I.ÚS 1461/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Daniela Macháčka, zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, se sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Okresního soudu Praha - východ č. j. 0 Nt 2002/2015-72 ze dne 5. 2. 2015, a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 14 To 144/2015-114 ze dne 6. 3. 2015, takto:

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Dne 3. 2. 2015 byl stěžovatel zadržen policií a dne 4. 2. 2015 mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, podle kterého mu byl kladen za vinu zločin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve formě organizátorství, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu.

3. Na den 5. 2. 2015 bylo nařízeno vazební zasedání, které probíhalo cca 5 hodin a týkalo se stěžovatele a dalších tří spoluobviněných. Soud měl k dispozici část vyšetřovacího spisu, určenou pro rozhodování ve vazebním zasedání. Část vazebního zasedání (cca 80 min.) byla vyhrazena pro seznámení se stran se spisem. Stěžovatel byl v rámci vazebního zasedání slyšen a byl mu poskytnut prostor pro závěrečný návrh, který však nevyužil. Soud pak s odkazem na povinnost rozhodnout ve lhůtě upozorňoval další obviněné, aby zkrátili závěrečné řeči. Stěžovatel nebyl při vyhlašování usnesení o vzetí do vazby přítomen kvůli nevolnosti.

4. Napadeným usnesením Okresního soudu Praha - východ byla na stěžovatele a další obviněné uvalena vazba dle § 67 písm. a), b), c), zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Útěková vazba byla i přes zvážení rodinných poměrů na stěžovatele uvalena především z důvodu vazeb na zahraničí v podobě bankovního účtu v USA, na který posílají peníze i jiné osoby. Z hlediska koluzní vazby považoval soud za relevantní možné manipulace s penězi, stále probíhající výslechy spoluobviněných a další výslechy případných svědků. Předstižnou vazbu odůvodnil absencí jiného příjmu stěžovatele, přičemž vzal v potaz skutečnost, že ještě 22. 1. 2015 byl doplňován seznam společností souvisejících s trestnou činností nebo k ní užitých, z čehož vyvodil nemožnost konstatovat úplnost tohoto seznamu.

5. Napadeným usnesením Krajský soud v Praze zamítl stížnost stěžovatele proti rozhodnutí o uvalení vazby. K námitce nedostatečného dokazování v zasedání krajský soud uvedl, že v případě rozhodování o vzetí do vazby, které je omezeno krátkou lhůtou 24 hodin, se provádí pouze výjimečně a kontradiktorní povaha vazebního zasedání je zachována, pokud obviněný dostane možnost uvést důležité okolnosti proti jeho ponechání ve vazbě. Relevantní informace podstatné pro posouzení zákonnosti vazby pak mohou být, dle usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2835/14, obviněnému a obhájci předány jakýmkoliv způsobem, např. reprodukováním návrhu státního zástupce v části obsahující konkrétní skutečnosti odůvodňující uvalení vazby. Zásada kontradiktornosti i právo na obhajobu proto byly zachovány. Nutno podotknout, že samotní obvinění svého práva na osobní slyšení v průběhu zasedání využili minimálně.

6. Krajský soud odmítl i argument stěžovatele, že samotný návrh na vzetí do vazby byl nicotný, neboť obhájci jednomu ze spoluobviněných nebylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání do 48 hodin. Podle krajského soudu případné procesní vady, k nimž došlo u jednoho obviněného, nejsou relevantní ve vztahu k návrhu na vzetí do vazby učiněnému vůči stěžovateli. Navíc lhůta pro doručení usnesení o zahájení trestního stíhání obhájci je pouze pořádková.

7. Krajský soud se vypořádal i s argumentací stěžovatele vztaženou k oznámení o vzetí do vazby. Ačkoliv stěžovatel nebyl přítomen při vyhlašování usnesení, zasedání proběhlo ve stanovené lhůtě. Krajský soud přihlížel především k tomu, že stěžovatel byl v řízení slyšen a důvod nepřítomnosti byl na jeho straně. Rozhodnutí mu také bylo doručeno ihned, jak to bylo možné, tedy cca půl hodiny po vyhlášení. Důvody pro vzetí do vazby uvedené okresním soudem shledal odvolací soud přiměřenými okolnostem.

8. Stěžovatel byl po uplynutí maximální délky koluzní vazby nepravomocně propuštěn za současného přijetí peněžité záruky. Rozhodnutí však bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2015 č. j. 14 To 234/2015-66. Proti tomuto usnesení podal ústavní stížnost, která je Ústavním soudem vedena pod sp. zn. II. ÚS 1599/15.

II. Argumentace stran
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizoval především se zákonností procesních postupů soudu v rámci vazebního zasedání. Zopakoval i některé argumenty užité v řízení před obecnými soudy. Chybný byl dle něj postup soudu, neboť neprovedl jednotlivé důkazy a nedal obviněným možnost se vyjádřit k jednotlivým důkazům pro vzetí do vazby.

10. Ve zkracování doby pro závěrečné návrhy spatřuje stěžovatel porušení svých práv na obhajobu a principu kontradiktornosti řízení. Přes urychlování řízení soudem se domnívá, že je ve vazbě držen nezákonně, jelikož o rozhodnutí nebyl vyrozuměn v obligatorní lhůtě 24 hodin, neboť ze zdravotních důvodů nebyl přítomen při vyhlašování usnesení. Opětovně také argumentoval nesplněním podmínek návrhu na vzetí do vazby proti své osobě z důvodu nicotnosti úkonu en bloc vůči všem účastníkům.

