III.ÚS 1758/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Doležala, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem ul. 28. října 851/26, Teplice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. dubna 2015 č. j. 1 Afs 164/2014-75, spojené s návrhem na zrušení § 47 odst. 1 a § 48 odst. 1 a 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Stěžovatel požádal Finanční úřad v Ústí nad Labem ("správce daně") o vyslovení neúčinnosti doručení platebních výměrů na daňové penále na dani z příjmů fyzických osob. Tuto žádost správce daně rozhodnutím zamítl, neboť stěžovatel zmeškal lhůtu pro její podání (§ 48 odst. 2 daňového řádu). K odvolání stěžovatele změnilo Finanční ředitelství v Ústí nad Labem výrok rozhodnutí správce daně tak, že řízení zastavilo. Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu krajský soud zamítl jako nedůvodnou. Dospěl k závěru, že s platebními výměry se žalobce skutečně seznámil při nahlížení do spisu dne 16. 11. 2011. Pokud žádost na vyslovení neúčinnosti doručení byla podána až dne 7. 12. 2011, lhůta 15 dnů k podání žádosti podle § 48 odst. 2 daňového řádu marně uplynula dnem 2. 12. 2011. Nejvyšší správní soud pak kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu, s jehož závěry se ztotožnil, zamítl jako nedůvodnou.

II.
Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti (vedle rozsáhlého opisu svých tvrzení v řízení před správními orgány a správními soudy, jakož i odůvodnění napadených rozhodnutí) poukázal na to, že správní soudy ve svých rozhodnutích odkázaly na judikaturu nejvyšších soudů a Ústavního soudu ve výkladu pojmu "seznámení se" i pojmu "doručení" rozhodnutí. Podle této judikatury je písemnost doručena adresátovi, a to i do vlastních rukou, jakmile se ocitne ve sféře jeho dispozice. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem úkonu, dostačuje, že měl objektivně možnost tak učinit. To vše i nahlédnutím do spisu. Podle současné judikatury i právní teorie tak nyní může dojít jak k doručení písemnosti, tak i k seznámení se s ní i tehdy, pokud se osoba o obsahu nedozví ve skutečnosti ničeho, postačí, že měla objektivní možnost se seznámit.

4. Stěžovatel uvádí, že v daňovém řádu ani jiných právních předpisech není pojem "seznámení se" ani pojem "doručení" ve vztahu k listinám či úkonům definován tak, jak je to vyjádřeno v judikátech uvedených soudů. Tím jsou podle stěžovatele naprosto popřeny významy obou pojmů, čímž došlo k porušení ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny. V této souvislosti poukazuje na to, že daňový řád neobsahuje možnost prominutí zmeškání lhůty, tak jak tento institut zakotvuje § 58 odst. 1 občanského soudního řádu.

5. Stěžovatel zmeškal lhůtu pro odvolání ze zdravotních důvodů. Má za to, že každá věc by měla být posuzována individuálně. Správní soudy však podle stěžovatele neposoudily, zda je možné skutečně dospět k závěru, že "okamžikem, kdy došlo ke skutečnému seznámení s doručovanými písemnostmi ve smyslu § 48 odst. 2 daňového řádu, bylo nahlížení do spisu dne 16. 11. 2011", a to s přihlédnutím ke skutečnosti, že se jednalo o deset platebních výměrů na penále, které čítají celkem čtyřicet sedm stran textu a výpočtů penále. Stěžovatel zastává názor, že v tomto případě ke skutečnému seznámení nemohlo dojít, a to právě pro rozsah a složitost obsahu platebních výměrů. Pokud nebyl brán zřetel na druh, obsah ani počet doručovaných písemností, došlo podle stěžovatele k extenzivnímu výkladu uvedených pojmů ("doručení", "seznámení se"), které jsou vykládány v neprospěch účastníka řízení. Pokud by měl zákonodárce potřebu takto široce definovat oba pojmy, jistě by tak učinil přímo v zákoně, tak tomu však není.

6. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 1169/07, podle něhož je povinností soudu v řízení o žalobě proti správnímu orgánu přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem významným z hlediska hmotného práva, jakým jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze, a to i v případě, že je žalobce nevytkl v žalobním bodu vůbec, nebo tak učinil až po podání žaloby. Tento závěr platí i pro prekluzi práva státu na vyměření nebo doměření daně. Správní orgány ani správní soudy k prekluzi daně nepřihlédly, přestože tuto skutečnost stěžovatel namítal.

7. Stěžovatel tedy tvrdí, že aplikací § 47 odst. 1 a § 48 odst. 1 a 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v platném znění, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Z tohoto důvodu podává i návrh na zrušení uvedených zákonných ustanovení. Rovněž uvedl, že žádal o prominutí příslušenství daně. Z odpovědi Ministerstva financí se však dozvěděl, že podle daňového řádu účinného od 1. 1. 2011 nelze tento institut využít, je to možné až v případech, které nastanou od 1. 1. 2015. Vyměřené penále se týká období před 1. 1. 2011, tj. penále mu bylo vyměřeno v období, kdy možnost prominutí penále byla, ale v době, kdy měl možnost se s platebními výměry seznámit, tato možnost již nebyla. To stěžovatel považuje za křivdu a nerovný přístup k daňovým subjektům.

III.
Formální předpoklady projednání návrhu

8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

10. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv; jedná se o zásahy (rozhodnutí), v nichž dochází k nepřípustné ingerenci do některého ze základních práv, v nichž se případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, které nesou znaky libovůle, případně které jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

11. Předmětem sporu v dané věci v řízení před správními orgány i správními soudy bylo, zda stěžovatel podal žádost o vyslovení neúčinnosti doručení platebních výměrů včas, tj. ve lhůtě stanovené v § 48 odst. 2 daňového řádu. Pro řešení tohoto sporu bylo klíčové určení dne, od něhož se (subjektivní) lhůta 15 dnů pro podání této žádosti odvíjí, a to na základě interpretace pojmu "skutečné seznámení" s doručovanou písemností. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti výkladu tohoto pojmu, jak jej správní soudy provedly, má za to, že měl být zohledněn rozsah a množství doručovaných písemností, a že v takovém případě není dostačující, že mu při nahlížení do spisu byly předmětné platební výměry ukazovány. Ústavní soud nicméně na provedeném výkladu uvedeného pojmu neshledal vady, jež by odůvodňovaly potřebnost jeho zásahu.

12. Účelem "skutečného seznámení" s písemností, která je předmětem žádosti o neúčinnosti jejího doručení, není detailní znalost obsahu této písemnosti, nýbrž postačuje vědomí o její existenci (srov. bod 23 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Stěžovatel přitom ani v ústavní stížnosti nezpochybnil, že se při nahlížení do spisu o platebních výměrech dozvěděl. Pokud stěžovatel argumentuje tím, že zákonná úprava pojem "seznámení se", resp. pojem "doručení" pro své účely nedefinuje, bylo nutno tento pojem vyložit. Ústavní soud má za to, že provedený výklad vyhovuje smyslu ustanovení § 48 odst. 2 daňového řádu, neboť v případě řízení o žádosti na vyslovení neúčinnosti doručení se zkoumají pouze důvody, pro něž si stěžovatel (adresát rozhodnutí) nemohl uloženou písemnost ve stanovení lhůtě vyzvednout, nikoli námitky proti obsahu doručovaného rozhodnutí. Odkaz na možnost prominutí zmeškání lhůty ve smyslu § 58 odst. 1 daňového řádu se pak zcela míjí s relevantní argumentací v této věci.

13. Pokud stěžovatel uvádí, že lhůtu zmeškal ze zdravotních důvodů, jedná se o námitku, kterou by bylo nutno zohlednit za předpokladu nepromeškání lhůty k podání žádosti dle § 48 odst. 2 daňového řádu. Protože tato lhůta promeškána byla, meritem věci se správní orgány ani správní soudy nezabývaly. Do merita věci (avšak nikoli v řízení o žádosti o vyslovení neúčinnosti doručení, nýbrž ve věci vydání platebních výměrů), pak spadá námitka prekluze práva státu na vyměření daně, která není pro dané řízení relevantní. Stejně je nutno hodnotit i rozhořčení stěžovatele nad tím, že ve vztahu k jemu vyměřeným částkám mu nebylo umožněno využít institut prominutí příslušenství daně. Tato otázka nebyla předmětem tohoto řízení před správními soudy; jde proto o námitku, pro jejíž vypořádání nedává ústavní stížnosti podklad.

14. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení § 47 odst. 1 a § 48 odst. 1 a 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, jako návrh akcesorický sdílí podle ustálené judikatury Ústavního soudu právní osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2015


Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu