III.ÚS 2144/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jaroslava Viglaského, zastoupeného JUDr. Vierou Štichovou, advokátkou se sídlem Brno, Erbenova 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, č. j. 21 Cdo 556/2015-514, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2014, č. j. 4 Co 179/2013-457, takto:

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 7. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na projednání jeho věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě ve smyslu čl. 10 odst. 3 Listiny, principu rovnosti ve smyslu čl. 1 Listiny, zásady rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i zákazu diskriminace ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny.

II.

2. Stěžovatel žalobou pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, napadl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2012, č. j. 39 Co 345/2010-295, kterým uvedený soud jako soud odvolací potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 3. 2010, č. j. 30 C 214/2008-155. Posledně uvedeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky ve výši 187.541,- Kč s příslušenstvím proti vrácení konkrétního notebooku. Žalobu pro zmatečnost stěžovatel odůvodnil tím, že mu byla nesprávným postupem soudů odňata možnost, aby jeho spor byl projednán věcně a místně příslušným soudem, a dále tím, že odvolací soud nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání přesto, že stěžovatel doložil lékařskou zprávou svůj nepříznivý zdravotní stav, čímž mu odňal možnost jednat před soudem.

3. O této žalobě bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2012, č. j. 39 Co 345/2010-295, tak, že žalobou napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé se zrušuje (výrok I.) a ve vztahu k napadenému rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé se žaloba pro zmatečnost zamítá (výrok II.). Ve vztahu k výroku I. soud uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé bylo namístě zrušit, neboť stěžovateli byla odňata možnost jednat před odvolacím soudem, když odvolací soud nevyhověl žádosti stěžovatele o odročení jednání nařízeného na den 11. 1. 2012, která byla odvolacímu soudu doručena dne 8. 1. 2012 a jež byla odůvodněna nemocí stěžovatele, přičemž tato nemoc byla doložena potvrzením od lékařské služby první pomoci ze dne 8. 1. 2012, v němž lékařka doporučila klid na lůžku, a posléze též zprávou ošetřujícího lékaře ze dne 10. 2. 2012 (správně 10. 1. 2012).

4. Výrok I. rozhodnutí soudu prvního stupně byl k odvolání žalované obchodní společnosti DELL Computers, s.r.o., změněn usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2014, č. j. 4 Co 179/2013-457, tak, že žaloba pro zmatečnost podaná proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2012, č. j. 39 Co 345/2010-295, byla zamítnuta. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že se nemohl ztotožnit se závěry soudu prvního stupně ohledně omluvy stěžovatele k poslednímu nařízenému jednání před odvolacím soudem v původním řízení. Odvolací soud uvedl, že průběh odvolacího řízení ve věci samé je třeba hodnotit v jeho celkovém kontextu, přičemž zrekapituloval průběh původního odvolacího řízení, kdy jednání před odvolacím soudem bylo opakovaně odročováno, a to vždy z důvodu nemoci stěžovatele, příp. z důvodu, že stěžovatel den před nařízeným jednáním, kdy jeho žádosti o odročení tohoto jednání z důvodu opětovné pracovní neschopnosti již vyhověno nebylo, vypověděl plnou moc udělenou svému právnímu zástupci a jednání tak muselo být znovu odročeno. Odvolací soud přitom s ohledem na postup stěžovatele v původním odvolacím řízení uzavřel, že postup stěžovatele je třeba považovat za účelový, stěžovatel dle názoru soudu protahoval původní odvolací řízení a lékařské potvrzení, které bylo v souvislosti s v pořadí již čtvrtou žádostí o odročení jednání předloženo, odvolací soud nepovažoval za přesvědčivé, navíc za situace, kdy stěžovatel neměl ani vystavenou pracovní neschopnost. Odvolací soud proto uzavřel, že odvolací soud v původním řízení nepochybil, pokud nevyhověl v pořadí čtvrté žádosti stěžovatele o odročení odvolacího jednání a jednal v jeho nepřítomnosti.

5. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, č. j. 21 Cdo 556/2015-514, jako nepřípustné odmítnuto, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ta setrvává na závěru, že důležitost důvodu, pro který účastník žádá o odročení jednání, soud posuzuje vždy s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu, a že, i když účastník ve své žádosti uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání, není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem § 101 odst. 3 občanského soudního řádu, ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených.

III.

6. Rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu vydaná v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost stěžovatel napadl ústavní stížností. V jejím rámci obsáhle vylíčil průběh svého onemocnění, v jehož důsledku opakovaně žádal odvolací soud v původním řízení (Městský soud v Praze) o odročení nařízeného jednání, zejména pak průběh svého onemocnění, které jej vedlo k podání žádosti o odročení jednání nařízeného na den 11. 1. 2012, jíž odvolacím soudem nebylo vyhověno. Závěr odvolacího soudu rozhodujícího v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost (Vrchního soudu v Praze), že omluva stěžovatele z nařízeného jednání byla účelová, pak označil za závěr zásadně ignorující skutková fakta a pomíjející celkový kontext průběhu jeho onemocnění. Stěžovatel v této souvislosti vyjádřil též přesvědčení, že soud nemá pravomoc přezkoumávat lékařské závěry o zdravotní způsobilosti, resp. vyžadovat doklad o pracovní neschopnosti účastníka řízení, neboť tím nepřípustně zasahuje do soukromého života stěžovatele a jeho práva na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o jeho osobě.

IV.

7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky). Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

9. Žádné z právě naznačených pochybení, která by jedině mohla být důvodem pro kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal.

10. Jak je patrno z ústavní stížnosti, stěžovatel se domnívá, že obecné soudy v rozporu s ustanovením § 229 odst. 3 občanského soudního řádu nevyhověly jeho žalobě pro zmatečnost a upřely mu tak účast na jednání odvolacího soudu v původním řízení, čímž měly porušit výše uvedené články Listiny. Tento názor však Ústavní soud nesdílí.

11. Zásady spravedlivého procesu podle čl. 36 a násl. Listiny zajišťují, že v souladu s relevantními procesními předpisy musí být v řízení před obecnými soudy účastníkovi zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně a v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Tyto požadavky však obecné soudy z pohledu Ústavního soudu v nyní souzené věci naplnily, přestože stěžovatel je přesvědčen o opaku.

12. V projednávané věci je třeba poukázat především na důvodné použití § 101 odst. 3 občanského soudního řádu, jehož prostřednictvím má být zabráněno obstrukcím v soudním řízení či případnému vyvolání průtahů řízení a podle kterého může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti účastníka, jestliže tento včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení. Zhodnocení žádosti o odročení jednání je přitom výhradně věcí soudu. Jen na něm záleží, posoudí-li důvod v něm uvedený za natolik omluvitelný vzhledem k jeho závažnosti a ke všem okolnostem případu, že odůvodňuje další prodloužení řízení (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2141/14 ze dne 10. 2. 2015).

13. V nyní souzené věci přitom soudy rozhodující o žalobě stěžovatele pro zmatečnost řádně a přesvědčivě vysvětlily, z jakého důvodu mají postup Městského soudu v Praze, který nevyhověl v pořadí již čtvrté žádosti stěžovatele o odročení jednání, jež byly ve všech případech odůvodněny náhlým a krátkodobým onemocněním stěžovatele, za správný. Soudy své závěry stran účelovosti postupu stěžovatele v původním odvolacím řízení odůvodnily též poukazem na postup stěžovatele v souvislosti s jeho třetí žádostí o odročení jednání nařízeného na den 5. 10. 2011, kdy stěžovatel dne 3. 10. 2011 opětovně požádal o odročení jednání z důvodu své pracovní neschopnosti, v níž byl od 1. 10. 2011, přičemž poté, co bylo účastníkům dne 4. 10. 2011 sděleno, že této žádosti nebude soudem vyhověno, stěžovatel vypověděl plnou moc svému právnímu zástupci, v důsledku čehož muselo být jednání znovu odročeno. Pokud soudy rozhodující o žalobě stěžovatele pro zmatečnost (zde konkrétně Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud) vzhledem ke všem výše uvedeným okolnostem dospěly k závěru, že neúčast stěžovatele na jednání a jeho v pořadí již čtvrtá žádost o další odročení již nařízeného ústního jednání před odvolacím soudem měly charakter obstrukčního jednání a Městský soud v Praze postupoval správně, pokud této žádosti nevyhověl a jednal v souladu s § 101 odst. 3 občanského soudního řádu v nepřítomnosti stěžovatele, nejde ze strany těchto soudů o svévoli, ale o logický a důvodný závěr. Takovému jednání stěžovatele proto odvolací ani dovolací soud zcela správně nemohl poskytnout právní ochranu.

14. Na právě uvedeném nemůže nic změnit ani námitka stěžovatele, že soud nemá pravomoc přezkoumávat lékařské závěry o zdravotní způsobilosti, resp. vyžadovat doklad o pracovní neschopnosti účastníka řízení. To proto, že byť je nemoc účastníka řízení soudní judikaturou považována za důležitý důvod pro odročení nařízeného jednání ve smyslu § 101 odst. 3 občanského soudního řádu, není soud dle ustálené soudní judikatury vždy povinen tento důvod akceptovat, a to ani tehdy, pokud je tento důvod doložen příslušnými lékařskými zprávami a potvrzeními, včetně potvrzení o pracovní neschopnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007, které bylo uveřejněno v časopise Soudní judikatura, roč. 2009, pod č. 21). Z právě uvedeného je tedy zřejmé, že soudy rozhodující o důvodnosti žádosti účastníka řízení o odročení jednání jsou oprávněny posoudit nejen to, zda je účastníkem řízení tvrzený důležitý důvod pro odročení jednání v daném případě skutečně dán (v nyní souzené věci tedy to, zda zdravotní obtíže účastníka řízení tomuto skutečně brání v účasti na nařízeném soudním jednání), ale dokonce i to, zda je namístě nemoc účastníka řízení jako důležitý důvod pro odročení jednání, s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem případu, akceptovat. Ústavní soud proto nemohl uzavřít, že soudy pochybily, pokud neakceptovaly stěžovatelem předložená lékařská potvrzení a nevyhověly jeho žádosti o odročení, čehož se stěžovatel svou ústavní stížností domáhal.

15. Vytýkal-li pak stěžovatel soudům rozhodujícím o žalobě pro zmatečnost, že tyto se neseznámily se všemi důkazy předloženými stěžovatelem spolu s jeho žalobou, když tyto shodně s odvolacím soudem v původním řízení uzavřely, že v pořadí čtvrtá žádost stěžovatele o odročení jednání nevyznívá přesvědčivě i proto, že zhoršení zdravotního stavu stěžovatele nevedlo v tomto případě ani k pracovní neschopnosti, jako tomu bylo v předchozích případech, a to přesto, že potvrzení o pracovní neschopnosti bylo stěžovatelem přiloženo k žalobě pro zmatečnost, pak ani tato námitka není důvodná. To proto, že stěžovatel - byť mu bylo potvrzení o pracovní neschopnosti vystaveno - toto potvrzení odvolacímu soudu v původním řízení nepředložil, když jej předložil až v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost, v jehož rámci jsou soudy oprávněny posoudit správnost postupu soudu rozhodujícího o žádosti o odročení jednání pouze na základě údajů, které měl tento k dispozici v době, kdy o žádosti účastníka řízení rozhodoval (srov. rozhodnutí C 800 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 11, nebo rozhodnutí C 524 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 6).

V.

16. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2015


Vladimír Kůrka v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu