IV.ÚS 2823/14 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Mgr. Tomáše Zdechovského, zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Botičská 4, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. Vol 15/2014-83 ze dne 24. 6. 2014, takto:

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. vyslovení výroku, jímž by bylo konstatováno porušení tohoto základního práva stěžovatele uvedeným rozhodnutím.

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jím Nejvyšší správní soud zamítl návrh na vydání předběžného opatření (výrok I.) a přerušil řízení (výrok II.) ve volební věci vedené u něj pod sp. zn. Vol 15/2014 na dobu, než Ústavní soud posoudí soulad § 47 odst. 2 zákona č. 62/2003 Sb., o volbách do Evropského parlamentu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, s ústavním pořádkem, a to na podkladě návrhu podaného Nejvyšším správním soudem ve věci sp. zn. Vol 16/2014. Poté, co Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 14/14 ze dne 19. 5. 2015 tento návrh v celém rozsahu jako nedůvodný zamítl, Nejvyšší správní soud v usnesení č. j. Vol 15/2014-88 ze dne 10. 6. 2015 vyslovil prvým výrokem, že se v řízení pokračuje, načež ve výroku druhém rozhodl, že návrh na neplatnost volby kandidátů ve volbách do Evropského parlamentu konaných ve dnech 23. - 24. 5. 2014 se zamítá. Učinil tak s odkazem na výše uvedený plenární nález Ústavního soudu.

Proti v záhlaví označenému procesnímu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, toliko však proti jeho druhému výroku o přerušení řízení, brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace, resp. vyslovení výroku o porušení základního práva. Stěžovatel zastává názor, že napadený výrok je protiústavní, neboť zkracuje jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. V této spojitosti stěžovatel konstatoval, že čl. 38 odst. 2 Listiny vykládá tak, že se jedná o právo na rozhodnutí ve lhůtě zákonem stanovené. Konkrétně stěžovatel namítl, že interpretace, dle které ve smyslu ustanovení § 48 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též "s. ř. s."), v případě, že je řízení přerušeno, nekonají se jednání a neběží lhůty podle zákona, a tudíž ani ustanovením § 90 odst. 3 téhož předpisu stanovená dvacetidenní lhůta k projednání a rozhodnutí ve volební věci, není správná. Podle názoru stěžovatele nelze v daném případě vystačit s prostým jazykovým výkladem obou relevantních ustanovení (§ 90 odst. 3 a § 48 odst. 4 s. ř. s.), nýbrž je nutno přihlédnout k účelu těchto ustanovení a k hodnotám, které mají chránit. Zákonem stanovená lhůta 20 dnů není dle stěžovatele náhodná. Je to totiž lhůta, která zaručuje, že soud o věci rozhodne v době, kdy buď ještě není započato s výkonem mandátu, nebo v době, kdy mandát dosud nevznikl. Rozhodnutí soudu v zákonné lhůtě tak zaručuje, že nemohou být zpochybněna hlasování, na nichž by se podílel ten, jehož volba je následně prohlášena za neplatnou, tedy že případné pochybnosti o platnosti volby jsou odstraněny dříve, než lze s výkonem mandátu započít, což stěžovatel demonstroval na příkladech právních úprav voleb do orgánů veřejné moci různých úrovní, jakož i relevantní evropské právní úpravě. Z toho stěžovatel dovozuje, že v případě, že soud zvažuje přerušení řízení o volební stížnosti, musí zvažovat i konsekvence takového postupu spočívající v tom, že o volební stížnosti není rozhodnuto v zákonem stanovené lhůtě. Rozhodnutí soudu o volební stížnosti, které je vydáno s časovým odstupem až poté, kdy je ukončeno jiné řízení, pro které bylo řízení o volební stížnosti přerušeno, je pak podle názoru stěžovatele v případě, že volební stížnosti vyhoví, jíž přímým zásahem do výkonu mandátu, který stěžovatel ve smyslu čl. 21 Listiny považuje za nepřípustný, zejména proto, že rozhodnutí přijatá zastupitelským sborem mohou být za takové situace zpochybněna, protože nastupující kandidát nemusí rozhodovat shodně jako kandidát, jehož volba byla prohlášena za neplatnou. Takový zásah do právní jistoty je ovšem dle přesvědčení stěžovatele neakceptovatelný, nehledě k praktickým obtížím, které by zpochybnění všech aktů přijatých v důsledku hlasování neplatně zvoleného kandidáta přinášelo. Závěrem stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí ve výroku II. zrušil.

S ohledem na skutečnost, že výrokem I. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2015 bylo rozhodnuto o pokračování v přerušeném řízení, zaslal posléze stěžovatel Ústavnímu soudu sdělení, v němž setrval na důvodnosti své ústavní stížnosti, nicméně vyjádřil pochybnosti stran možnosti Ústavního soudu formálně zrušit výrok II. ústavní stížností dotčeného usnesení Nejvyššího správního soudu, a proto alternativně navrhl, aby Ústavní soud v případě, že dospěje k závěru, že v současnosti již není možné zrušit tento výrok, přijal nález, jímž toliko vysloví porušení základního práva stěžovatele na rozhodnutí ve lhůtě zákonem stanovené dle čl. 38 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud, pokládaje ústavní stížnost za přípustnou i - s ohledem na změnu petitu, resp. jeho alternativy - za věcně projednatelnou, zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatu ústavní stížnosti nalézá v nesouhlasu stěžovatele s interpretací (a potažmo na jejím základě realizovanou aplikací) ustanovení § 48 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s § 90 odst. 3 téhož předpisu ze strany Nejvyššího správního soudu. Současně stěžovatel uvedl, že považuje podanou ústavní stížnost za příležitost, aby Ústavní soud zaujal stanovisko k možnosti soudu přerušit soudní řízení v případech, kdy zákon stanoví zcela konkrétní lhůtu pro vydání rozhodnutí. Z argumentace stěžovatele je tak zřejmý její převážně akademický ráz, neboť v mnohých ohledech přesahuje vlastní zájem stěžovatele, kterým je porušení jeho práva na spravedlivý proces v důsledku nedodržení lhůty stanovené Nejvyššímu správnímu soudu k vyřízení volební stížnosti protistran. Ústavní soud v této souvislosti ovšem podotýká, že ve své rozhodovací činnosti vždy akcentoval skutečnost, že "[k]onečnost, nezměnitelnost a také závaznost pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu, které vyplývají z čl. 89 Ústavy a navazujících ustanovení zákona o Ústavním soudu, naplňují významné funkce, které odrážejí postavení Ústavního soudu jako orgánu soudního typu, nikoliv připomínkového místa či místa pro diskuse primárně akademického či politického charakteru" [nález sp. zn. Pl. ÚS 29/09 ze dne 3. 11. 2009 (č. 387/2009 Sb., N 233/55 SbNU 197), bod 99]. "Ústavní soud České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, je orgánem rozhodovacím, a není institucí poskytující jakákoli stanoviska či dobrozdání [nález sp. zn. Pl. ÚS 19/08 ze dne 26. 11. 2008 (č. 446/2008 Sb., N 201/51 SbNU 445), bod 75]. Ústavní soud z tohoto důvodu (ani nyní) vyslovenou pobídku nepřijal a při rozhodování o předmětné ústavní stížnosti se omezil na následující závěry.

Lze souhlasit se stěžovatelem, že lhůty k podání volebních stížností jsou zákonodárcem primárně zvoleny tak, aby soud o věci rozhodl pokud možno rychle a v době, kdy buď ještě není započato s výkonem mandátu, anebo v době, kdy mandát ještě nevznikl. Účel "preventivní" eliminace případných pochybností o platnosti volby před započetím výkonu mandátu, resp. rozhodovací činnosti nově zvoleného a ustaveného orgánu veřejné moci tu tedy lze bezpochyby nalézt. Zákonodárce však při úpravě lhůty k vyřízení volebních stížností nepamatoval a ani pamatovat nemohl na všechny situace, které mohou v průběhu řízení o podaných volebních stížnostech nastat. Stanovená dvacetidenní lhůta tak nemusí za každých okolností představovat garanci vyřízení volebních sporů před započetím výkonu mandátu člena voleného orgánu veřejné moci, a tím i stěžovatelem tolik vyzdvihovaný (absolutní) požadavek na právní jistotu nabytého mandátu, resp. legitimitu aktů přijatých takovým voleným orgánem. Z hlediska nyní projednávané věci je totiž především rozhodný moment, který Ústavní soud vyjádřil v již výše citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/14, a sice že "[ú]stavní důvod k projednání návrhu je ... obecně dán v případě, kdy by zjištění neplatnosti provedené volby kandidáta v důsledku zrušení napadených ustanovení zákona mělo vést k zániku už získaného mandátu ... Je proto odůvodněné pokládat navrhovatele k podání návrhu na přezkum ústavnosti napadených ustanovení zákona o evropských volbách za aktivně legitimovaného. Aktivní legitimace navrhovatele je dána významem rozhodnutí Ústavního soudu pro řešení konkrétní věci v řízení před obecným soudem o podané volební stížnosti a naplňuje jednu z podmínek řízení před Ústavním soudem podle § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu" (body 33 a 34). Odtud také plyne, že přerušení řízení bylo nevyhnutelným, a nikoli "jen" soudním řádem správním předepsaným procesním krokem, neboť jinak by mohlo dojít ke zhoršení postavení kandidáta, jehož zvolení bylo zpochybněno. I kdyby totiž Nejvyšší správní soud v zákonem stanovené a nepřerušené lhůtě sám rozhodl, "stín" samotného zpochybnění voleb na pozadí případně "dodatečně" zjištěné protiústavnosti by de facto mohl vést k "delegitimizaci" vzniklého mandátu; takovou situaci, i s ohledem na délku volebního období, však za přijatelnou pokládat nelze. Jednalo by se zde totiž o podobný projev právní nejistoty.

Z uvedeného plyne, že případné vyhovující rozhodnutí (nález) Ústavního soudu se potenciálně může negativně, a to i citelně, projevit na legitimitě aktů přijatých orgánem veřejné moci, poněvadž k rozhodnutí Ústavního soudu téměř nevyhnutelně dojde později než v době předpokládané ustanovením § 90 odst. 3 s. ř. s., a to s ohledem na specifika příslušného řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel přitom tuto rovinu (zásah Ústavního soudu) ve své argumentaci, jež je založena právě na akcentu oné preventivní role, opomenul, resp. ji nezohlednil. Bez povšimnutí pak nelze ponechat ani skutečnost, že ani sama dvacetidenní lhůta k vyřízení volebních stížností za určitých okolností nemusí naplnit svůj účel, kdy k započetí výkonu mandátu a rozhodovací činnosti voleného orgánu veřejné moci dojde dříve, než vůbec stačí lhůta k vyřízení případných volebních stížností uplynout. Obzvláště markantní je to v případě voleb do Poslanecké sněmovny, především pak tehdy, byla-li Poslanecká sněmovna rozpuštěna (a tudíž předčasně uplynulo její volební období a dle čl. 25 písm. e/ Ústavy došlo k zániku mandátů dříve zvolených poslanců). V takovém případě totiž zpravidla již není ústavně relevantních překážek, pro které by prezident republiky nemohl svolat zasedání nově zvolené Poslanecké sněmovny dříve, než ve lhůtě uvedené v čl. 34 odst. 1 Ústavy, a to i poměrně záhy po (druhém) dni voleb, resp. po uveřejnění celkových výsledků voleb Státní volební komisí (§ 52 zákona č. 247/1995 Sb.). Může se proto přihodit, že k započetí výkonu mandátu poslance dojde mnohem dříve, než je Nejvyšší správní soud schopen o volebních stížnostech rozhodnout. Jeho rozhodnutí, byť i učiněné v zákonné lhůtě, tak nemusí být vždy zárukou nezpochybnění hlasování, přijatých orgánem veřejné moci ve složení, které je v řízení před kasačním soudem zpochybněno.

Případný "přímý zásah" do výkonu mandátu v důsledku pozdního rozhodnutí kasačního soudu o volební stížnosti, jakkoli jde obecně o zásah nežádoucí, ovšem nelze považovat za narušení právní jistoty. Právní předpisy totiž upravují právní instituty vedoucí ke zpochybnění volby (voleb) a nakonec i k jejímu (jejich) zneplatnění. Způsob řešení volebních sporů je tedy znám, a to včetně skutečnosti, že volební zákon nebo jeho část se mohou stát předmětem incidenční kontroly norem ze strany Ústavního soudu na návrh volebního soudu. Pro rozhodnutí Ústavního soudu již není stanovena konkrétní lhůta.

Za daných okolností tak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 3. srpna 2015


Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu