II.ÚS 1969/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele T. A. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha-Ruzyně, zastoupeného JUDr. Hanou Klimovou, advokátkou, se sídlem Jaselská 197/14, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 3 To 148/2015-50 ze dne 22. 4. 2015, a proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě č. j. 3 PP 39/2015-34 ze dne 25. 3. 2015, takto:

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 7. 2015 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že Okresní soud ve Znojmě napadeným usnesením podle § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozhodnutím Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 18 T 167/2011 ze dne 12. 10. 2012. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Brně dalším napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zamítl. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že není splněna třetí zákonná podmínka ustanovení § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, že od odsouzeného lze důvodně očekávat, že povede v případě podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody řádný život, tedy že u něho nehrozí riziko recidivního chování. V dané souvislosti poukázal na osobu stěžovatele, který byl v minulosti opakovaně soudně trestán pro úmyslnou trestnou činnost, přičemž nyní projednávanou trestnou činnost spáchal za situace, kdy vykonával trest ve své jiné trestní věci. Nelze tak u něho očekávat, že povede v budoucnu řádný život, neboť předchozí ukládané tresty se minuly svým účinkem.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy nevyšly z objektivně zjištěného skutkového stavu, ale pouze z hodnocení jeho trestní minulosti, což považuje za nepřípustnou libovůli, výraz přepjatého formalismu a porušení zásady legitimního očekávání. Poukazuje na skutečnost, že svým chováním během výkonu trestu a plněním všech povinností prokázal náležité zlepšení, což soudy akceptovaly, takže jediným důvodem, proč nebylo vyhověno jeho žádosti, byla jeho předchozí odsouzení. Soudy tedy nepřípustně znovu posuzovaly a zohledňovaly skutky, pro které byl již potrestán. Svým postupem dle názoru stěžovatele extrémně vybočily v procesu z interpretace hmotněprávní podmínky pro podmíněné propuštění, spočívající v prognóze řádného vedení života. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405), s jehož závěry se stížnostní soud nevypořádal, přičemž nedostatečné odůvodnění rozhodnutí nemůže být kompenzováno prostým odkazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2253/14 ze dne 5. 1. 2015. Dle přesvědčení stěžovatele soudy nehodnotily jeho situaci komplexně a v aktuálních souvislostech a zaměřily se pouze na jeden aspekt - jeho minulost.

Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se v minulosti opakovaně zabýval otázkou aplikace ustanovení § 88 tr. zákoníku či v podstatě shodného ustanovení § 61 trestního zákona (č. 140/1961 Sb.) a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí soudů o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody [viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439), sp. zn. III. ÚS 1280/08 ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2253/14 ze dne 5. 1. 2015, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ve svých rozhodnutích zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejedná se o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy.

V souvislosti se stanovením limitů ústavněprávního přezkumu takových rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09 ze dne 15. 9. 2009). Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy se uskutečňuje při rozhodování o vině a trestu, přičemž dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění Úmluva nezaručuje [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)]. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného soudu. Ke zrušujícímu zásahu Ústavního soudu může dojít pouze za situace, kdy je napadené rozhodnutí projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud je jeho odůvodnění zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy na jedné straně vážily zhodnocení výkonu trestu, které vyznělo ve prospěch stěžovatele, na straně druhé však v rámci zhodnocení stěžovatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu i možností jeho nápravy přihlédly k tomu, že se v minulosti opakovaně dopouštěl závažné trestné činnosti obdobného charakteru, a to dokonce i během výkonu trestu odnětí svobody. Neshledaly proto splnění další zákonné podmínky, a to prognózy vedení řádného života v budoucnu, přičemž vysvětlily, proč z jejich pohledu převažuje negativní přesvědčení stran naplnění této podmínky. Pokud stěžovatel dovozuje své polepšení z velmi dobrého hodnocení věznice, i dle názoru Ústavního soudu toto hodnocení samo o sobě nemůže vést k vydání rozhodnutí pro stěžovatele příznivého. S ohledem na výrazné sklony stěžovatele k páchání závažné trestné činnosti převážně majetkového charakteru, vyplývající z jeho přechozích odsouzení, má jeho chování po dobu výkonu trestu spíše podpůrný význam, neboť je výrazně determinováno režimem věznice. Naopak riziko recidivy je u stěžovatele natolik vysoké, že o jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu nelze rozhodnout kladně.

Ústavní soud považuje v této souvislosti za vhodné odkázat na závěry svého usnesení sp. zn. II. ÚS 2064/11 ze dne 19. 7. 2011, v němž na základě ústavní stížnosti téhož stěžovatele přezkoumával jiná soudní rozhodnutí, kterými byla v podstatě ze stejných důvodů jako nyní zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích. I v tomto případě, přestože bylo chování stěžovatele po dobu výkonu trestu věznicí hodnoceno kladně, Ústavní soud neshledal, že by soudy, které v rámci zhodnocení osoby stěžovatele přihlédly k jeho předchozím odsouzením a dosavadnímu životnímu stylu, jakkoliv pochybily.

Stěžovatelem poukazovaný nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 se na jeho případ nevztahuje. Ústavní soud v něm v prvé řadě stížnostnímu soudu vytkl, že své meritorní rozhodnutí o zamítnutí návrhu na podmíněné propuštění opřel o jiný hmotněprávní důvod než prvoinstanční soud, aniž by stěžovateli poskytl prostor pro vyjádření jeho stanoviska. V nyní projednávaném případě se však stížnostní soud se závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil. Dalším důvodem vydání kasačního nálezu bylo zjištění, že stížnostní soud extrémně vadně interpretoval hmotněprávní podmínku spočívající v prognóze řádného vedení života na svobodě, když ke zdůvodnění svého negativního závěru převzal identické argumenty, jimiž soudy rozhodující o vině a trestu stěžovatele zdůvodňovaly uložení trestu odnětí svobody, po výkonu jehož poloviny stěžovatel žádal o podmíněné propuštění. Ústavní soud soudům vytkl, že nelze opětovně zvažovat při rozhodování o podmíněném propuštění okolnosti vztahující se k povaze a závažnosti trestného jednání, pro něž je stěžovatel ve věznici, neboť k nim se přihlíží při stanovení druhu a výměry uloženého trestu. V nyní posuzované věci si však stížnostní soud byl uvedených závěrů Ústavního soudu vědom, neboť v napadeném rozhodnutí výslovně poukázal na to, že naplnění zákonné podmínky spočívající v tom, že u odsouzeného lze očekávat vedení řádného života, je třeba hodnotit z hlediska celé osobnosti stěžovatele, kdy lze přihlížet i k jeho předchozím odsouzením, vyjma odsouzení, ohledně něhož je žádáno o podmíněné propuštění.

Překážkou pro podmíněné propuštění stěžovatele na svobodu tak nebyla povaha či rozsah trestné činnosti, nýbrž skutečnost, že předchozí tresty nevedly k nápravě stěžovatele, resp. minuly se svým výchovným účinkem. Takové "zohlednění trestní minulosti" nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové; obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, je tak pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2253/14 ze dne 5. 1. 2015).

Přístup k soudu na základě žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stěžovateli odepřen nebyl, ve veřejném zasedání byl vyslechnut a měl k dispozici i opravný prostředek, kterého využil. Nelze tak dospět k závěru, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2015

Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu