I.ÚS 1095/15 #1 — Dokazování v trestním řízení a zásada presumpce neviny

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Kateřiny Šimáčkové - ze dne 30. července 2015 sp. zn. I. ÚS 1095/15 ve věci ústavní stížnosti L. R., zastoupeného JUDr. Matoušem Jírou, advokátem, se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. června 2014 č. j. 5 T 122/2013-133, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2014 č. j. 61 To 346/2014-172 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015 č. j. 8 Tdo 38/2015-23, jimiž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podvodu.

Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a z vyžádaného spisového materiálu, byl stěžovatel rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 6. 2014 č. j. 5 T 122/2013-133 uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku, za nějž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl dle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši dvaceti denních sazeb se stanovením jedné denní sazby ve výši 500 Kč, celkem ve výši 10 000 Kč s uložením náhradního trestu odnětí svobody ve výměře jednoho měsíce a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu směnárenské činnosti na dobu dvou let. Soud stěžovateli uložil povinnost zaplatit náhradu škody poškozenému.

3. Uvedeného přečinu se stěžovatel podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že dne 22. 6. 2013 ve 13:00 hodin v Praze 1, v ulici Mostecká, oslovil poškozeného Kashmira Khatkura Singha, turistu, s nabídkou směny finanční hotovosti, kdy se dohodli na směně finanční hotovosti ve výši 300 euro za částku ve výši 8 400 Kč (dle sjednaného kurzu 28 Kč za 1 euro), kdy mu poškozený předal finanční hotovost ve výši 300 euro a poškozenému předal svazek bankovek, kdy na vrchu byla jedna bankovka v nominální hodnotě 100 Kč a pod touto bankovkou byla částka ve výši 8 000 BYR (běloruských rublů), a uvedl tak poškozeného v omyl, že mu předává částku ve výši 8 400 Kč, a takto jednal v úmyslu uvést poškozeného v omyl, a způsobit mu tak škodu, a svým jednáním způsobil poškozenému škodu ve výši 7 740 Kč.

4. Stěžovatel napadl citovaný rozsudek okresního soudu odvoláním. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2014 soud zrušil napadený rozsudek ve výroku, jímž soud stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu směnárenské činnosti na dobu dvou let, neboť, zkráceně řečeno, se trestné činnosti nedopustil v souvislosti se směnárenskou činností, kterou jinak legálně provozuje. V ostatním zůstal napadený rozsudek nezměněn.

5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu s odůvodněním, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.


II.

6. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje průběh trestního řízení před obecnými soudy s odvoláním se na porušení základních zásad trestního řízení a jím tvrzený zásah do jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatel shodně se svou obhajobou v trestním řízení tvrdí, že je nevinen a že se žádného trestného jednání nedopustil. Stěžovatel označuje za nesprávná skutková zjištění obecných soudů, jež dospěly k rozhodnutí o jeho vině přesto, že již v průběhu trestního řízení poukazoval na nepřesnosti a rozpory ve výpovědích svědků.

7. Tvrdí, že byl odsouzen toliko na základě výpovědi poškozeného Kashmira Khatkura Singha a tvrzení jeho zetě Satpaula Sandhu, kteří jej označili za pachatele. Označení proběhlo tak, že se oba dne 23. 6. 2013 za účasti Policie České republiky (dále jen "policie") dostavili do stěžovatelovy směnárny a obvinili jej, že předchozí den poškozeného na ulici podvedl při výměně peněz. Stěžovatelovy návrhy podporující jeho verzi průběhu skutkového děje policejní orgány v přípravném řízení nezajistily, případně obecné soudy zamítly. Jedná se zejména o kamerové záznamy z místa činu a vyžádání záznamů směrových vysílačů signálu mobilní sítě o pohybu telefonu a SIM karty stěžovatele a odborné vyjádření z oboru daktyloskopie, ke zjištění, zda stěžovatel s předmětnými bankovkami disponoval. Stěžovatel připomíná, že se orgány činné v trestním řízení nikdy blíže nezajímaly o existenci předmětných běloruských rublů, které by měly být stěžejním důkazem. Stěžovatel dále v rámci svého odvolání navrhoval provést výslech svědka Satpaula Sandhu, zetě poškozeného. Odvolací soud se však tímto návrhem nikterak nezabýval. Toliko v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že není důvod jej vyslýchat, neboť důkazní situace je jednoznačná.

8. Stěžovatel tvrdí, že byl odsouzen na základě jediného usvědčujícího důkazu - výpovědi poškozeného. Svědkové Hána a Marek - policisté - a svědkyně Nováková - tlumočnice - mohou vypovědět pouze o tom, že poškozený a jeho zeť stěžovatele v jeho směnárně označili. Hlavní svědek - poškozený - navíc u hlavního líčení vypovídal z převážné části jenom o tom, co mu řekl jeho zeť, který měl údajně stěžovatele v pizzerii spatřit a poznat. Svědecká výpověď samotného zetě však nebyla soudem nikdy provedena. Mohl by přitom popsat okolnosti, za jakých stěžovatele v pizzerii poznal.

9. K výpovědi svědkyně Eleny Paladi - zaměstnankyně stěžovatele - která dle názoru obecných soudů v mnoha směrech nepodporuje výpověď stěžovatele, připomíná, že tato v průběhu hlavního líčení uvedla, že v den, kdy došlo k zadržení stěžovatele, přišel ráno muž s paní, přičemž peníze nevyměnili a odešli. Později se objevil znovu poškozený se špatnými penězi a chtěl je vyměnit, na což mu svědkyně sdělila, že tyto peníze (běloruské rubly) nemění. Následně pán odešel. Následně přišel do směnárny jiný pán - zeť poškozeného, který se ptal na stěžovatele. Svědkyně mu sdělila, že přijde za chvilku. Následně přišel pán, který stěžovatele hledal, s poškozeným a s policií. Její výpověď je však v rozporu s výpovědí poškozeného, který uvedl, že v den zadržení stěžovatele přišel do stěžovatelovy směnárny až s policií. Z výpovědi navíc vyplývá, že směnárnu uvedený den navštívil i zeť poškozeného, který se na stěžovatele ptal. Není přitom jasné, jak mohl tento muž vědět (za předpokladu, že nebyl někým naveden) o tom, že stěžovatel, jakožto neznámý pachatel z ulice, je právě nadřízeným svědkyně. Uvedenými rozpory se však obecné soudy zcela odmítly zabývat. Závěr soudu prvního stupně, že výpověď svědkyně nepotvrzuje jeho tvrzení, se stěžovatel snaží zpochybnit objasněním údajného nedorozumění v časových obdobích, na něž soud své dotazy směřoval. Odvolací soud údajně zcela ignoroval skutečnost, že na seznamu věcí, které měl stěžovatel u sebe v době zadržení, nefigurují žádné peníze cizí měny, tedy ani žádné běloruské rubly, a že ani v jeho směnárně v tuto dobu tato měna nalezena nebyla.

10. Podle názoru stěžovatele obecné soudy porušily princip presumpce neviny. Uvedené podle názoru stěžovatele dokládá i domněnka, kterou odvolací soud uvedl v odůvodnění napadeného usnesení, totiž že se stěžovatel ve směnárenské činnosti vyzná a sám připustil, že jsou mu známy podvody s běloruskými rubly, a proto tyto své znalosti mohl jistě využít. Stěžovatel dodává, že fakt, že je alžírské státní příslušnosti neopravňuje orgány činné v trestním řízení postupovat s daleko menší pečlivostí, než je běžné.

11. Stěžovatel poukazuje i na průběh veřejného zasedání o odvolání, kdy ihned po přednesu odvolání obhajobou, v němž bylo navrženo provedení nového důkazu, soud, aniž by se k důkazu vyjádřil, vyzval obhajobu k přednesení závěrečného návrhu. Závěrečný návrh byl tak obhajobou přednesen před vyjádřením státního zástupce k němu a před jeho závěrečným návrhem, tedy v rozporu s trestním řádem.

III.

12. Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 122/2013.

13. Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

14. Městský soud v Praze rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. K námitkám týkajícím se průběhu veřejného zasedání o odvolání uvedl, že podle jeho názoru postupoval zcela v souladu s ustanovením § 235 trestního řádu. Obhájci stěžovatele i stěžovateli soud dal prostor přednést odvolání, jak je patrno z přiloženého CD. Vzhledem k tomu, že obhájce při přednesu odvolání opakoval po několikáté tytéž skutečnosti, soud jej na to upozornil. Posouzení návrhů na provedení nových důkazů je věcí odvolacího soudu. O návrhu může rozhodnout po tiché poradě bez přerušení jednání nebo až při poradě senátu po přerušení jednání. V posuzované věci soud ponechal rozhodnutí o předmětném návrhu na doplnění dokazování do porady senátu po přerušení veřejného zasedání, a proto byl obhájce v souladu s ustanovením § 235 odst. 1 trestního řádu vyzván, aby přednesl svůj návrh spolu se závěrečným návrhem. Soud se rozhodl žádné důkazy neprovádět, pro postup podle § 235 odst. 3 trestního řádu proto nebyl důvod. Odvolací soud je přesvědčen, že jeho postupem k dotčení stěžovatelových práv nedošlo. Závěrem připomíná, že odvolací soud výrok o trestu změnil ve prospěch stěžovatele.

15. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že obsah ústavní stížnosti je v mnohém totožný s dovoláním, a proto odkazuje i na závěry uvedené v odůvodnění napadeného usnesení, v němž uvedl, jakými úvahami byl veden k závěru, že stěžovatelovy námitky žádný z dovolacích důvodů nenaplňují. Podle jeho názoru k dotčení stěžovatelových práv nedošlo, a ústavní stížnosti by proto nemělo být vyhověno.


IV.

16. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a na základě spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

17. Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, 90 a 91 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva podústavního. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a tzv. zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí.

18. Ústavní soud je ke zrušení napadených rozhodnutí oprávněn zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 4 a 5 tr. řádu) a za respektování zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 tr. řádu), neboť tím dochází i k porušení práv zaručených ustanoveními čl. 36 odst. 1 a § 37 odst. 3 Listiny. V řadě svých rozhodnutí klade Ústavní soud důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ústavní soud ve svých nálezech rovněž zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit (srov. § 125 odst. 1 tr. řádu). Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267), sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 175/20 SbNU 241) či sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)]. Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) a sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)].

19. Každé trestní stíhání v sobě bezpochyby zahrnuje střet mezi základními právy obviněného a veřejným zájmem reprezentovaným pravomocí státní moci označit škodlivá jednání pro společnost jako celek a pravomocí trestat pachatele takových jednání. Vzhledem k tomu, že samotné trestní stíhání a z něho vzešlý trest představují vážný zásah do osobní svobody jednotlivce a ostatně vyvolávají i další důsledky pro osobní život a životní osud jednotlivce, musí být pro takový zásah do základních práv a života jednotlivce dostatečně silné ospravedlnění. Veřejný zájem na zjištění viny a na uložení trestu sloužící skrze působení individuální i generální prevence legitimuje omezení osobní svobody řádnou aplikací hmotného i procesního trestního práva. Z hlediska materiálněprávního musí takové zakázané jednání představovat dostatečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a jeho jednotlivé znaky musejí být jednoznačně stanoveny zákonem. Z hlediska procesněprávního pak musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se takové jednání objektivně stalo, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela. Tyto skutečnosti se přitom zjišťují a osvědčují skrze důkazní prostředky v trestním řízení.

20. Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Pravidla trestního řízení jsou proto primárně zaměřena na zjištění a potvrzení toho, zda je to skutečně obviněný, resp. obžalovaný, který je zakázaným jednáním vinen. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), str. 251]. Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok [srov. nález sp. zn. III. ÚS 398/97 ze dne 4. 6. 1998 (N 64/11 SbNU 125), str. 125]. Trestní řízení proto vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který je možno od lidského poznání požadovat, alespoň tedy na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453)].

21. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku, resp. usnesení (§ 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř.). Trestní řád nároky na odůvodnění zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci "tvrzení proti tvrzení" je potřebné na soud, a to jak z pohledu podústavního práva, tak i práva ústavního, klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů [srov. nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69)]. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, přičemž zásady právního státu libovůli v rozhodování zakazují. Ač tedy Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje důkazy provedené obecnými soudy [nález sp. zn. II. ÚS 341/96 ze dne 25. 6. 1997 (N 84/8 SbNU 281)], opakovaně přikročil ke kasaci rozhodnutí, v nichž nebyl důkazní postup pečlivě a úplně popsán a také logicky a přesvědčivě odůvodněn (viz např. výše citované nálezy sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. výše citované nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).

22. Při posuzování důvodů ústavní stížnosti Ústavní soud v tomto směru nemohl přehlédnout, jakým způsobem se obecné soudy v projednávané věci vypořádaly s přednesenou obhajobou stěžovatele a jakým způsobem dostály požadavkům kladeným na dokazování a samotné formální náležitosti rozhodnutí v trestním řízení, jemuž stěžovatel vytýkal nedostatečné odůvodnění.


V.

23. Je vhodné shrnout konkrétní námitky stěžovatele. Stěžovatel od počátku trestního řízení svou vinu popírá. Provozoval v Praze směnárnu, ale běloruské rubly nesměňoval, na ulici obchody nikdy neprováděl. V čase, kdy mělo dojít k podvodnému jednání, spal doma, protože se vrátil až v ranních hodinách z diskotéky, kde byl s kamarádem. Do směnárny přišel až v rozmezí 14:30 - 15:00 hodin. Následující den seděl u počítače v kavárně, která bezprostředně sousedí se směnárnou. Přišel k němu muž snědé pleti s nasazenými slunečními brýlemi a ptal se jej, zda má ruské peníze. Odpověděl mu, že ano, ať počká a odešel do směnárny. Následně muž přišel do směnárny s policií a tlumočnicí a stěžovatel byl zadržen. Poškozený si jej zřejmě se skutečným pachatelem spletl, případně se může jednat o konkurenční boj mezi ostatními provozovateli směnáren.

24. Obecné soudy opřely výrok o vině o jediný přímý důkaz - výpověď poškozeného - který údajně stěžovatele bezpečně označil za pachatele trestného činu podvodu. Postup, při němž svědek znovu pozná osobu a určí tím její totožnost, je trestním řádem podrobně upraven v ustanovení § 104b, který stanovuje podmínky pro provedení rekognice. Jejím charakteristickým rysem je možnost poznat určitou osobu mezi více osobami, které se výrazně neodlišují, aby poznávající osoba nebyla postavena před mnohdy nahodilou volbu jen ze dvou variant, pokud by jí byla poznávaná osoba ukázána samotná (s výroky: poznávám - nepoznávám), ale smyslem je, aby poznávající osoba musela vybírat mezi více podobnými možnostmi, a aby tak bylo určení ztotožňované osoby spolehlivější. Rekognice má zásadně dvě fáze, první spočívá ve výslechu poznávající osoby o okolnostech, za nichž poznávanou osobu vnímala a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž by bylo možno osobu poznat, druhá v ukázání poznávané osoby a ve vyjádření poznávající osoby, zda ji poznává. V posuzované věci však tento zvláštní způsob dokazování neproběhl. V dané věci z obsahu spisu lze s určitou námahou dovodit, že pátrání po osobě pachatele provedl vlastními silami zeť poškozeného, který stěžovatele jako údajného pachatele náhodou poznal v pizzerii, jejíž umístění není zřejmé, kde jej oslovil, a následně jej při odchodu z pizzerie sledoval a ztratil jej z dohledu. Poškozenému o tom řekl a ten se rozhodl věc ohlásit policii. Zeť poškozeného a poškozený spolu s policií následně jeli do míst, kde stěžovatele zeť poškozeného viděl, a stěžovatele následně poškozený i jeho zeť "označili" jako pachatele činu uvnitř jeho směnárny, což dosvědčují přítomní policisté a tlumočnice. Poškozený k tomu u hlavního líčení uvedl, že stěžovatele v tu chvíli viděl podruhé. Místo, čas i způsob rozpoznání stěžovatele zetěm poškozeného nelze ze spisu zjistit, neboť zeť poškozeného nebyl u hlavního líčení vyslechnut. Z usvědčující výpovědi poškozeného je patrné, že v těchto okolnostech si není jist, neboť je pouze převzal z tvrzení svého zetě. V posuzované věci nelze přehlédnout, že stěžovatel byl zadržen na základě iniciativy osoby, kterou obecné soudy následně odmítly vyslechnout, byť její výslech stěžovatel opakovaně navrhoval. Tento fakt však podstatně snižuje důkazní sílu jediného přímého usvědčujícího důkazu, kterým je zcela jistě výpověď poškozeného.

25. Za této situace se orgány činné v trestním řízení měly náležitě věnovat zjišťování dalších přímých či nepřímých důkazů, které by podporovaly závěr o tom, že pachatelem skutku byl stěžovatel. Použitelné usvědčující kamerové záznamy z turisticky velmi frekventovaných míst pražského historického jádra však ve spisu nefigurují. Zcela zásadní otázku, co se stalo s běloruskými rubly, které poškozený namísto českých korun při směně dostal, u hlavního líčení poškozenému soud nepoložil. Odvolací soud k námitce stěžovatele použil zřejmě informaci z úředního záznamu o výpovědi poškozeného, který nebyl a ani nemohl být u hlavního líčení čten, totiž že je "poškozený následně předal neztotožněné osobě", čímž zároveň odůvodnil zamítnutí dalšího důkazního návrhu stěžovatele. Jen na okraj lze poznamenat, že pokud měl poškozený v úmyslu podvodnou směnu peněz ohlásit na policii, bylo by jistě namístě slyšet jeho vysvětlení, z jakého důvodu podvržené bankovky předal namísto policii neztotožněné osobě.

26. Absence výslechu zetě poškozeného soudu znemožnila provést náležité zhodnocení svědecké výpovědi tehdejší zaměstnankyně směnárny Eleny Paladi, která uvedla, že zeť poškozeného přišel v den, kdy byl stěžovatel zadržen, do jeho směnárny "se špatnými penězi", které chtěl vyměnit, což svědkyně odmítla s tím, že takové peníze směnit nemůže. Zhodnocení její výpovědi stran posouzení verze stěžovatele o jeho přítomnosti v práci v inkriminovanou dobu a v době před ní (odchod na diskotéku v pátek a údajný odpočinek po pozdním návratu domů v sobotu) pak po posouzení zápisu z hlavního líčení nelze považovat za náležitě provedené. Nelze přehlédnout, že soud z poněkud ledabyle kladených otázek ohledně doby, kdy se stěžovatel vyskytoval v práci (č. l. 127 spisu otázka soudkyně: "A vzpomínáte si, den, předtím, než byl zadržený pán, byl v práci pan obžalovaný?" Odpověď: "Ano." Otázka soudkyně: "Ne, den předtím?" Odpověď: "Den předtím já si pamatuji, že jsem zavírala obchod, protože obžalovaný byl na diskotéce s kamarády."), jednoznačně dovodil, že svědkyně verzi stěžovatele nepotvrzuje. Z uvedených okolností však o tomto závěru vznikají důvodné pochybnosti.

27. Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku (str. 2 a 3) Ústavní soud seznal, že soud prvního stupně obhajobu stěžovatele v určité míře bagatelizoval, bez návaznosti na skutečnou důkazní situaci, přestože z vlastní trestné činnosti stěžovatele usvědčovala pouze výpověď poškozeného. Ústavní soud si je vědom toho, že dokazování je v této oblasti náročné, nicméně je třeba trvat na naplnění všech znaků zákonné konstrukce trestného činu podvodu. Z tohoto pohledu odůvodnění odsuzujícího rozsudku není možné označit za přesvědčivé, neboť zvážením všech okolností případu nelze bez pochybností dovodit jednoznačný soulad mezi zjištěným skutkovým stavem a z něj vyvozenými právními závěry. V trestním řízení není možné připustit, aby byl někdo odsouzen pro trestný čin jen proto, že podobný způsob podvodů při směně peněz cizincům je v turisticky žádaných lokalitách častý, a nelze jej tolerovat. Ústavní soud má v projednávané věci za to, že skutkový děj, tak jak byl soudem prvního stupně naznačen, nebyl soudem přesvědčivě zrekonstruován a dostatečně neobjasnil, zda se jednání dopustil skutečně stěžovatel.

28. Když soud prvního stupně uznal stěžovatele vinným, stěžovatel shrnul veškeré své námitky do podaného odvolání. Jak Ústavní soud již ve svých rozhodnutích konstatoval, je jistě nesporné, že odvolací soud nemůže shledat vady napadeného rozsudku tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 trestního řádu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění (k tomu srov. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08). Nemá-li však toto právo zůstat toliko formálním, je nezbytné, aby soud, který o opravném prostředku rozhoduje, v odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem rozebral všechny námitky v podání obžalovaného uvedené, jsou-li jen poněkud smysluplné a relevantní. Po seznámení s obsahem rozhodnutí odvolacího soudu Ústavní soud zjistil, že napadené rozhodnutí prohlašuje výpověď poškozeného za naprosto věrohodnou a pro důkazní řízení plně postačující. K tíži stěžovatele použil i jeho tvrzení, že se ve směnárenské činnosti vyzná a sám připustil, že jsou mu známy podvody s běloruskými rubly. Veškeré důkazní návrhy i námitky vcelku paušálním způsobem odmítl jako nadbytečné a nepodstatné.

29. Z pohledu Ústavního soudu byl odvolací soud povolán se v plném rozsahu zabývat argumentací a námitkami stěžovatele, neboť vyjadřovaly závažné pochybnosti, zda to byl stěžovatel, kdo trestný čin podvodu spáchal. Nelze mít za to, že vznesené námitky stěžovatele byly bezobsažné či zjevně redundantní, tedy takové, kterými by se odvolací soud právem nemusel hlouběji zabývat. V projednávané věci se s ohledem na výše řečené proto nelze spokojit s odůvodněním odvolacího soudu, který toliko lakonicky konstatoval správnost rozhodnutí soudu prvního stupně a odmítl veškeré návrhy na přehodnocení jeho postupu jako irelevantní. V dané věci tak odvolací soud nepostupoval zákonem (trestním řádem) stanoveným způsobem do té míry, která již přesáhla meze jednání, které lze ještě označit za ústavně konformní.

30. Ústavní soud proto z výše uvedeného dospěl k závěru, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty, že se stěžovatel dopustil jednání, které mu je kladeno obžalobou za vinu. Ve věci tudíž došlo k porušení zásady presumpce neviny ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny, neboť vzniklé pochybnosti bylo třeba vyložit ve prospěch stěžovatele [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377) nebo sp. zn. I. ÚS 375/06 ze dne 17. 12. 2007 (N 225/47 SbNU 951)]. Obecné soudy s náležitou pečlivostí nehodnotily obhajobu stěžovatele a jejich postup neodpovídal zásadám uvedeným v ustanovení § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu a ustanovení § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2 trestního řádu. Vzhledem ke kumulaci řady vytýkaných okolností dospěl Ústavní soud k závěru o porušení práv a svobod stěžovatele plynoucích z článku 36 Listiny a porušení práva být stíhán jen zákonným způsobem dle článku 8 odst. 2 věty první Listiny. Za této situace považoval Ústavní soud za nadbytečné zabývat se dalšími námitkami stěžovatele, které byly i podstatou jím podaných opravných prostředků.

31. Nejvyšší soud se věcí meritorně odmítl zabývat, neboť dovolání považoval za podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Ústavní soud toto usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015 č. j. 8 Tdo 38/2015-23 zrušil již z toho důvodu, že jeho existence by při zrušení jemu předcházejících rozhodnutí - na která přitom procesně navazovalo - postrádala rozumný smysl. Ústavní soud proto již blíže nezkoumal, zda ústavně zaručená práva stěžovatele v posuzované věci byla rozhodnutím Nejvyššího soudu porušena. Ústavní soud přesto považuje za nutné poukázat na trvalou platnost závěrů Ústavního soudu ohledně dovolacích důvodů v trestním řízení, jak byly vysloveny v nálezu sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. srpna 2004 (N 114/34 SbNU 187): "Dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení. Stejně tak musí rozhodovací praxe obecných soudů interpretovat domácí právo konformně se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z relevantních mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy obsahuje procesní ustanovení, s nimiž musí být ustanovení jednoduchého procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b tr. řádu. Neobstojí tedy ani námitka nedostatku kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláními podanými z jiných důvodů, než jsou důvody vyplývající z Nejvyšším soudem aplikovaného výkladu tr. řádu. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. V tomto duchu je třeba vykládat i zákonné vymezení dovolacích důvodů, ze kterého nemůže být vyvozen rozhodovací postup, který by zakládal různost v možnosti přístupu odlišných skupin účastníků řízení k Nejvyššímu soudu (čl. 37 odst. 3 Listiny). Přezkumný rámec nelze vymezit tak, že bude omezeno základní právo na přístup k soudu pro dovolatele, který jinak v celém řízení střežil svá práva náležitým procesním postupem, avšak přesto, a to jen v důsledku pochybení soudů nižších stupňů, došlo k zásahu do jeho základního práva. Stejně tak musí výklad dovolacích důvodů respektovat ústavní příkaz rovnosti účastníků řízení, zakotvený mj. v čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny. Jsou-li ve hře základní práva, musí být ochránitelná cestou všech opravných prostředků. Výklad dovolacích důvodů, který a priori odhlíží od procesních vad řízení, jehož výsledek posuzuje, a odmítá se jimi zabývat bez ohledu na jejich závažnost, staví postup Nejvyššího soudu mimo ústavní rámec. Ústavní soud již konstatoval, že v ústavním pořádku není zakotveno právo stěžovatele na mimořádný opravný prostředek. Avšak to neznamená, při existenci takového opravného prostředku, že by jeho posuzování stálo z hlediska ústavnosti mimo rámec spravedlivého procesu, jinými slovy že se rozhodování o dovolání, byť jen v některé ze svých částí, nachází v ústavněprávním vakuu a že trestní řád nemusí být vykládán ústavně konformním způsobem. Interpretace dovolacích důvodů, která odkazuje námitky stěžovatele do řízení o stížnosti pro porušení zákona, ačkoli je zjevné, že jde o prostředek, který stěžovatel nemá ve své dispozici, je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti."

32. Ústavní soud proto postupoval dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. června 2014 č. j. 5 T 122/2013-133, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2014 č. j. 61 To 346/2014-172 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015 č. j. 8 Tdo 38/2015-23 zrušil.