III.ÚS 1442/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Pucholta, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem Havlíčkova 584, Rakovník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2015 č. j. 21 Cdo 147/2015-227, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2014 č. j. 4 Co 250/2013-126 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2013 č. j. 49 Cm 20/2000-73, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo rozhodováno o žalobě Lenky Pucholtové (manželky stěžovatele) pro zmatečnost, kterou se z důvodů uvedených v § 229 odst. 3 občanského soudního řádu domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze a potvrzujícího rozsudku Vrchního soudu v Praze, ve věci žaloby v původním sporu (žaloba na peněžité plnění z úvěrové smlouvy), v němž vystupovali stěžovatel a jeho manželka jako žalovaní (ručitelé, solidární dlužníci). Rozsudkem soudu prvního stupně v původním sporu bylo stěžovateli a jeho manželce (jako žalovaným) uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni blíže specifikovanou finanční částku s příslušenstvím a náklady řízení. K odvolání žalovaných byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve vztahu ke stěžovateli v plném rozsahu (z důvodu, že soud jednal v nepřítomnosti stěžovatele i přes jeho řádnou omluvu z jednání) a ve vztahu k jeho manželce zčásti, a v tomto rozsahu jej vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Proti potvrzující části rozsudku podala žalovaná dovolání, které bylo odmítnuto usnesením ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. 33 Cdo 4262/2008 pro nepřípustnost.

3. Stěžovatel podal proti napadenému usnesení městského soudu odvolání, které bylo napadeným usnesením vrchního soudu ve vztahu ke stěžovateli odmítnuto jako podané někým, kdo k odvolání není oprávněn [§ 218 písm. b) občanského soudního řádu].

4. Dovolání stěžovatele proti napadenému usnesení městského soudu v části, která se týkala stěžovatele, Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl rovněž pro absenci subjektivní legitimace stěžovatele [§ 243c odst. 3 věta první ve spojení s § 218 písm. b) občanského soudního řádu].

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybnil, že žalobu pro zmatečnost podala pouze jeho manželka. Procesní postup všech tří instancí obecných soudů však považuje za tak neuspokojivý, že jím bylo porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu.

6. Stěžovatel předně poukazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu, který konstatuje skutečnost, že soud první instance se stěžovatelem jako žalovaným jednal (jednal s ním jako s účastníkem). Vrchní soud a Nejvyšší soud však dospěly k závěru, že stěžovatel a jeho manželka měli a mají v řízení postavení samostatných společníků ve smyslu § 91 odst. 1 občanského soudního řádu, nikoli postavení nerozlučných společníků ve smyslu § 91 odst. 2 občanského soudního řádu. Dovozování samostatného postavení stěžovatele a své manželky v řízení o žalobě pro zmatečnost z původního hmotněprávního vztahu považuje stěžovatel za nepřesvědčivé. K tomu odkazuje na závěry judikatury Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 17. 9. 2013 sp. zn. 21 Cdo 589/2012), podle nichž je definice účastníků u žaloby pro zmatečnost dána ustanovením § 94 odst. 2 občanského soudního řádu.

7. Stěžovatel pak obecným soudům vytýká, že jej řádně nepoučily ve smyslu § 5 občanského soudního řádu o charakteru společenství stěžovatele a jeho manželky, příp. ve směru možnosti vystupovat jako vedlejší účastník v řízení o žalobě pro zmatečnost podané jeho manželkou.

III.
Formální předpoklady projednání návrhu

8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky); není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

11. Ústavní stížností stěžovatel poukazuje na nepřesvědčivost závěru obecných soudů o povaze společenství stěžovatele a žalované (jeho manželky) v soudním řízení, přičemž ve vztahu k řešené věci (řízení o žalobě pro zmatečnost podané pouze žalovanou manželkou stěžovatele) namítá porušení svého práva na přístup k soudu, když žaloba pro zmatečnost byla předmětem řízení v této věci pouze ve vztahu k žalované, nikoli ke stěžovateli, neboť procesní postavení žalovaných bylo posouzeno podle § 91 odst. 1 občanského soudního řádu; tj. jako postavení samostatných společníků, kdy v řízení jedná každý sám za sebe.

12. Obecné soudy vyšly z ustálené judikatury civilních soudů (srov. odkazy v napadeném usnesení dovolacího soudu), že vystupuje-li na straně žalované více osob zavázaných společně a nerozdílně, mají v řízení postavení samostatných společníků podle ustanovení § 91 odst. 1 občanského soudního řádu. Z odkazované judikatury lze shrnout, že má-li každý společník své právo nebo svoji povinnost, která je nezávislá na osudu práv nebo povinností ostatních společníků, s nimiž stojí na stejné straně sporu, jde o samostatné společenství. V tomto postavení každý účastník v řízení jedná (v rovině procesní i hmotněprávní) sám za sebe, vůči každému z nich pak může být samostatně rozhodnuto. Na takovém výkladu předmětného zákonného ustanovení, jímž se vymezuje jeho dopad na určitý typ společenství žalovaných, neshledává Ústavní soud nic protiústavního. V případě stěžovatele (resp. žalovaných v původním řízení) pak dle povahy předmětu řízení bylo vyhodnoceno, že se o takové společenství jedná. Proti takovému hodnocení, jež v tomto konkrétním případě potvrdil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. 33 Cdo 4262/2008, jímž bylo odmítnuto dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu v původním sporu, tak nelze z hlediska ústavnosti ničeho namítat.

13. Ve vztahu k žalobě pro zmatečnost je pak nutno uvést, že byla podána žalovanou (manželkou stěžovatele) do rozhodnutí prvostupňového a odvolacího soudu v původním sporu za situace, kdy rozhodnutím odvolacího soudu bylo prvostupňové rozhodnutí v části týkající se žalované potvrzeno; v části týkající se stěžovatele však bylo prvostupňové soudní rozhodnutí zrušeno. V případě stěžovatele nebyla dána subjektivní legitimace (jak uzavřel výslovně též odvolací soud v napadeném rozhodnutí), neboť z povahy žaloby pro zmatečnost (jakožto opravného prostředku mimořádné povahy) vyplývá, že ji nemůže podat ten účastník, jemuž bylo napadeným rozhodnutím plně vyhověno nebo kterému nebyla způsobena žádná jiná újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí.

14. Pokud vystupuje v řízení na jedné straně více účastníků, kteří mají postavení samostatných společníků, je každý z nich oprávněn žalobou pro zmatečnost napadnout jen tu část rozhodnutí, která se ho týká (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3335/2009). Pokud však zároveň touto částí rozhodnutí zjevně nedošlo k zásahu do práv stěžovatele, resp. mu nebyla způsobena žádná újma, není k podání žaloby pro zmatečnost legitimován, tj. je osobou neoprávněnou k takovému úkonu. Absence subjektivní legitimace v případě dovolání pak obdobně vycházela ze skutečnosti, že stěžovateli nemohla být napadeným rozhodnutím vrchního soudu způsobena v jeho právech určitá újma, když jeho práva a povinnosti vůbec nebyly předmětem posouzení v dané věci.

15. Přestože zásadně platí (jak uvádí stěžovatel), že oprávněným, tj. aktivně legitimovaným subjektem k podání žaloby pro zmatečnost, je účastník původního řízení, není tomu tak vždy. Právě případ stěžovatele je - se shora uvedených důvodů - výjimkou z této zásady. Ústavní soud neshledal, že by tímto postupem bylo jakkoli zasaženo stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, když rozhodnutím odvolacího soudu, proti němuž žalobu pro zmatečnost ani nepodal, nebylo zasaženo do jeho práv, za situace, kdy odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve vztahu mezi žalobkyní a stěžovatelem jako žalovaným jej zrušil v plném rozsahu a vrátil jej soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

16. Námitku, týkající se možnosti vystupovat v řízení o žalobě pro zmatečnost jako vedlejší účastník, o čemž ho obecné soudy nepoučily, stěžovatel poprvé uplatnil až v ústavní stížnosti. Jedná se tak, s ohledem na povahu ústavní stížnosti jakožto subsidiárního nástroje ochrany základních práv, o námitku nepřípustnou a Ústavní soud se jí nemůže zabývat. Pouze na okraj lze k tomu dodat, že stěžovatel neměl v původním řízení postavení vedlejšího účastníka (srov. § 93 odst. 1 ve spojení s § 231 odst. 1 občanského soudního řádu).

17. Lze shrnout, že věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, v němž nebylo shledáno porušení ústavních zásad, resp. práv, jejichž porušení stěžovatel namítal. Napadená rozhodnutí obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost směřovala, nevybočila z mezí ústavnosti. Proto Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2015


Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu