II.ÚS 1463/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Města Sokolov, Rokycanova 1929, 356 01 Sokolov, zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem, AK se sídlem Jiráskova 1343/2, 360 01 Karlovy Vary, proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 13. 4. 2015 č. j. 27 EXE 6676/2014-28 a příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana, Exekutorský úřad Praha 1, se sídlem Karlovo nám. 17, 120 00 Praha 2, ze dne 25. 11. 2014 č. j. 099 EX 7785/14-10, spojenou s návrhem na zrušení ustanovení § 14b odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, takto:

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora označených rozhodnutí, vydaných v exekuční věci oprávněného stěžovatele proti povinným Eduardovi a Anně Pohlodkovým pro částku 2 857 Kč s příslušenstvím.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že příkazem k úhradě nákladů exekuce soudní exekutor určil výši nákladů oprávněného částkou 484 Kč a povinným uložil povinnost k jejich zaplacení. Soudní exekutor vycházel při svém rozhodování z ustanovení § 14b odst. 2 advokátního tarifu, podle kterého ve věcech výkonu rozhodnutí, je-li vymáháno peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč, činí pro účely stanovení náhrady nákladů řízení sazba odměny za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a za sepsání návrhu na zahájení řízení 100 Kč za každý z těchto úkonů. Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podal oprávněný námitky, které Okresní soud v Sokolově zamítl, neboť považoval postup soudního exekutora při výpočtu nákladů oprávněného za správný.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl porušení rovnosti účastníků řízení nejenom na zákonné, ale i na ústavní úrovni. S poukazem na ustanovení § 270 odst. 2 o. s. ř. uvedl, že oprávněný má nárok na náhradu všech účelných nákladů výkonu rozhodnutí, a proto nesouhlasil s přiznáním náhrady nákladů pouze ve výši určené soudním exekutorem. Namítanou nerovnost stěžovatel odůvodnil srovnáním s postupem při výpočtu nákladů strany povinné; v případě jejího úspěchu by byly náklady řízení stanoveny obecným způsobem a byly by nahrazeny v mnohonásobně vyšší částce než straně oprávněné. Podle stěžovatele je podzákonný předpis rovněž nesystémový, neboť předmětné sankcionování se uplatní jen v řízení, jehož předmětem je částka nepřevyšující 50 000 Kč, zatímco u vyšších částek již toto omezení neplatí. Stěžovatel má za to, že účelnost vynaložených nákladů by měl posuzovat soud na základě své vlastní úvahy, a nikoliv direktivní podzákonný právní předpis.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na rovnost účastníků řízení a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

V projednávané věci bylo napadeno rozhodnutí vydané v tzv. bagatelní věci; stěžovatelovy celkové náklady v exekučním řízení činily 1 936 Kč.

Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v případech věcí objektivně bagatelního významu (jde částky nepřevyšující 10 000 Kč), tedy ve věcech obdobných jako je i nyní posuzovaná věc, by bylo nelogické připustit automatický posun jejich přezkumu do roviny soudnictví ústavního. Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelní částce proto Ústavní soud zpravidla odmítal z důvodu jejich zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 185/98, usnesení sp. zn. II.ÚS 53/11 či usnesení IV. ÚS 1293/13, dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti takových sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.

Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti založené na tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces však Ústavní soud zcela nevyloučil. Opodstatněnost takového tvrzení však shledal zpravidla jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004, U 43/34 SbNU 421 a další rozhodnutí v něm citovaná). O tom, že taková byť výjimečná situace může nastat, svědčí nálezy, kterými Ústavní soud věc meritorně pojednal (např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002, N 127/28 SbNU 95, nález sp. zn. III. ÚS 150/03 ze dne 6. 11. 2003, N 128/31 SbNU 149, nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009, N 59/52 SbNU 583, nález sp. zn. I. ÚS 1980/08 ze dne 6. 1. 2009, N 1/52 SbNU 3, nález sp. zn. I. ÚS 1744/10 ze dne 6. 9. 2010, N 184/58 SbNU 613). Žádné takové extrémní pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal, a proto i s přihlédnutím k tomu, že předmětem řízení byly náklady řízení ve výši hluboko pod hranicí bagatelity, rozhodnutí Okresního soudu v Sokolově respektoval.

Ústavní soud neshledal opodstatněným ani stěžovatelovo tvrzení o porušení rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Rovné postavení účastníků řízení ve své podstatě znamená, že každé procesní straně má být dána přiměřená možnost přednést svoji záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. Z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá, že by stěžovatel byl ve svých procesních právech jakkoliv krácen či dokonce výrazně znevýhodněn vůči povinným. Stěžovatel svých práv využil, nic opačného v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdil. K argumentu nerovnosti nepostačuje tvrzení stěžovatele, že při (hypotetickém) úspěchu strany povinné by byly její náklady stanoveny vyšší částkou, neboť je zřejmé, že úkony na straně povinné mají rozdílnou povahu od úkonů oprávněného. Stejně tak i argument, že omezení je limitováno výší částky, o kterou v exekučním řízení jde, nemá na rovnost účastníků řízení, tj. na srovnání postavení oprávněného a povinného, žádný dopad.

Lze též připomenout, že o argumentačně shodném základu ústavní stížnosti téhož stěžovatele ve věci zcela srovnatelné Ústavní soud již rozhodoval. Usnesením sp. zn. III. ÚS 1733/15 ze dne 16. 7. 2015 odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. To je v projednávané věci významné potud, že (projednávaná) ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, resp. námitky tam vznesené, v ústavněprávní rovině neobstály. Ústavní soud tak opakuje, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení obecně postupuje velmi zdrženlivě, a že námitky uplatněné stěžovatelem neoznačují natolik závažný exces v rozhodování obecných soudů, aby musel zasáhnout (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 672/15 ze dne 17. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 1267/15 ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 1537/15 ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 1562/15 ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1417/15 ze dne 11. 6. 2015 a další, dostupná na http://nalus.usoud.).

K návrhu na zrušení podzákonného předpisu Ústavní soud uvádí, že obdobně jako v některých jiných věcech, ve kterých šlo o bagatelní částky a kde bylo aplikováno ustanovení § 14b advokátního tarifu, ani tuto stížnost neshledává "způsobilým nosičem", na kterém by bylo možné založit případný přezkum ústavní konformity předmětného ustanovení vyhlášky.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Akcesorický návrh na zrušení ustanovení § 14b odst. 2 advokátního tarifu, podaný podle § 74 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2015

Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu