I.ÚS 3398/14 #1

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2014 č. j. 28 Co 231/2014-201, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 3. 2014 č. j. 26 C 129/2012-131, takto:

Odůvodnění:

I.
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 3. 2014 byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti společnosti euroAWK, s. r. o. (dále jen "vedlejší účastník") na bezdůvodné obohacení ve výši 42 325 Kč s úrokem z prodlení. Toto bezdůvodné obohacení mělo vzniknout tím, že vedlejší účastník užíval od 1. 9. 2010 do 31. 12. 2011 k vyvěšení své reklamy jím vystavěný přístřešek čekárny k zastávce městské hromadné dopravy (dále jen "MHD") Makovského směrem do centra, jež leží na pozemku parc. č. X v kat. území Žabovřesky, obec Brno. Tento pozemek je podle stěžovatelky ve vlastnictví státu, takže smlouva o pronájmu předmětného pozemku, kterou uzavřel vedlejší účastník se statutárním městem Brnem, městskou částí Brno - Žabovřesky, měla být neplatná. Vedlejší účastník proti tomu namítal, že předmětný přístřešek stojí na chodníku přiléhajícím k místní komunikaci a je její součástí, přičemž vlastníkem této komunikace je statutární město Brno. Obvodní soud vedlejšímu účastníkovi přitakal a žalobu zamítl, neboť vyšel z toho, že je třeba odlišit vlastnictví místní komunikace jako samostatného předmětu právních vztahů a vlastnictví pozemku pod místní komunikací, a shledal, že vedlejší účastník zřídil zastávku MHD Makovského opravdu na místní komunikaci, která je podle § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve vlastnictví obce, tedy statutárního města Brna, takže smlouva mezi statutárním městem Brnem a vedlejším účastníkem ze dne 20. 5. 2009, na jejímž základě vedlejší účastník využíval zastávku MHD na tomto pozemku, byla platná. Vedlejší účastník se proto podle obvodního soudu na úkor stěžovatelky neobohatil.

2. Stěžovatelka napadla tento rozsudek odvoláním odůvodněným neprovedením některých navrhovaných důkazů, v jehož důsledku byl neúplně zjištěn skutkový stav věci. Městský soud v Praze zamítl odvolání výše označeným rozsudkem ze dne 25. 6. 2014. Městský soud shledal, že obvodní soud správným způsobem a v dostatečném rozsahu zjistil skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci, vyšel z přiléhavých ustanovení zákona o pozemních komunikacích a správně konstatoval, že předmětný přístřešek čekárny je nadzemní stavbou primárně omezující vlastníka místní komunikace, nikoli stát. Navíc je podle kolaudačního rozhodnutí stavbou dočasnou, takže další zjišťování povahy kotvení stavby navrhovaným znaleckým posudkem už by bylo nadbytečné. Městský soud odkázal i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. 31 Cdo 691/2005, podle nějž může být místní komunikace ve smyslu § 6 zákona o pozemních komunikacích samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu.

3. Stěžovatelka nyní napadá rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 i Městského soudu v Praze ústavní stížností, neboť dovolání k Nejvyššímu soudu by vzhledem k výši žalované částky bylo nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Stěžovatelka zdůrazňuje, že spor je sice bagatelní, co se týče výše uplatněného nároku, má však přesah do ústavněprávní roviny porušením ústavně zaručených práv, proti čemuž je stěžovatelka hospodařící s majetkem státu a povinná dbát toho, aby nedocházelo ke snižování majetku či výnosu z něho, nucena se bránit. Brojí proti tomu, že obvodní soud neprovedl jí navrhované důkazy znaleckými posudky, jež měly prokázat, zda stavba přístřešku čekárny je či není postavena na jejím pozemku a zda je s ním spojena pevnými základy; namísto toho se obvodní soud spokojil s fotografiemi a městský soud mu přitakal. Oba soudy tak rezignovaly na zákonnou úpravu i konstantní judikaturu, kterou měly ve svém rozhodování respektovat, čímž jejich nesprávná aplikace jednoduchého práva překročila intenzitu, kterou Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17) označil za dostatečnou k dosažení ústavní relevance. Dále odkazuje na zákonnou úpravu bezdůvodného obohacení a na judikaturu Nejvyššího soudu, která ji vykládá. Tuto judikaturu aplikuje na skutkový stav a tvrdí, že ona stavba přístřešku čekárny MHD ve vlastnictví vedlejšího účastníka se nachází na jejím pozemku, do něhož je ukotvena v několika bodech kovovou konstrukcí se základovými betonovými patkami, nejde tedy o stavbu místní komunikace. Tuto povahu stavby však obecné soudy nezjistily.

4. Stěžovatelka tak obecným soudům vytýká, že jí odepřely poskytnout soudní ochranu v tom rozsahu, který na základě judikatury Nejvyššího soudu očekávala; a že neprovedly důkazy znaleckými posudky, jak navrhovala. Místo toho se omezily na pouhé konstatování existence stavby čekárny, aniž by postavily najisto, zda je spojena se zemí pevnými základy, přičemž městský soud následně konstatoval, že i kdyby bylo toto pevné spojení prokázáno, nešlo by o zásah do stěžovatelčina vlastnického práva nad míru přiměřenou výkonu vlastnického práva vlastníka komunikace. Stěžovatelka proto navrhuje zrušení shora označených rozsudků, neboť jimi dochází k porušení jejích práv podle článku 11, článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.
5. Ústavní soud v prvé řadě zvažoval, zda posuzovaná ústavní stížnost není nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle názoru soudkyně zpravodajky by totiž stát a státní orgány neměly mít aktivní legitimaci k podávání ústavní stížnosti, a to proto, že to vyplývá jednak z textu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle nějž je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, pokud orgán veřejné moci porušil její základní právo nebo svobodu zaručenou ústavním pořádkem; jednak ze smyslu ústavní stížnosti. Tím by měla být skutečně ochrana základních práv jednotlivce, tedy fyzické či právnické osoby, proti státu, nikoli ochrana státu proti jednotlivcům, respektive proti soudním rozhodnutím, jimiž soudy rozhodly ve prospěch jednotlivců na úkor státu, typicky na úkor státního majetku. To ostatně plyne také ze samotné povahy základních či lidských práv, která mají být základními oprávněními jednotlivce vůči státu, nikoli oprávněními státu vůči jednotlivcům či jednotlivých státních orgánů proti sobě navzájem.

6. Veden tímto přesvědčením ostatně první senát navrhl plénu v roce 2014 zaujetí stanoviska, jež by konstatovalo, že stát či právnické osoby veřejného práva nemají při výkonu činností naplňujících veřejný zájem aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti proti soudnímu rozhodnutí v oblasti veřejného práva; a tím by zarazilo tendenci některých senátů akceptovat, že má státu být umožněno ústavní stížnost k ochraně svých „práv“ podat, a to dokonce i ve veřejnoprávních vztazích. Plénum Ústavního soudu se ovšem s názorem, že stát a jeho orgány a organizační složky nemají aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti, neztotožnilo a stanovisko, o jehož návrhu bylo vedeno řízení pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 40/14 nepřijalo. Plénum Ústavního soudu tak setrvalo na svém judikatorním názoru, že stát může být aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, pokud tato směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydanému v řízení, v němž stát vystupoval jako právnická osoba, nikoli jako orgán veřejné moci, a to někdy dokonce i v případě vztahů veřejného práva, může-li tvrdit a osvědčit porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody, které lze státu přičítat [viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 367/03 ze dne 21. 4. 2004 (U 24/33 SbNU 465) a stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 ze dne 9. 11. 1999 (ST 9/16 SbNU 372)]. Nic na tom nezměnil ani silný názor části doktríny, která tuto praxi v literatuře kritizovala například tvrzením, že myšlenka, že stát je nositelem základních práv a svobod, je „historicky a logicky vzato … nonsens“ (viz Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha: ASPI, 2007, s. 321). Ústavní soud tedy na svém názoru stále setrval, a proto se i v nyní projednávané věci senát Ústavního soudu cítí být touto judikaturou vázán. Nemůže tudíž ústavní stížnost, jíž se stát domáhá svých základních práv, konkrétně ochrany státního majetku spravovaného státním orgánem, tedy Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, proti obchodní společnosti, odmítnout pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

III.
7. Ústavní stížnost tedy není podána někým zjevně neoprávněným ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu; je nicméně zjevně neopodstatněná podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

8. Stěžovatelka sice sofistikovaně odůvodňuje, proč by její ústavní stížnost měla překročit pomyslný práh ústavní relevance, zejména svým tvrzením, že šlo ze strany obecných soudů o případ svévole při aplikaci podústavního práva či interpretace extrémně rozporné s principy spravedlnosti; to však nic nemění na skutečné podstatě jejího sporu. Tou je stěžovatelčino přesvědčení, že k tomu, aby vedlejší účastník mohl postavit přístřešek čekárny na zastávce MHD na předmětném pozemku, potřeboval její svolení, nikoli svolení statutárního města Brna, respektive městské části, která se stěžovatelkou uzavřela smlouvu o zřízení a provozování těchto čekáren; dále přesvědčení, že pokud vedlejší účastník postavil a využíval čekárnu bez svolení stěžovatelky, došlo na jeho straně k bezdůvodnému obohacení; a konečně, že příjmy z využití tohoto pozemku mají plynout do státního rozpočtu České republiky, nikoli do rozpočtu statutárního města Brna.

9. Není úkolem Ústavního soudu rozhodovat o tom, do kterého z těchto veřejných rozpočtů mají tyto prostředky plynout. Jeho úkolem není ani to, aby posuzoval, jak pevnými základy je ona čekárna připevněna k povrchu, zda jde o povrch ve vlastnictví státu nebo města Brna, a jaký je právní režim této čekárny, místní komunikace a chodníku. Je však jeho úkolem konstatovat, že tyto otázky nedosahují intenzity zásahu do ústavně zaručeného základního práva, nýbrž byly a jsou toliko předmětem posouzení z hlediska zákonné úpravy, konkrétně zákona o pozemních komunikacích a občanského zákoníku. Toto posouzení však přísluší obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu.

10. Nic na tom nemění stěžovatelčino tvrzení, že obecné soudy při tomto posuzování porušily její právo na spravedlivý proces tím, že neprovedly důkazy, které navrhovala. Ani Ústavnímu soudu není zřejmé, jak mohly jí navrhované znalecké posudky osvětlit otázku, zda ona čekárna leží na pozemku stěžovatelky či na pozemku statutárního města Brna. Nadto je třeba připomenout, že právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává, není samoúčelem, nýbrž primárně cestou k domožení se některého ze substantivních základních práv.

11. Tímto právem má být podle stěžovatelky v tomto případě právo vlastnické garantované článkem 11 Listiny. K tomu Ústavní soud pouze podotýká, že jakkoli v části II tohoto usnesení vyjádřil svůj respekt ke stále platné judikatuře, podle níž i stát a jeho orgány jsou aktivně legitimovány k podání ústavní stížnosti, nemůže akceptovat, že by smyslem ústavní stížnosti a důvodem jejího podání mohlo být to, aby byla určitá částka odvedena do státního rozpočtu. Smyslem ústavní stížnosti je ochrana základních práv jednotlivců, tedy fyzických a právnických osob. Navíc pokud by bylo možno za porušení článku 11 Listiny označit každé rozhodnutí obecných soudů, kterým nebylo vyhověno majetkoprávnímu nároku; pak by měl ústavní relevanci prakticky každý občanskoprávní spor a každé rozhodnutí obecných soudů o majetkových nárocích by bylo možno už jen z tohoto titulu napadnout ústavní stížností, jinak řečeno, každý majetkový spor by měl z definice ústavní relevanci, včetně sporů o částky bagatelní.

12. Tím méně pak může být důvodem, proč by se měl Ústavní soud předloženou ústavní stížností meritorně zabývat, to, že právě z důvodu relativní bagatelnosti žalované částky – ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu – není proti rozsudku Městského soudu v Praze přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu, takže jediným opravným prostředkem, který se proti tomuto rozsudku stěžovatelce nabízel, byla právě ústavní stížnost.

13. Z důvodů vyložených výše však tato ústavní stížnost, navzdory preciznosti a obsáhlosti své argumentace, není způsobilá meritorního posouzení, neboť ve skutečnosti nesměřuje k ochraně základních práv, nýbrž toliko polemizuje s výkladem zákonů a se závěry a procedurou dokazování, provedených obecnými soudy. S ohledem na právě uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.


Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2015




Ludvík David, v. r.
předseda senátu