I.ÚS 633/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Antonína Háky, zastoupeného JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem Štefánikova 18/25, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 7. 2013, č. j. 4 C 78/2012-94, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2014, č. j. 28 Co 487/2013-138, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, č. j. 25 Cdo 2653/2014-166, takto:

Odůvodnění:

I.
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel se (jako žalobce) před Obvodním soudem pro Prahu 3 žalobou domáhal po České republice - Státním pozemkovém úřadu zaplacení částky 1.200.000,- Kč s příslušenstvím, jako náhrady škody, která měla být stěžovateli způsobena postupem Pozemkového fondu ČR při vypořádání restitučního nároku stěžovatele podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v rozhodném znění, v jehož důsledku byly stěžovateli opožděně vydány pozemky a ušel mu tak zisk z jejich využití.

Obvodní soud pro Prahu 3 v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu stěžovatele v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Obvodní soud dospěl k závěru, že liknavý a svévolný postup Pozemkového fondu sám o sobě neznamená nutný vznik škody na straně stěžovatele.

Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil citovaný rozsudek obvodního soudu. Městský soud sice dospěl k právnímu závěru, že zmíněné liknavé a svévolné jednání Pozemkového fondu bylo jednáním protiprávním, ovšem pokud jde o vznik škody, tvrzení žalobce (stěžovatele) o tom, že kdyby měl předmětné či jiné adekvátní náhradní pozemky již dříve, že by je mohl pronajímat, případně obdělávat či jinak využívat nebo prodat a utržené peníze jiným způsobem investovat, je tvrzením vágním, nekonkrétním a spekulativním. Stěžovatel tedy podle městského soudu neuvedl skutkové okolnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že nebýt daného protiprávního jednání Pozemkového fondu, že by v období, za nějž požaduje náhradu, dosáhl při své činnosti příjmu (zisku), o který přišel.

Následné dovolání žalobce bylo v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost. Dovolací soud poukázal na svoji předchozí judikaturu a konstatoval, že ušlý zisk, kterého se stěžovatel domáhá, nemůže představovat jen tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského či jiného výdělečného záměru, není-li plánovaný majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že k zamýšlenému zisku by skutečně došlo, nebýt škodné události.

II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatel především polemizuje se závěry, na nichž byla postavena rozhodnutí obecných soudů a to, že stěžovatel neprokázal vznik (existenci) škody (ušlého zisku). Stěžovatel namítá, že obecné soudy odmítly jeho nárok na náhradu škody jen proto, že nebyl objektivně schopen výši této škody přesně vyčíslit. A to i přes to, že stěžovateli v důsledku nemožnosti výkonu vlastnického práva k náhradním pozemkům škoda představující ušlý zisk vznikla, neboť je nepochybné, že by v případě možnosti plného využití vlastnického práva k pozemkům stěžovatel nějaký majetkový prospěch získal. Jelikož však stěžovatel nemohl s předmětnými pozemky nakládat, nemůže přesně vzniklou škodu vyčíslit. Stěžovatel se však domnívá, že neschopnost v takovém případě výši škody vyčíslit nelze přičítat jemu, ale právě protiprávnímu jednání Pozemkového fondu. Obecné soudy tím, že svá rozhodnutí založily na tom, že stěžovatel nebyl schopen přesnou výši této škody vyčíslit, porušily jeho právo na spravedlivý proces a vzhledem k povaze Pozemkového fondu rovněž jeho právo na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem.

V souvislosti s uvedenou argumentací odkazuje stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, v jehož odůvodnění je uvedeno, že: "Městský soud v napadeném rozhodnutí uvádí, že stěžovatel neprokázal, za jakou cenu by byly nemovitosti před vyhlášením konkurzu vydraženy. Městský soud však nijak nezohlednil, že výsledek žádné dražby, která se nekonala, nelze s jistotou určit. Pokud tedy ke dražbě v tomto období nedošlo, a to z důvodu pochybení na straně státu, je pro stěžovatele nemožné prokázat přesně, za kolik by se nemovitosti vydražily. Tímto svým požadavkem tak na stěžovatele uvalil zcela nesplnitelné důkazní břemeno. Navíc k dražbě nedošlo před vyhlášením konkurzu právě z důvodu pochybení na straně státu. Nelze tedy toto pochybení nyní fakticky klást k tíži stěžovatele a založit na něm odmítnutí jeho nároku...."

III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady řízení před obecnými soudy, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

Ústavní soud předesílá, že stěžovatel svou ústavní stížností, jakkoliv se jí snaží dát ústavněprávní rozměr, toliko polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů. V podstatě tedy zpochybňuje závěry obecných soudů, že v posuzovaném případě stěžovatel neprokázal vznik škody jako jedné z podmínek odpovědnosti za škodu ve smyslu § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Ústavní soud však takový zásah do práv stěžovatele v posuzované věci neshledává. Obecné soudy v napadených rozhodnutích postupovaly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž "ušlý zisk nemůže představovat jen tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského či jiného výdělečného záměru (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 4027), není-li plánovaný majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že k zamýšlenému zisku by skutečně došlo, nebýt škodné události. Vedle ujednání, které poškozenému zaručuje určitou odměnu za pracovní činnost, musí tu být zpravidla i zmíněný "pravidelný běh věcí", tedy taková skladba okolností svědčící o tom, že ujednání se již začalo nebo alespoň nepochybně mělo začít naplňovat" (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005).

Namítá-li stěžovatel, s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, že protiprávním jednáním Pozemkového úřadu způsobenou nemožnost přesného vyčíslení škody nelze použít jako argument pro nepřiznání žádné náhrady škody, Ústavní soud konstatuje, že tímto stěžovatel zcela přehlíží podstatu odůvodnění napadených rozhodnutí. Ta totiž spočívá v tom, že stěžovatel neprokázal, že protiprávním jednáním Pozemkového úřadu vznikla ve shora uvedeném smyslu nějaká škoda. Vzhledem k tomu, že podle uvedeného závěru obecných soudů existence škody, jako jedné z podmínek pro vznik odpovědnosti za škodu, nebyla prokázána, nebylo pro rozhodnutí o nároku na náhradu škody potřebné zjištění o výši tvrzeného ušlého zisku.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2015


David Uhlíř v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu