II.ÚS 1151/15 #1

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Tužila, zastoupeného JUDr. Evženem Bokotejem, advokátem, se sídlem Dlážděná 4/1586, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. března 2015, sp. zn. 9 C 342/2013, takto:

Odůvodnění:

I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené v čl. 36 - 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 6. března 2015, sp. zn. 9 C 342/2013, potvrdil rozhodnutí asistenta soudce téhož soudu vydané dne 8. září 2014, č. j. 9 C 342/2013-29, jímž nebyla připuštěna změna žaloby, kterou se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalované (Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group) zaplacení částky ve výši 56.489,41 Kč s příslušenstvím (žalobce návrhem požadoval rozšíření žaloby nově na částku ve výši 94.451,58 Kč). Nepřipuštění změny žaloby bylo odůvodněno s odkazem na § 95 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s tím, že žalobce i přes výzvu soudu nedoplnil svá žalobní tvrzení vztahující se k částce, o niž měla být žaloba rozšířena. Soudu tedy nebylo zřejmé, jak žalobce k částce, o niž měla být žaloba rozšířena, dospěl a současně ani výsledky dosavadní přípravy ze strany soudu nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Soud dále poukázal na zásadu hospodárnosti řízení, která jej rovněž vedla k vydání rozhodnutí o nepřipuštění změny žalobního návrhu.

II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapituluje podstatu sporu (žalobou požaduje po pojišťovně zaplacení rozdílu mezi vyplacenou částkou pojistného plnění a skutečnými jím vynaloženými náklady na opravu poškozeného vozidla). Vyslovuje přesvědčení, že zcela formálním přístupem Obvodního soudu pro Prahu 8 k otázce připuštění rozšíření žaloby bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu. Podle názoru stěžovatele odůvodnění rozhodnutí, a to jak rozhodnutí asistenta soudce, tak i samotného předsedy senátu, nesplňuje požadavky kladené na řádné odůvodnění zakotvené v § 157 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel dále uvádí, že svá žalobní tvrzení ohledně základu uplatněného nároku řádně a náležitě uplatnil a doložil je i důkazně. Podotýká, že k rozšíření žaloby došlo s ohledem na skutečně vyfakturované náklady na opravu vozidla, které však měl k dispozici až po podání žaloby. Při podání žaloby vycházel pouze z odhadu nákladů na opravu. Shrnuje, že i dosavadní výsledky řízení mohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu, neboť základ žaloby zůstal beze změny a navrhované rozšíření žaloby spočívalo pouze v jednoduchém přepočtu výše skutečné škody.

III.
4. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a stěžovatel si je toho vědom, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky), a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů, tím spíše v případech takových usnesení soudů, proti jejichž rozhodnutí v prvním stupni zákon nepřipouští opravný prostředek. Na druhé straně je nucen zdůraznit, že předpokladem respektování uvedené zásady je dodržení podmínky, že obecné soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavními právy zakotvenými v hlavě páté Listiny. Pokud se jedná o procesní postup soudů, zde však Ústavní soud neshledal žádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů ani vybočení z pravidel ústavnosti.

5. V dané věci stěžovatel brojí proti rozhodnutí soudu, jímž nebyla připuštěna změna žaloby. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že si je vědom názorů uvedených v jeho judikatuře, které se vztahují k rozhodování soudu o změně žaloby. Z předchozí judikatury Ústavního soudu vyplývá, že obecně lze i rozhodnutí soudu o tom, zda se (ne)připouští změna návrhu, podrobit ústavněprávnímu přezkumu, nicméně ingerence Ústavního soudu do daného rozhodování by měla být zcela výjimečná, s přihlédnutím k zásadě minimalizace zásahů omezená především na případy zjevných excesů, kdy příslušné soudní rozhodnutí není zdůvodněno buď vůbec [viz nález ze dne 9. října 2008 sp. zn. II. ÚS 801/08 (N 169/51 SbNU 79); nález ze dne 7. května 2013 sp. zn. I. ÚS 4181/12 (N 79/69 SbNU 329); nález ze dne 26. dubna 2012 sp. zn. I. ÚS 383/12 (N 93/65 SbNU 247)], nebo je opřeno o evidentně jiný než zákonem předpokládaný důvod [např. nález ze dne 31. května 2006 sp. zn. II. ÚS 455/03 (N 110/41 SbNU 365)].

6. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že vždy v každém jednotlivém případě, tedy nikoli mechanicky a paušálně, zvažuje, zda a do jaké míry lze zcela bezvýjimečně na uvedené závěry odkázat, aniž by současně došlo k porušení zásady rovnosti stran či spravedlnosti soudního řízení jako celku, přičemž přihlíží ke konkrétní argumentaci podané v jednotlivých ústavních stížnostech.

7. V projednávané věci nejde jednoznačně a bezvýhradně o případ, kdy by napadené rozhodnutí zcela postrádalo odůvodnění. Byť lze rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 8 vytknout určitou stručnost, je z něj přesto zřejmé, z jakých důvodů soud změnu návrhu nepřipustil (stěžovatel nedoplnil svá žalobní tvrzení ohledně částky, o niž měla být žaloba rozšířena, a soudu tedy nebylo zřejmé, jak žalobce k této částce dospěl, a to za situace, kdy ani výsledky dosavadní přípravy ze strany soudu nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu).

8. Pokud pak stěžovatel polemizuje s tím, zda byly či nebyly splněny podmínky pro připuštění změny návrhu podle § 95 odst. 2 o. s. ř., toto posouzení je zcela v kompetenci civilního soudu, neboť jak dal Ústavní soud ve svých předchozích rozhodnutích [mimo citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 455/03 např. i v usnesení ze dne 21. června 2000 sp. zn. I. ÚS 179/2000 (U 22/18 SbNU 447), či usnesení ze dne 24. září 2009 sp. zn. III. ÚS 2180/08 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)] najevo, rozhodnutí o návrhu na změnu žaloby předpokládá samostatnou úvahu tohoto soudu, kterou Ústavní soud zásadně nepřezkoumává. S ohledem na své postavení Ústavní soud není oprávněn namísto civilního soudu posuzovat, zda to které podání je návrhem na změnu žaloby, či přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí o nepřipuštění žaloby [usnesení ze dne 12. září 2013 sp. zn. IV. ÚS 2095/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

9. Závěrem považuje Ústavní soud za potřebné připomenout i to, že zákonodárce, vycházeje patrně z předpokladu, že nejde o rozhodnutí, jež by se mohlo zásadním způsobem negativně promítnout do právní sféry dotčeného účastníka řízení, vyloučil zcela možnost přezkumu z hlediska jeho věcné správnosti. Např. v publikaci autorů Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1601, se k tomu uvádí, že: "I když soud nepřipustil změnu návrhu, nemůže tím být žalobce (navrhovatel) závažným způsobem poškozen, neboť svůj nárok může bezodkladně uplatnit samostatnou žalobou nebo jiným návrhem na zahájení řízení." S tímto názorem je nutné v principu souhlasit.

10. Nelze nicméně vyloučit, že pokud soud nesprávně posoudí použitelnost výsledků dosavadního řízení pro řízení o změněném návrhu, změnu návrhu v rozporu s § 95 odst. 2 větou první o. s. ř. nepřipustí a žalobce je tak nucen podávat novou žalobu (žaloby), dostane se tím do rozporu se zásadou hospodárnosti, podle níž soudy musí postupovat tak, aby řízení proběhlo bez zbytečných průtahů a nákladů. Je totiž možné oprávněně předpokládat, že pokud lze použít výsledků dosavadního řízení i pro řízení o změněném návrhu, pak takovéto "pokračující" řízení proběhne rychleji a s menšími náklady, než kdyby bylo zahájeno řízení nové. Ovšem případné porušení této zásady ještě automaticky neznamená porušení ústavně zaručených základních práv či svobod účastníka řízení, jemuž nebylo stran jeho požadavku na změnu návrhu vyhověno (srov. např. usnesení ze dne 24. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 2180/08).

11. Za daných okolností Ústavní soud neshledává důvod ke kasačnímu zásahu do rozhodování Obvodního soudu pro Prahu 8. Úkolem Ústavního soudu, který se řídí zásadou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, totiž není perfekcionisticky "předělávat řízení", které proběhlo před civilními soudy, pokud eventuální porušení běžných zákonů nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. O takový případ v projednávané věci právě jde, neboť strohost odůvodnění napadeného usnesení o nepřipuštění změny žaloby, a to také vzhledem k povaze napadeného soudního rozhodnutí, nevedla k omezení či odepření základního práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces.

12. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2015

Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu