II.ÚS 1191/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Hradce, zastoupeného JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem, se sídlem Těšnov 1163/5, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2015, č. j. 30 Cdo 3453/2014-228, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2013, č. j. 30 Co 340/2013-210, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 17. července 2014, č. j. 30 Co 340/2013-225, takto:

Odůvodnění:

I.
1. Ústavní soud obdržel dne 22. dubna 2015 návrh podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 10, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

II.
2. Z obsahu podané ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí ze dne 1. října 2013, č. j. 30 Co 340/2013-210, rozhodl o odvolání žalobce (stěžovatele) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. února 2013, č. j. 12 C 85/2007-171, ve kterém soud prvního stupně uložil České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplatit částku 68.251 Kč s příslušenstvím jako přiměřené zadostiučinění ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), za nemajetkovou újmu způsobenou stěžovateli nepřiměřenou délkou řízení; ve zbytku uplatňované částky ve výši 49,540.874 Kč s příslušenstvím soud prvního stupně žalobu zamítl. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení) změnil zamítavý výrok soudu prvního stupně tak, že uložil České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplatit dalších 125.374 Kč s příslušenstvím; ve zbytku zamítavého výroku, tedy ohledně částky 49,415.500 Kč s příslušenstvím, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

3. Městský soud v Praze rozhodoval o přiměřeném zadostiučinění za újmu vzniklou stěžovateli průtahy v řízení, které jako žalobce vedl u Městského soudu v Praze (sp. zn. 37 C 68/97 včetně řízení s tímto řízením spojených), a u Obvodního soudu pro Prahu 6 (sp. zn. 7 C 132/99 a sp. zn. 7 C 160/99). V souvislosti s průtahy v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 160/99, kterých se týká podaná ústavní stížnost, přiznal odvolací soud žalobci částku 281.250 Kč. Odvolací soud stanovil za základní částku přiměřeného zadostiučinění 15.000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Takto dospěl odvolací soud k částce 281.250 Kč, když předmětné řízení trvalo v době rozhodnutí odvolacího soudu 19 let a 9 měsíců. Po odpočtu 30% z této částky z důvodu složitosti řízení a navýšení o 20% z důvodu zvýšeného významu řízení pro žalobce a o dalších 10% z důvodu vadného postupu výhradně na straně soudu došel odvolací soud k výsledné částce 281.250 Kč. Kromě toho určil odvolací soud přiměřené zadostiučinění v souvislosti s řízením vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 68/97 ve výši 238.750 Kč a v souvislosti s řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 132/99 ve výši 64.500 Kč, tedy v součtu 584.500 Kč za všechna předmětná řízení. Od takto vypočtené částky příslušející žalobci poté odvolací soud odečetl částku 166.000 Kč, kterou Česká republika již žalobci dobrovolně uhradila, a částku 293.126 Kč, která již byla žalobci pravomocně přiznána. Tímto postupem došel odvolací soud k výsledné částce 125.374 Kč, kterou spolu se zákonným úrokem z prodlení uložil uhradit České republice - Ministerstvu spravedlnosti ve prospěch žalobce.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém odvolacímu soudu vytýkal nesprávné posouzení otázky hmotného práva s ohledem na stanovení výše přiměřeného zadostiučinění v souvislosti s řízením vedeným před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 160/99, neboť žalobce považoval výši přiměřeného zadostiučinění přiznanou odvolacím soudem za nedostatečnou. Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. února 2015, č. j. 30 Cdo 3453/2014-228, dovolání žalobce odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro neodstraněné vady. Tento výrok odůvodnil dovolací soud tím, že výše přiměřeného zadostiučinění přiznaného odvolacím soudem nebyla zjevně nepřiměřená a způsob jejího stanovení byl souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i s předchozím kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu, a proto dovolací soud neshledal důvod pro založení přípustnosti dovolání.

III.
5. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje všechny formální náležitosti podle zákona o Ústavním soudu, stěžovatel vytýkal obecným soudům, že v napadených rozhodnutích nesprávně určily výši přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou stěžovateli nesprávným úředním postupem Obvodního soudu pro Prahu 6 v podobě průtahů v řízení vedeném u tohoto soudu pod sp. zn. 7 C 160/99, čímž došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv vyjmenovaných výše.

6. Stěžovatel nejprve uvedl, že Městský soud v Praze rozhodoval ke dni 1. říjnu 2013 a přiznal přiměřené zadostiučinění za průtahy v řízení v délce 19 let a 10 měsíců, přičemž byl srozuměn s tím, že vzhledem k nařízenému jednání v protahovaném řízení před Obvodním soudem pro Prahu 6 na 3. ledna 2014 bude tento soud k vyhlášení prvoinstančního rozsudku potřebovat více než 20 let. Stěžovatel označil délku předmětného řízení za "extrémní" a výši přiměřeného zadostiučinění přiznanou obecnými soudy jako "hrubě nedostatečnou", a to zejména proto, že při jejím stanovení obecné soudy vyšly z částky na dolní hranici soudní praxí stanoveného rozpětí a že nebyl dostatečně vyhodnocen "zákeřný postup" soudů ani význam předmětu řízení pro stěžovatele. Stěžovatel poukázal na to, že na celkové délce předmětného řízení se podílely okolnosti, které lze "z podstatné části" přičítat k tíži státu a že obecné soudy chybovaly, když při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházely z částky pouze 15.000 Kč. Stěžovatel dále namítal, že Nejvyšší soud nevyhodnotil, zda průtahy v řízení před soudem prvního stupně jsou či nejsou okolností nasvědčující odpírání práva a důvodem pro stanovení zvláštní, vyšší základní částky pro výpočet přiměřeného zadostiučinění odůvodněné výjimečností předmětného případu. Stěžovatel také vytýkal rozhodnutím obecných soudů, že základní částka přiměřeného zadostiučinění byla snížena pro složitost řízení také z důvodu rozhodování o námitce stěžovatele o podjatosti předsedkyně senátu, čímž bylo právo "bránit se zvůli" aplikováno k tíži stěžovatele. Nadto stěžovatel tvrdil, že postupem obecných soudů v řízení, ve kterém došlo k průtahům, bylo zasaženo do jeho práva na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a na ochranu jeho jména, když prvoinstanční soud odmítal více než 10 let rozhodnout o návrhu na vydání předběžného opatření, odmítal zajistit důkazy, "vymyslel si" přerušení řízení a protahoval rekonstrukci soudního spisu.

IV.
7. Po přezkoumání napadených rozhodnutí ve světle námitek stěžovatele a po posouzení právního stavu Ústavní soud shledal, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze nedošlo.

8. Ústavní soud především připomíná, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelé namítají, že soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalismu, nebo když příslušné závěry soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [k tomu srov. např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), nebo nález ze dne 30. října 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01 (N 163/24 SbNU 197)].

9. Pravomoc a úloha Ústavního soudu, jak byla popsána výše, také předurčuje, v jaké míře může Ústavní soud zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů týkající se určení výše přiměřeného zadostiučinění jako náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem v podobě průtahů v řízení. Jak Ústavní soud zdůrazňuje ve své konstantní judikatuře, přísluší mu toliko posoudit, zda obecné soudy vycházely z pravidel plynoucích z § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnily. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy z pohledu zmíněných zákonných kritérií Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", tedy zcela se vymykající smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak by totiž teprve mohl být postup soudu shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ústavní úrovně však není způsobilý dosáhnout "pouhý" nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost [srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. prosince 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)].

10. Ústavní soud shledal, že částka přiměřeného zadostiučinění ve výši 281.250 Kč přiznaná stěžovateli Městským soudem v Praze za průtahy v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 160/99, není zjevně nepřiměřená či extrémně nízká, a nemůže tedy v této věci zavdat příčinu pro intervenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Naopak je třeba konstatovat, že Městský soud v Praze podrobně a přesvědčivě vysvětlil, jak ke svému závěru o výši přiměřeného zadostiučinění dospěl, když se vypořádal též s výší roční základní částky, včetně jejího snížení odůvodněného složitostí případu a zvýšení odůvodněného významem věci pro stěžovatele a vadným postupem výhradně na straně soudu. Závěry odvolacího soudu jsou tedy řádně a logicky zdůvodněny s ohledem na individuální okolnosti případu, nelze je považovat za extrémně nesouladné se skutkovými zjištěními a Ústavní soud v nich proto neshledal porušení stěžovatelových základních práv.

11. K jednotlivým argumentům stěžovatele Ústavní soud uvádí, že odvolací soud nepochybil, když pro účely určení výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z délky předmětného řízení k okamžiku svého rozhodování. K námitce stěžovatele směřující proti stanovení 15.000 Kč jako základní částky pro výpočet přiměřeného zadostiučinění Ústavní soud konstatuje, že mu nepřísluší hodnotit jednotlivé kroky metodiky obecných soudů pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, ale pouze posoudit, zda není soudy určená konečná výše zjevně nepřiměřená. Nadto lze uvést, že namítaný postup se v ničem nevymykal ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle které "[a]ni v případě extrémní délky řízení, která by podle Stanoviska vedla k použití výchozí částky až 20.000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15.000 Kč. Stane se tak zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti (uvedené v § 31a odst. 3 písm. b/ a c/ OdpŠk), které nelze přičítat k tíži státu..." (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012 sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2014 sp. zn. 30 Cdo 4318/2013).

12. Jde-li o snížení základní částky o 30% z důvodu složitosti řízení, jejímž zdrojem bylo dle odvolacího soudu kromě jiného také opakované projednávání námitky podjatosti předsedkyně senátu, je takový postup pouze zohledněním složitosti řízení pro účely stanovení míry, v jaké jde nepřiměřená délka řízení výlučně k tíži státu dle § 31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., a nikoli penalizací stěžovatele za legitimní využívání procesních nástrojů, jak tvrdil stěžovatel. Ústavní soud dále připomíná, že odvolací soud také náležitě zohlednil a odůvodnil zvýšený význam předmětného řízení pro stěžovatele a rovněž zvýšil základní částku o dalších 10% z důvodu vadného postupu na straně soudu. Proto nelze přisvědčit argumentu stěžovatele, že tyto okolnosti nebyly odvolacím soudem dostatečně brány v potaz. Ústavní soud dodává, že stěžovatel nemůže v předmětné věci účinně namítat, že v řízení, které bylo předmětem posuzování v napadených rozhodnutích z hlediska průtahů v řízení, došlo procesním postupem obecných soudů k zásahu do jeho práva na ochranu lidské důstojnosti a dalších práv vypočtených stěžovatelem, když tato otázka bezprostředně nesouvisí s předmětem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, tedy s otázkou výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení.

13. K části ústavní stížnosti, ve které se stěžovatel domáhá zrušení odmítavého usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud po prozkoumání napadeného rozhodnutí došel k závěru, že dovolací soud v daném případě jasně a srozumitelně odůvodnil, proč bylo třeba dovolání stěžovatele odmítnout dílem jako nepřípustné a dílem pro vady. Zejména vyložil, i na základě četných odkazů na svou judikaturu, proč nebyl naplněn žádný z důvodů přípustnosti dovolání dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. V rámci těchto úvah se dovolací soud dostatečně vypořádal s argumentací stěžovatele o nutnosti výjimečného posouzení jeho věci z důvodu extrémně dlouhé délky řízení. Proto nemá Ústavní soud dovolacímu soudu z hlediska ústavnosti co vytknout.

14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatele a Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2015

Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu