II.ÚS 1149/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Společenství vlastníků jednotek č.p. 69, 70, zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem Jiráskova 1343/2, 360 01 Karlovy Vary, proti usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře č. j. 84 EXE 1940/2014-27 ze dne 19. 2. 2015 a příkazu k úhradě nákladů exekuce JUDr. Ivo Luhana, Exekutorský úřad Praha 1, č. j. 099 EX 7653/14-15 ze dne 16. 10. 2014, spojené s návrhem na zrušení § 14b odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), takto:

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, soudní exekutor rozhodl ústavní stížností napadeným příkazem k úhradě nákladů exekuce ve věci stěžovatele (oprávněného) proti povinné pro částku 5 230 Kč s příslušenstvím tak, že určil výši nákladů stěžovatele dle § 14b odst. 2 advokátního tarifu částkou 484 Kč. Námitky stěžovatele proti tomuto příkazu Okresní soud v Kutné Hoře ústavní stížností napadeným usnesením zamítl.

Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V ní namítá, že pokud soudní exekutor a obecný soud aplikovali na posuzovaný případ ustanovení §14b odst. 2 advokátního tarifu, nejednali v souladu s ústavně zaručeným principem rovnosti účastníků. Nerovnost stěžovatel spatřuje zejména ve skutečnosti, že případné náklady na straně povinné by byly stanoveny obecným způsobem podle § 7 předmětné vyhlášky, tj. pokud jde o první dva úkony právní služby, byla by odměna na straně povinné v několikanásobné výši oproti výši odměny na straně oprávněného, a to aniž je k tomuto znerovnoprávnění jakýkoliv rozumný důvod. Stěžovatel nesouhlasí s argumentem, že jde o jednoduché a typově shodné úkony, neboť takto by bylo možné hodnotit i jiná podání, která tímto způsobem "sankcionována" nejsou.

Stěžovatel poukazuje na nesystémovost a neústavnost advokátního tarifu, jelikož se napadené ustanovení § 14b odst. 2 advokátního tarifu týká jen řízení, jejichž předmětem je částka nepřevyšující 50 000 Kč, zatímco u vyšších částek již toto omezení neplatí. Částka stěžovateli přiznaná v konkrétním případě neodpovídá ani zákonnému principu náhrady všech účelně vynaložených nákladů, přičemž podle stěžovatele nikdo nemůže myslet vážně, že by částka 484 Kč (z níž je 84 Kč DPH) odpovídala nákladům skutečně vynaloženým na zahájení exekuce.

Stěžovatel se domnívá, že by obecný soud měl účelnost vynaložených nákladů posuzovat na základě své vlastní úvahy, a nikoliv direktivně stanoveným podzákonným právním předpisem, který je v uvedeném ohledu ústavně nekonformní. Z uvedených důvodů stěžovatel též navrhuje, aby Ústavní soud § 14b odst. 2 advokátního tarifu zrušil.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008).

Ústavní soud také pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007).

Konečně, při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud konstantně přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy, v praxi např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].

V nyní projednávané věci byla stěžovateli přiznána částka 484 Kč. Pokud by napadené ustanovení § 14b odst. 2 advokátního tarifu nebylo aplikováno a vycházelo by se z tarifní hodnoty 5 230 Kč, pak by při aplikaci § 7 advokátního tarifu činila odměna advokáta za dva úkony právní služby celkem 1 500 Kč [§ 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu]. Z toho plyne, že stěžovatel měl být postupem výše uvedených orgánů veřejné moci zkrácen na částce nepřesahující ani 2 000 Kč, a to i při zohlednění rozdílu u paušální náhrady hotových výdajů [§ 13 odst. 3, § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu]. Toto zjištění nemůže vést k jinému závěru, než že se jedná o věc hluboko pod hranicí bagatelnosti, a již tato skutečnost sama o sobě odůvodňuje odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.

Nad rámec Ústavní soud podotýká, že ve vztahu k rovnosti účastníků řízení stěžovatel předkládá pouze jeden argument, a sice že náklady povinné by byly stanoveny vyšší částkou. Je však zřejmé, že povaha úkonů na straně povinné je odlišná od úkonů učiněných při zahájení řízení stěžovatelem jakožto oprávněným. Skutečnost, že jsou náklady v těchto případech počítány odlišně, tak sama o sobě bez dalšího nevede k závěru o neústavnosti napadených rozhodnutí. V ústavní stížnosti přitom není argumentováno, že by podání návrhu na zahájení exekuce bylo z jakéhokoli důvodu obtížnější než obvykle, např. s ohledem na specifické okolnosti projednávané věci apod. Stěžovatel pouze tvrdí, že částka 484 Kč neodpovídá skutečně vynaloženým nákladům, žádné konkrétní údaje a z nich vycházející argumentaci ovšem ústavní stížnost neobsahuje.

Pokud pak stěžovatel tvrdí, že u jednoduchých a typově shodných úkonů by nemělo být významné, zda je předmětem exekučního řízení částka přesahující 50 000 Kč, je možno uvést, že i kdyby se Ústavní soud s ním ztotožnil, na danou věc, kde šlo o částku nižší než 50 000 Kč, by to žádný dopad nemělo.

Závěrem Ústavní soud podotýká, že obdobně jako v některých jiných věcech, ve kterých šlo o bagatelní částku a kde bylo rovněž aplikováno ustanovení § 14b advokátního tarifu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 251/15 ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 672/15 ze dne 17. 4. 2015 či sp. zn. III. ÚS 1417/15 ze dne 11. 6. 2015), ani tuto ústavní stížnost neshledává způsobilým "nosičem", na němž by bylo možné založit případný přezkum ústavní konformity předmětného ustanovení advokátního tarifu. To zejména s ohledem na jistou argumentační "nouzi" stěžovatele, jehož ústavní stížnost nenabízí dostatek argumentů, které by skutečně zpochybňovaly ústavní konformitu dotčeného ustanovení, resp. ústavní konformitu jeho aplikace na projednávaný případ.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Akcesorický návrh na zrušení shora citovaného ustanovení sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2015

Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu