IV.ÚS 2020/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti nezl. Dao Ngoc Anh, zastoupené svou matkou Nguyen Thi To Loan, právně zastoupené Mgr. Emilem Doleželem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, 186 00 Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 55/2015-46 ze dne 28. 5. 2015, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 A 163/2014-30 ze dne 11. 2. 2015 a usnesení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, č. j. OAM-3766-5/TP-2014 ze dne 5. 3. 2014, takto:

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka prostřednictvím své zákonné zástupkyně podala dne 25. 2. 2014 žádost o povolení k trvalému pobytu podle § 88 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"). Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, jako věcně příslušný správní orgán správní řízení o této žádosti v záhlaví citovaným usnesením přerušilo dle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu, a sice do doby vydání rozhodnutí v probíhajícím řízení, zahájeném dne 20. 11. 2013, o zrušení povolení k trvalému pobytu stěžovatelčiny zákonné zástupkyně - matky. Důvod přerušení řízení vysvětlil správní orgán tím, že pokud by bylo povolení zákonné zástupkyně stěžovatelky zrušeno, nemohla by povolení k trvalému pobytu získat. Po neúspěšném návrhu na provedení opatření proti nečinnosti správního orgánu podala stěžovatelka k Městskému soudu v Praze žalobu na ochranu proti nečinnosti podle § 79 a násl. soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), již tento soud v záhlaví označeným rozsudkem dle § 81 odst. 3 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud shora citovaným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.

Proti rozhodnutím správních soudů i rozhodnutí Ministerstva vnitra brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka tvrdí, že se Ministerstvo vnitra ani obecné soudy nezabývaly zejména tvrzenou skutečností, že ke zrušení trvalého pobytu matce žadatelky dojde dle zákonných pravidel ex nunc ode dne právní moci rozhodnutí o jeho zrušení, nikoli ex tunc, tj. se zpětnou účinností. Rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu matce proto dle stěžovatelky nemůže jakkoli ovlivnit splnění podmínek pro udělení trvalého pobytu stěžovatelce, které jsou dle jejích slov k dnešnímu dni do posledního splněny. S touto základní otázkou se ani jeden z účastníků řádně nevypořádal. Podle názoru stěžovatelky musí správní orgán rozhodnout o žádosti v zákonné lhůtě vždy, pokud jsou splněny zákonné předpoklady pro vydání rozhodnutí. V dané věci byly splněny základní procesní předpoklady vydání rozhodnutí, tj. žádost stěžovatelky byla u žalované podána předepsanou formou, oprávněnou osobou, se všemi náležitostmi. V dané věci byly splněny též hmotně právní předpoklady pro vydání kladného rozhodnutí ve smyslu § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, tj. stěžovatelka je cizincem, který o vydání povolení žádá jako nezletilé nebo nezletilé nezaopatřené dítě cizince, který pobývá na území na základě povolení k trvalému pobytu, přičemž důvodem žádosti je společné soužití těchto cizinců. Žádné další podmínky v řízení o žádosti o trvalý pobyt zákon nevyžaduje a správní orgán dle názoru stěžovatelky není oprávněn splnění dalších podmínek vyžadovat, natož kvůli nim přerušit řízení. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných právních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala.

Ústavní soud je rovněž nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, s nimiž se především kasační soud již ústavně konformním způsobem vypořádal, resp. opětovnou polemikou se správními soudy. O tom ostatně svědčí i formulace textu ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka, resp. její právní zástupce "žádá Nejvyšší správní soud České republiky, aby ochránil její výše vylíčená subjektivní ústavní práva" (str. 4).

Ústavní soud předesílá, že právo na udělení trvalého pobytu nepředstavuje žádné ústavně chráněné základní právo. Je totiž výsostným právem státu upravit podmínky, za kterých na svém území připustí pobyt cizinců. Ať již krátkodobý nebo trvalý. Má-li dojít k revizi (odejmutí) trvalého pobytu cizince, jehož je žadatel o trvalý pobyt potomkem, je přerušení řízení o žádosti stěžovatelky o povolení k trvalému pobytu logickým důsledkem zkoumání podmínky uvedené v ustanovení § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. V posuzované věci je pak zejména rozhodné, že k tomuto zpochybnění došlo ještě před podáním stěžovatelčiny žádosti o trvalý pobyt, nejde tedy o účelovou konstrukci ex post. Jak správně zdůraznil Nejvyšší správní soud, v napadeném rozsudku, pokud v době podání žádosti stěžovatelky bylo povolení k trvalému pobytu její matky předmětem probíhajícího řízení o zrušení povolení podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, bylo namístě vyčkat výsledku tohoto řízení. Samozřejmě přitom platí, že důvodem pro přerušení řízení musí být pouze konkrétní aktuální pochybnosti o naplnění zákonných podmínek pro vyhovění žádosti, nikoliv možné obecné pochyby, které nemají a ze své podstaty ani nemohou mít žádnou referenční relevanci. Naopak nelze souhlasit s názorem stěžovatelky, že v případě, kdyby řízení nebylo bývalo přerušeno a žádosti bylo vyhověno, odpadl by zákonný důvod pro zrušení trvalého pobytu stěžovatelčině matce. Nic takového z ustanovení § 88 odst. 3 (poslední věta) zákona o pobytu cizinců, na které stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje, nevyplývá. Zásah do práva na spravedlivý proces, resp. porušení čl. 2 odst. 2 Listiny Ústavní soud neshledal.

Ve světle řečeného tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 3. srpna 2015


Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu