II.ÚS 3717/14 #1 — Povinnost obecného soudu odůvodnit rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) - ze dne 21. července 2015 sp. zn. II. ÚS 3717/14 ve věci ústavní stížnosti Ing. Davida Vaška, zastoupeného Mgr. Michaelem Dubem, advokátem, se sídlem Na Baště sv. Jiří 7/258, 160 00 Praha 6, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. září 2014 č. j. 4 C 450/2003-639 o nepřipuštění rozšíření žaloby - stěžovatelova vzájemného návrhu, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníka řízení a Energie - stavební a báňská, a. s., se sídlem Vašíčkova 3081, 272 04 Kladno, zastoupené JUDr. Františkem Hrudkou, advokátem, se sídlem Vodičkova 30, 110 00 Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení.

Odůvodnění

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.

2. Obvodní soud pro Prahu 5 v řízení o zaplacení částky ve výši 219 767,43 Kč s příslušenstvím usnesením ze dne 15. září 2014 č. j. 4 C 450/2003-639 nepřipustil rozšíření žaloby - vzájemného návrhu žalovaného (stěžovatele) proti žalobci. Toto usnesení nebylo odůvodněno s ohledem na znění § 169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."), neboť tímto usnesením nebylo rozhodnuto ve věci samé, povaha věci to připustila a z obsahu spisu bylo zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto.


II.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Po stručném popisu okolností sporu [předmětem sporu je nárok na doplatek ceny stavebních prací uplatněný žalobcem (vedlejším účastníkem řízení); vzájemným návrhem se pak stěžovatel domáhá po žalobci uhrazení smluvních pokut za prodlení s odstraňováním vad] se stěžovatel věnuje pochybením, kterých se dopustil Obvodní soud pro Prahu 5. Za zásadní považuje, že soud rozhodl o nepřipuštění rozšíření jeho vzájemného návrhu, aniž by však toto svoje rozhodnutí jakkoliv odůvodnil. V tom stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces. Zdůrazňuje, že absence odůvodnění rozhodnutí, jímž není připuštěno rozšíření návrhu, je řešena opakovaně v judikatuře Ústavního soudu [příkladmo uvádí nález Ústavního soudu ze dne 27. května 2014 sp. zn. IV. ÚS 2403/13 (N 107/73 SbNU 717); nález ze dne 9. října 2008 sp. zn. II. ÚS 801/08 (N 169/51 SbNU 79); nález ze dne 26. dubna 2012 sp. zn. I. ÚS 383/12 (N 93/65 SbNU 247) nebo nález ze dne 21. srpna 2014 sp. zn. IV. ÚS 1324/14 (N 159/74 SbNU 369)]. Pokud soud návrh stěžovatele posoudil jako změnu žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř., aniž by však na toto ustanovení odkázal, a současně s ohledem na § 169 odst. 2 o. s. ř. svoje rozhodnutí neodůvodnil, ačkoliv usnesení o nepřipuštění změny žaloby nespadá mezi výjimky v tomto odstavci taxativně uvedené, založil nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí, a dopustil se tak svévolného jednání. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že o nepřipuštění změny vzájemného návrhu bylo soudem rozhodnuto až po uplynutí více než 28 měsíců od jeho podání, přičemž ovšem Obvodní soud pro Prahu 5 v mezidobí (od podání vzájemného návrhu po rozhodnutí o jeho nepřipuštění) prováděl a i nadále provádí řadu úkonů, jako by rozšíření vzájemného návrhu připuštěno bylo (např. vyměřil soudní poplatek za rozšíření protinávrhu, uskutečnil jednání ve věci samé směřující k prokázání tohoto rozšířeného vzájemného návrhu atd.). Navíc právě ona doba 28 měsíců od podání návrhu po vydání rozhodnutí má pro stěžovatele fatální následky (zejména v podobě promlčení podstatné části nároku). V této souvislosti stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 4. prosince 2002 sp. zn. IV. ÚS 157/02 (N 149/28 SbNU 347), který řeší stejnou problematiku (nepřipuštění změny žaloby po delší době od podání návrhu). Závěrem podotýká, že výsledky dosavadního řízení mohou být rovněž podkladem i pro řízení o rozšířeném nároku a jeho rozšířením nevznikne potřeba dalšího dokazování.

III.

4. Ústavní soud si vyžádal příslušný spis a vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení.

5. Obvodní soud pro Prahu 5 jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě jenom uvedl, že důvod nepřipuštění změny návrhu je účastníkům jasný, neboť výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o nově uplatněném nároku.

6. Vedlejší účastník se ve stanovené lhůtě nevyjádřil; pouze předložil Ústavnímu soudu plnou moc k zastupování před Ústavním soudem.

7. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníka řízení neobsahovalo žádné nové informace nebo tvrzení, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat toto vyjádření k replice stěžovateli.


IV.

8. Jak již Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy), a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, tím spíše v případech takových usnesení obecných soudů, proti jejichž rozhodnutí v prvním stupni zákon nepřipouští opravný prostředek. Na druhé straně je nucen zdůraznit, že předpokladem respektování uvedené zásady je dodržení podmínky, že obecné soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavními právy vyplývajícími z hlavy páté Listiny. Tato podmínka však v projednávaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu splněna nebyla.

9. K otázce povinnosti soudu odůvodňovat rozhodnutí týkající se nepřipuštění změny žaloby se Ústavní soud vyjádřil v celé řadě rozhodnutí, z nichž většinu stěžovatel vyjmenovává v ústavní stížnosti [viz např. nález ze dne 9. října 2008 sp. zn. II. ÚS 801/08 (N 169/51 SbNU 79), nález ze dne 26. dubna 2012 sp. zn. I. ÚS 383/12 (N 93/65 SbNU 247), nález ze dne 7. května 2013 sp. zn. I. ÚS 4181/12 (N 79/69 SbNU 329), nález ze dne 27. května 2014 sp. zn. IV. ÚS 2403/13 (N 107/73 SbNU 717)]. Ústavní soud nemá důvod svoji rozhodovací praxi ani ve stávající věci měnit a od závěrů obsažených v citovaných rozhodnutích se jakýmkoliv způsobem odchylovat, a proto na ně v podrobnostech odkazuje.

10. Obvodní soud pro Prahu 5 v dané věci nepřipustil změnu žalobního návrhu, resp. změnu protinávrhu stěžovatele (pravděpodobně) s odkazem na § 95 odst. 2 o. s. ř. (ovšem odkaz na toto ustanovení není v napadeném rozhodnutí uveden), přičemž svoje rozhodnutí neodůvodnil s odkazem na § 169 odst. 2 o. s. ř. Citované ustanovení ve větě první upravuje výjimky z povinnosti řádného odůvodnění (mezi které ovšem nepatří usnesení o nepřipuštění změny žaloby). Podle § 169 odst. 2 věty druhé o. s. ř. odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí. Obsah odůvodnění nemeritorních usnesení není předepsán. Postačuje proto, aby v něm soud uvedl jen základní důvody, které vedly k přijetí usnesení a které jsou způsobilé výrok usnesení srozumitelně a přezkoumatelným způsobem vysvětlit (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1137).

11. Obvodní soud pro Prahu 5 v napadeném usnesení pouze odcitoval znění § 169 odst. 2 o. s. ř. a následně ve vyjádření k ústavní stížnosti pak uvedl, že důvod nepřipuštění změny návrhu musel být účastníkům řízení jasný, neboť výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o nově uplatněném nároku. Takové odůvodnění, které ani neobsahuje odkaz na zákonné ustanovení, podle něhož se návrhu na změnu rozhodnutí nevyhovuje, a neobsahuje ani důvod rozhodnutí, jak má na mysli § 169 odst. 2 o. s. ř., ovšem nepředstavuje s ohledem na výše citovanou judikaturu řádné odůvodnění.

12. Uvedeným postupem Obvodního soudu pro Prahu 5 tak došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Právo na spravedlivý proces v sobě totiž zahrnuje povinnost obecných soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí. Absence řádného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů pak zakládá nepřezkoumatelnost těchto rozhodnutí a zpravidla i jejich protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, přičemž zásada právního státu libovůli v rozhodování orgánů veřejné moci zakazuje [obdobně viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 183/03 ze dne 14. září 2005 (N 175/38 SbNU 399), sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. října 2006 (N 175/43 SbNU 17), usnesení sp. zn. III. ÚS 529/06 ze dne 22. března 2007 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), nález sp. zn. I. ÚS 2568/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 20/48 SbNU 213)]. Přitom však postačuje uvedení základních důvodů, které obecný soud vedly k přijetí rozhodnutí a které jsou způsobilé jeho výrok srozumitelně a přezkoumatelným způsobem vysvětlit.

13. Závěrem Ústavní soud podotýká, že důvodem pro zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí bylo toliko procesní pochybení Obvodního soudu pro Prahu 5 spočívající v absenci odůvodnění rozhodnutí o nepřipuštění změny protinávrhu podaného stěžovatelem. Samotné posouzení otázky, zda jsou dány důvody pro připuštění či nepřipuštění změny (rozšíření) žaloby či vzájemného návrhu, zůstává věcí obecného soudu a Ústavní soud do této kompetence nikterak nezasahuje.

14. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.