II.ÚS 1856/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Česká republika - Ministerstvo životního prostředí, Vršovická 65, Praha 10, zastoupené JUDr. Ivo Beránkem, advokátem, se sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8, proti výroku I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015, č. j. 53 Co 92/2015-75, a proti výroku IV. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 2. 2014, č. j. 8 C 396/2010-43, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1) Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 6. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2) Stěžovatelka spatřuje pochybení obecných soudů v tom, že jí byla v důsledku napadených rozhodnutí uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, spočívajících v částce 1 440 Kč představující rozdíl mezi žalobcem Lesy České republiky, s. p. (dále jen "žalobce") skutečně zaplaceným soudním poplatkem 7 200 Kč a vráceným soudním poplatkem 5 760 Kč. Stěžovatelka je přesvědčena, že žalobci měl být vrácen celý soudní poplatek, neboť řízení bylo zastaveno před prvním jednáním ve věci. Stěžovatelka proto navrhla Obvodnímu soudu pro Prahu 10 vydání samostatného usnesení, kterým by soud rozhodl o vrácení soudního poplatku v plné výši, o tomto návrhu však soud dosud nerozhodl, proto stěžovatelce nezbývá, než se obrátit na Ústavní soud.

3) Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 10 nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.

4) Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se způsobem, jakým Městský soud v Praze aplikoval ohledně nákladů řízení § 146 odst. 2 občanského soudního řádu. Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005]; opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení značně rezervovaně.

5) V posuzované věci navíc přistupuje další podstatný faktor; kromě toho, že návrh směřuje proti výroku o nákladech řízení, jedná se o náklady řízení v bagatelní výši. Ústavní soud již mnohokrát judikoval [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421), usnesení sp. zn. IV. ÚS 248/01 ze dne 30. 8. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 8/01 ze dne 21. 3. 2001, nověji usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09 ze dne 7. 10. 2009, usnesení sp. zn. III. ÚS 1307/10 ze dne 3. 6. 2010 a další rozhodnutí, dostupná v databázi http://nalus.usoud.cz], že v případě tzv. bagatelních věcí lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu. Tento závěr plyne již ze zásad sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje.

6) Implicitním předpokladem ochrany před Ústavním soudem totiž je, aby byla alespoň tvrzena existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli způsobena, což v dané věci vzhledem k nízké peněžní částce, o niž v řízení jde, splněno není. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Takový přístup nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. Ústavní soud tak např. ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 530/03 ze dne 8. 4. 2004 dospěl k závěru, "že zjevná neopodstatněnost daného návrhu vyplývá již jen z materiální stránky věci. Úkolem Ústavního soudu je (mimo jiné) ochrana fyzických a právnických osob před zásahy orgánů veřejné moci, jež mají ústavněprávní dimenzi, tedy zásahy z hlediska ochrany práv jednotlivců zcela zásadního významu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 odst. 1 písm. a) zákona]". Pakliže v projednávané věci ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, jímž bylo stěžovatelce ve smyslu § 146 odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu uloženo zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 1440 Kč, neboť procesně zavinila, že řízení muselo být zastaveno, a tedy jde o věc evidentně bagatelní, pak jen stěží se lze domnívat, že by takové rozhodnutí bylo z kvantitativního hlediska s to porušit ústavně zaručená práva stěžovatelky, která se navíc nachází v postavení státního orgánu. V této souvislosti lze odkázat na usnesení sp. zn. I. ÚS 2599/09 ze dne 29. 4. 2010, ve kterém Ústavní soud uvedl, že "v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod." Obdobně lze odkázat také např. na odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 3119/09 ze dne 27. 1. 2010, usnesení sp. zn. I. ÚS 2763/11 ze dne 4. 10. 2011, usnesení sp. zn. II. ÚS 508/12 ze dne 1. 3. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 4071/12 ze dne 13. 3. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 3687/13 ze dne 25. 2. 2014 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3079/14 ze dne 6. 1. 2015.

7) Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na nekonzistentnost v rozhodování Městského soudu v Praze, který v jiných typově shodných věcech týchž účastníků rozhodl odlišně, Ústavní soud si je vědom toho, že situace, kdy obecné soudy obdobnou či shodnou právní problematiku odlišně právně posoudí, není optimální. To však bez dalšího neznamená, že každá taková odlišnost je porušením základního práva v rovině ústavněprávní, a tedy by měla vést ke zrušení jednoho z těchto rozhodnutí (srovnej např. usnesení sp. zn. I. ÚS 528/05 ze dne 10. 1. 2006, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Na tomto místě Ústavní soud opětovně připomíná, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Není totiž úkolem Ústavního soudu zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení.

8) Vzhledem k tomu, že Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, neshledal, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2015

Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu