Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti HiComp, a. s., se sídlem Husinecká 903/10, 130 00 Praha 3, zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Na Poříčí 12, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 150/2014-28 ze dne 6. 5. 2015 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 6 Af 71/2010-88 ze dne 27. 5. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl správní žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 29. 11. 2010, č. j. 13455/10-1300-105683. Tímto rozhodnutím Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu zamítlo dle ustanovení § 50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění platném pro projednávanou věc, odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty (dále též "DPH") za zdaňovací období červen 2007 vydanému Finančním úřadem pro Prahu - Jižní město (dále jen "správce daně") dne 1. 6. 2010 pod č. j. 98650/10/011511100997, kterým byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za výše uvedené zdaňovací období ve výši 804.943,- Kč a stanovena povinnost uhradit penále ve výši 160.988,- Kč. Proti rozhodnutí městského soudu následně stěžovatelka podala kasační stížnost, již Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou dle § 110 odst. 1 věty poslední soudního řádu správního (dále též "s. ř. s.") zamítl.
Proti rozhodnutím správních soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka se neztotožňuje s názorem soudů, že daňový doklad musí odpovídat realitě, tedy musí jej vždy vystavit jen ten, kdo přímo uskutečnil zdanitelné plnění. Nic takového dle stěžovatelky nevyplývá z podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH v ustanovení § 73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. To je dle stěžovatelky také dáno tím, že by bylo problematické uplatnění nároku na odpočet DPH u jakékoli subdodávky, trasových dodávek či u přefakturace. Zákon dle jejího názoru zcela úmyslně neuvádí to, co soudy tvrdí, neboť daňový doklad nemusí být vystaven subjektem, který opravdu provedl práce, tedy tím, kdo fakticky uskutečnil zdanitelné plnění. Ve stavebnictví jsou dle ní subdodávky pravidlem. Kdyby byl výklad soudu správný, pak by investor-developer nemohl uplatnit odpočet téměř nikdy, natož pak příjemce trasových dodávek. Stejně tak podle stěžovatelky není správný závěr Městského soudu v Praze ani Nejvyššího správního soudu o tom, že nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 664/04 na daný případ nedopadá. Je lhostejné, že judikát řeší daň z příjmů. Zabývá se totiž dokazováním, které bylo upraveno jednotně v zákoně o správě daní a poplatků pro všechny druhy daní. Tyto své argumenty stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že identickou problematikou (především zcela identickými argumenty), a to přímo ve vztahu ke stěžovatelce, se již zabýval ve svém předchozím rozhodnutí ve věci ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2139/14, jíž byla napadena rozhodnutí správních soudů o přezkumu rozhodnutí správních orgánů ve věci dodatečného platebního výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2008. Nyní jde o dodatečný platební výměr za období měsíce června 2007, což představuje jediný faktický rozdíl oproti dříve projednávané věci. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby na své usnesení sp. zn. IV. ÚS 2139/14 ze dne 15. 1. 2015, které je ostatně stěžovatelce známo, zcela odkázal a i nynější ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 3. srpna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu