III.ÚS 676/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti M. K., právně zastoupené Mgr. Martinem Buřičem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2014 č. j. 8 Afs 116/2014-91, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 2. 7. 2014 č. j. 52 Af 61/2013-133, rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 18. 10. 2013 č. j. 37256-25/2013-900000-304.3 a rozhodnutím Celního úřadu Pardubice ze dne 20. 5. 2013 č. j. 20799/2013-590000-31, takto:

Odůvodnění:

Generální ředitelství cel rozhodnutím ze dne 18. 10. 2013 č. j. 37256-25/2013-900000-304.3 zamítlo odvolání stěžovatelky a potvrdilo rozhodnutí Celního úřadu Pardubice ze dne 20. 5. 2013 č. j. 20799/2013-590000-31, kterým jí byla vyměřena spotřební daň ze směsi minerálních olejů v množství 19 000 litrů (směs se skládala z 14 950 litrů motorové nafty, kód nomenklatury 27101941, a 4050 litrů základového oleje, PUR60, kód nomenklatury 27101999), neboť stěžovatelka neuvedla předmětnou směs dne 16. 4. 2010 bezprostředně po vzniku daňové povinnosti (po výrobě předmětné směsi) do režimu podmíněného osvobození od daně, čímž jí vznikla povinnost přiznat a zaplatit daň (§ 8 odst. 2 a § 9 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů).

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích v záhlaví označeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl, a její následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud též ústavní stížností napadeným rozsudkem, jako nedůvodnou, zamítl rovněž.

Důvody, které vedly oba správní soudy k zamítnutí žaloby a kasační stížnosti se přitom podrobně podávají z odůvodnění napadených rozhodnutí, která jsou stěžovatelce známa, a na které tudíž postačí v podrobnostech toliko odkázat.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svých práv garantovaných v čl. 11 odst. 1, 4 a 5 a v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

V podrobnostech uvádí, že spotřební daň jí byla vyměřena, jakožto daňovému subjektu, ačkoliv s minerálními oleji obchodoval její manžel, byť jejím prostřednictvím. Odkazuje přitom na v trestní věci jejího manžela vydané rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2013 č. j. 4 T 9/2012-6899 a Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2014 sp. zn. 3 To 15/2014, z nichž je zřejmé, že byla - jako daňový subjekt - fakticky ovládána svým manželem, který jednal jejím jménem a úmyslným jednáním spáchal trestný čin zkrácení daně ve velkém rozsahu, přičemž ona s trestnou činností neměla nic společného.

Stěžovatelka má za to, že správní orgán a správní soud "je vázán při svém uvážení" rozhodnutím trestního soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, přičemž i přes rozdílnost trestního řízení a řízení daňového či následného správního řízení soudního ji není možno postihovat za neodvedení daně či krácení daně v daňovém řízení za situace, kdy bylo v trestním řízení prokázáno, že identické zkrácení daně spáchal jiný subjekt. Celková škoda, která měla být způsobena českému státu je pak fakticky vymáhána ve dvou rovinách, tedy v trestním i v daňovém řízení, přičemž trestní soud ani celní orgány či správní soudy se nezabývaly tím, kolik bylo "vymoženo" peněžitých prostředků v rámci řízení trestního či daňového. Je tudíž přesvědčena, že "veškerá škoda", která mohla být zkrácením daně způsobena, již byla také uhrazena, neboť uložením trestu propadnutí náhradní hodnoty byl odsouzenému manželovi "konfiskován" majetek, jehož hodnota dosahuje mnohem větších částek, než na které zní platební výměry na úhradu daně z přidané hodnoty či platební výměry týkající se spotřební daně.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud též pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, respektive námitky tam vznesené, byly shledány v ústavněprávní rovině neopodstatněnými.

V této souvislosti je pak určující, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu, vymezení rozhodné materie a především stížnostních námitek, v rozhodném smyslu identifikuje s námitkami, obsaženými v jiné ústavní stížnosti téže stěžovatelky ve skutkově shodné právní věci, kterou Ústavní soud již usnesením ze dne 9. 7. 2015 sp. zn. IV. ÚS 675/15 odmítl s tím, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Podstatné přitom je, že závěry citovaného rozhodnutí se plně uplatní i v této věci; není totiž důvodu se od nich ani zde jakkoliv odchýlit. Podrobné zdůvodnění tohoto rozhodnutí je stěžovatelce známo a proto postačí na ně toliko odkázat.

Aniž by se proto Ústavní soud znovu uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů Nejvyššího správního soudu pokládá za adekvátní (nad rámec uvedeného) omezit se již jen na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelky - i v nyní napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2015


Jan Musil v. r.
předseda senátu