11. Konkrétní důvody, opodstatňující vazbu, jsou dle stěžovatele příliš vágní a nedostačující pro daný účel. V případě útěkové vazby namítl, že výše částky finančních prostředků uložených na účtu není dostatečná pro výdaje potřebné k životu v zahraničí. Také hodnocení svého vztahu k rodině považuje za nedostatečné. Z odůvodnění koluzní vazby pak není zřejmé, které další osoby je třeba vyslechnout a jaký mají mít přínos pro objasnění trestného činu. Pokud jde o vazbu předstižnou, stěžovatel namítá, že ze samotného obsahu spisu vyplývá nemožnost znovu obnovit zde popisovaný systém finančních převodů a výběrů finančních prostředků větším počtem osob.

12. Dalším argumentem pro protiústavnost vazby je dle stěžovatele nedostatečná důvodnost zahájení trestního stíhání. Důkazy nashromážděné doposud orgány činnými v trestním řízení podle stěžovatele nedostačují k tomu, aby z nich byla patrná pravděpodobnost spáchání trestného činu v míře natolik významné, aby to v současné chvíli odůvodňovalo zahájení trestního stíhání.

13. Stěžovatel v doplnění své ústavní stížnosti trval na její opodstatněnosti, zároveň také vznesl námitky proti zrušení usnesení o propuštění z vazby.

III. Hodnocení Ústavního soudu
14. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, přezkoumává je pouze z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Ve vazebním řízení jsou to především obecné soudy, jež jsou povolány posoudit, zda existují nebo trvají vazební důvody [srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145), nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), nález sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), nález sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 (N 77/37 SbNU 83), nález sp. zn. III. ÚS 1926/10 ze dne 24. 8. 2010 (N 169/58 SbNU 469); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].

15. Ústavní soud se opakovaně vyjadřoval k účelu vazebního zasedání, jehož smyslem není provádění dokazování v rozsahu, v jakém je prováděno v hlavním líčení. Obecné soudy zkoumají "pouze" existenci tzv. důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby nebo jeho ponechání ve vazbě. Účelem vazebního zasedání s účastí obviněného je umožnit mu, aby se vyjádřil k okolnostem podstatným pro rozhodnutí o vazbě, nikoliv zajištění jeho účasti při "provádění důkazů" [např. nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013 (N 215/71 SbNU 517)]. Podmínkou sine qua non při posuzování zákonnosti vzetí do vazby je z povahy věci samozřejmě důvodné podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin, což je vyjádřeno v dovětku ustanovení § 67 trestního řádu. Musí tedy jít o konkrétní skutečnosti, které musí být dostatečným a rozumným podkladem pro odůvodněné podezření, že skutek, který naplňuje znaky trestného činu, byl spáchán, a že ho spáchal právě obviněný, tedy skutečnosti odůvodňující trestní stíhání. Zásadně je třeba hodnotit všechny zjištěné skutečnosti, které mohou mít význam pro rozhodnutí o vzetí do vazby nebo o jejím prodloužení. Uvedené však neznamená, že již při přezkumu ústavnosti vazby má Ústavní soud přezkoumávat zákonnost prováděných důkazů. To by vedlo k přílišnému zásahu do jurisdikce obecných soudů, přezkum by se měl týkat pouze námitek dotýkajících se vazebního rozhodnutí (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1190/15 ze dne 5. 6. 2015).

16. Pokud stěžovatel namítá nedostatek důkazů pro zahájení trestního stíhání, je třeba konstatovat, že obecné soudy se dostatečně vypořádaly s touto námitkou tím, že uvedly jednotlivé části spisu, které podezření o jeho účasti na trestné činnosti mají dokládat. Z tohoto hlediska Ústavní soud neshledal, že by odůvodnění vazby nebylo dostatečně konkrétní, nebo se nacházelo v rozporu se skutkovými zjištěními.

17. Při omezování osobní svobody jednotlivce, tedy i při vazebním zasedání je nutné dodržet princip kontradiktornosti řízení, který poskytuje záruky rovnosti zbraní, možnost vznést argumenty proti ponechání ve vazbě a možnost nahlédnout do spisu natolik, aby mohl vyvracet důvody pro trvání vazby [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 1681/08 ze dne 24. 11. 2009 (N 240/55 SbNU 325)]. Krajský soud se náležitě a přesvědčivě vypořádal s tvrzeními stěžovatele, že tyto záruky údajně nebyly poskytnuty. Strany měly možnost nahlédnout do spisu, stěžovatel byl slyšen a byla mu poskytnuta možnost se vyjádřit k důvodům vazby.

18. Stěžovatel dále argumentoval tím, že nedoručení usnesení o zahájení trestního stíhání jednomu z obhájců mělo za následek neplatnost vazby i vůči jeho osobě. V tomto směru se Ústavní soud ztotožňuje s názorem krajského soudu. Jedná se zde o dva samostatné úkony, o kterých je vedeno společné řízení. Touto okolností tedy nemohlo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv.

19. Ústavnímu soudu je dále známo, že proti zrušení usnesení o propuštění z vazby stěžovatel podal samostatnou ústavní stížnost, tato otázka je tudíž předmětem jiného řízení před Ústavním soudem a v něm bude posouzena.

20. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2015


Ludvík David, v. r.
předseda senátu