 1 zákoníku práce, nikoli ovšem pro počátek plynutí dvouměsíční subjektivní promlčecí lhůty; ten se odvíjí od okamžiku, kdy se zaměstnavatel o předmětné skutečnosti prokazatelně dozvěděl, tedy ode dne, kdy se tato skutečnost dostala do vědomé dispoziční sféry zaměstnavatele, nikoli kdy se o ní s přihlédnutím ke všem okolnostem poprvé dozvědět mohl. Vzpomínané ustanovení § 29 odst. 2 obchodního zákoníku o formální a materiální publicitě (povaze) zápisů v obchodním rejstříku nelze vykládat tak, že zveřejnění zapisovaných údajů je současně (skrze právní domněnku) ekvivalentem okamžiku, kdy se v obchodním rejstříku zapsaná a zveřejněná skutečnost dostane do dispoziční sféry zaměstnavatele, poněvadž by to vedlo k popření podstaty subjektivní promlčecí lhůty, resp. k popření smyslu distinkce mezi objektivní a subjektivní promlčecí lhůtou v ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce, kdy objektivně, a tedy nezávisle na vůli a vědomí zaměstnavatele nastalá skutečnost by byla nepřípustně ztotožněna s jejím subjektivním vnímáním ze strany téhož subjektu. Obecné soudy se proto v této věci žádného excesu nedopustily, ba naopak respektovaly ustálenou judikaturu (nejen) dovolacího soudu.
Stěžovateli lze přisvědčit toliko v tom, že vypořádání dané námitky je v odůvodnění napadených rozsudků nalézacího, potažmo i odvolacího soudu značně kusé. Odůvodnění nalézacího soudu za "výstižné" (str. 5 rozsudku městského soudu) ve světle konkrétních námitek stěžovatele rozhodně označit nelze.
Otázka, zda v případě okamžitého zrušení pracovního poměru ve vztahu ke stěžovateli byla v jeho jednání naplněna odpovídající zákonem předvídaná intenzita, je primárně otázkou skutkovou, k níž obecné soudy své hodnocení již ve zcela dostatečném rozsahu vyjádřily, byť i s odvoláním jak na starší, tak i novější soudní praxi. Ústavnímu soudu do něj s ohledem na jeho výše nastíněné postavení nepřísluší zasahovat. Bez povšimnutí však nelze pominout postoj stěžovatele, který se na jedné straně zásad formální a materiální publicity zápisů v obchodním rejstříku dovolává (pokud jde o počátek běhu promlčecí doby), na druhé straně hodnotu samotného zápisu své osoby ve funkci jednatele v (potenciálně) konkurenční obchodní společnosti relativizuje, třebaže pro posledně uvedené může mít i dobré důvody.
Za daných okolností Ústavní soud důvod k zásahu neshledal, a tudíž ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 3. srpna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu