III.ÚS 1923/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Daniela Januje, zastoupeného Mgr. Martinou Klvaňovou, advokátkou se sídlem Těšnov 5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2015 č. j. 33 Cdo 1252/2015-185, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2014 č. j. 64 Co 287/2014-165 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. května 2013 č. j. 31 C 320/2008-134, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. Porušen měl být též čl. 90 a 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovateli bylo jakožto žalovanému napadeným rozsudkem obvodního soudu uloženo zaplatit žalobci částku 240 750 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení. Ta představuje výši kupní ceny vozítka zn. Segway, uhrazenou žalobcem, jakožto kupujícím, stěžovateli, jakožto prodávajícímu (podnikateli), na základě kupní smlouvy, od níž žalobce odstoupil z důvodu vad (pneumatiky a baterie), které se na vozítku vyskytly. Na základě provedených důkazu dospěl obvodní soud k závěru, že mezi žalobcem a stěžovatelem došlo k platnému uzavření kupní smlouvy dle § 588 a násl. občanského zákoníku a že žalobce v rámci záruční doby u stěžovatele vady vozítka oprávněně reklamoval. Dle soudu odstoupil žalobce od kupní smlouvy řádně a vzniklo mu právo na vrácení kupní ceny. Městský soud k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost, neboť stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

II.
Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává na stanovisku, že žalobce od kupní smlouvy odstoupil neplatně. Dále namítá, že soud prvního stupně založil svá zjištění na listinných důkazech - posudcích předložených žalobcem, a polemizuje s jejich závěry. Soud prvního stupně měl porušit stěžovatelovo právo na spravedlivý proces tím, že jako důkaz o vadě prodané věci uznal posudek, který zpracoval znalec, jenž údajně vadnou baterii nikdy neviděl a údajně vadnou pneumatiku sice viděl, ale nemohlo se jednat o tu pneumatiku, která měla být vadná, jelikož tu stěžovatel žalobci vyměnil v květnu 2007, kdežto znalec zpracovával posudek dne 20. 6. 2007.

4. Ve vztahu k napadenému rozsudku odvolacího soudu stěžovatel namítá, že spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že tento soud v rozporu s provedenými důkazy vycházel ze závěru, že žalobce splnil svoji restituční povinnost vůči stěžovateli, když ani v řízení před soudem prvního stupně, ani v řízení před odvolacím soudem nebyla tato skutečnost prokázána.

5. Dovolací soud pak porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces tím, že odmítl jeho dovolání, i když splňovalo všechny náležitosti zákona.

III.
Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Ze své pozice by mohl Ústavní soud zasáhnout mj. tehdy, pokud by shledal, že obecné soudy při své činnosti vykročily z mezí hlavy páté Listiny a došlo by k porušení některého ze základních práv stěžovatele. Podmínky k takovému zásahu však v daném případě Ústavní soud neshledal.

9. Ve vztahu k namítanému porušení ústavně zakotvených procesních práv, které stěžovatel spatřuje především v tom, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k nesprávnému hodnocení provedených důkazů, Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, spadají do pravomoci obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními příslušných procesních předpisů (občanský soudní řád), Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat provedené hodnocení důkazů, a to ani v případě, kdy by se s tímto hodnocením neztotožňoval. S ohledem na rozsah svých kompetencí se Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly dodrženy principy hlavy páté Listiny, zda nedošlo k neodůvodněnému vybočení ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů a z něj učiněné skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování.

10. Napadená rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, k nimž stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl konkrétní námitky, vyhovují ústavněprávnímu požadavku na řádné, srozumitelné a logické odůvodnění. Stěžovatelem uplatněné námitky, opětovně vznesené v ústavní stížnosti (hodnocení vady pneumatiky), byly dostatečným způsobem vypořádány. Ve vztahu k námitce stěžovatele, že žalobce neprokázal svoji restituční povinnost, jejíž splnění konstatoval odvolací soud v napadeném rozsudku, lze uvést, že toto zjištění je uvedeno již v rozsudku soudu prvního stupně. Proti tvrzení žalobce ve výpovědi v rámci jednání před soudem prvního stupně, že vozítko zanechal v prodejně žalovaného, se stěžovatel v odvolání nijak nebránil, netvrdil, že by se nejednalo o skutečnost nespornou. Skutečnost, že by vozítko neměl k dispozici, stěžovatel ani v ústavní stížnosti (byť namítal, že tato skutečnost nebyla v průběhu řízení před obecnými soudy zkoumána, resp. že nebyla označena za nespornou) nerozporoval; Argumentace stěžovatele je proto v tomto ohledu ryze formální.

11. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost kromě obecného nesouhlasu neobsahuje žádnou argumentaci. Postačí toliko obecně konstatovat, že ani ve vztahu k tomuto rozhodnutí není dán prostor pro jakýkoli zásah Ústavního soudu.
12. Lze shrnout, že věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, v němž nebylo shledáno porušení ústavních zásad, resp. práv, jejichž porušení stěžovatel namítal. Napadená rozhodnutí obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost směřovala, nevybočila z mezí ústavnosti. Proto Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2015


Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu