III.ÚS 977/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., t. č. Věznice Břeclav, zastoupeného JUDr. Hanou Klimovou, advokátkou se sídlem v Brně, Šumavská 519/35, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 č. j. 6 Tdo 1291/2014-31, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2014 č. j. 7 To 215/2014-664 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 4. 2014 č. j. 3 T 245/2013-623, takto:

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Okresní soud v Hodoníně shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a podle § 325 odst. 3 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu stěžovatele zavázal k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným konkretizované částky.

Krajský soud v Brně stěžovatelovo odvolání proti tomuto rozsudku podle § 256 tr. řádu zamítl.

Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že hodnocení důkazů obecnými soudy je v mnoha směrech s nimi v příkrém rozporu, jakož i se zásadami formální logiky, a dovozuje, že je přítomen ten znak zásadního pochybení, jenž tkví v extrémním nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Tím obecné soudy nezjistily řádně skutkový stav věci a zpronevěřily se zásadě in dubio pro reo; rovněž pominuly jeho obhajobu, aniž by vysvětlily, z jakých důvodů neprovedly jím navrhované důkazy, které měly svědčit v jeho prospěch (výslechy policistů, provedení rekonstrukce činu a znalecký posudek z oboru forenzní mechanoskopie), čímž založily situaci tzv. opomenutých důkazů.

Stěžovatel dále připomíná, že se v přípravném řízení ve smyslu ustanovení § 36b odst. 1, 2 tr. řádu vzdal (dne 13. 7. 2013) soudem ustanovené obhájkyně Mgr. Celnarové; policejní orgán tento úkon nezapsal do protokolu o jeho výslechu s vysvětlením, že tak učinit nemůže, poněvadž jde o nutnou obhajobu, čímž došlo k porušení těchto ustanovení. Tuto skutečnost opětovně a písemně stvrdil dne 15. 10. 2013 ve vazební věznici do protokolu o záznamu o prostudování spisu, byť (pouze) odmítl tento protokol podepsat. Policejní orgán se snažil zhojit situaci tím, že ještě téhož dne se ustanovená obhájkyně Mgr. Celnarová seznámila se spisovým materiálem na pracovišti policejního orgánu v Břeclavi a následně Okresní soud v Hodoníně opatřením ze dne 16. 10. 2013 ustanovení obhájkyně Mgr. Celnarové zrušil a ustanovil obhájcem JUDr. Dobišara. Seznámit se se spisem za osobní přítomnosti nově ustanoveného obhájce, když při výslechu dne 13. 7. 2013 Mgr. Celnarová jeho obhájkyní nebyla, mu umožněno nebylo.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Přes odkazovaná ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již ústavněprávně udržitelně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.

Co do námitek týkajících se rozsahu dokazování, stěžovateli lze přisvědčit potud, že soud prvního stupně se měl odpovídajícími návrhy v odůvodnění svého rozhodnutí zabývat explicitně, z hlediska ústavněprávní udržitelnosti výsledku řízení však zůstává nicméně určující, že odvolací soud předmětné pochybení identifikoval, zmínil, že soud prvního stupně (jak plyne ze zvukového záznamu hlavního líčení) se důkazními návrhy zabýval a jejich zamítnutí v průběhu hlavního líčení zdůvodnil.

Není důvod upírat validitu konstatování Nejvyššího soudu, podle nějž stěžovatel v době, kdy mu byla dána možnost prostudovat spis, fakticky obhájce měl (Mgr. Celnarovou). Skutečností však je, že dne 15. 10. 2013, kdy byla jemu a jmenované obhájkyni dána možnost prostudovat spis, opětovně a písemně stvrdil do protokolu svoje původní prohlášení o vzdání se této obhájkyně, a s nově ustanoveným obhájcem JUDr. Dobišarem spis neprostudoval. K tomu jest však poznamenat, že nově ustanovený obhájce, který měl již z obecného vymezení jeho práv a povinností mj. možnost nahlížet do spisu (§ 41 odst. 2 tr. řádu), a tohoto práva dne 14. 1. 2014 využil, se stěžovatelem byl také v osobním kontaktu, a to ještě před konáním prvního hlavního líčení. V řízení před soudem byla obhajobě dána plná možnost realizace jejích práv; obhájce se zúčastnil všech hlavních líčení u soudu prvního stupně i veřejného zasedání u odvolacího soudu, opakovaně se také se stěžovatelem radil a činil za něho podání ať již ve formě opravných prostředků či návrhu na doplnění dokazování.

Vzhledem k tomu skutečnost, že stěžovatel neprostudoval spis s nově ustanoveným obhájcem, stejně jako další jím zmiňované okolnosti, nepředstavují porušení práva na spravedlivý proces, a rozhodující soudy právo stěžovatele na obhajobu interpretovaly též s přihlédnutím k obecně uznávané zásadě vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva; srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 263/06, II. ÚS 264/06, III. ÚS 370/06, III. ÚS 472/06, III. ÚS 596/07, IV. ÚS 434/08, III. ÚS 1857/08 a III. ÚS 2461/09). Nepřiměřeně "paternalistický" přístup státu ke vztahu mezi obhájcem a obhajovaným Ústavní soud odmítl též v nálezu sp. zn. III. ÚS 83/96 ze dne 25. 9. 1996 a usnesení sp. zn. II. ÚS 688/05 ze dne 7. 9. 2006, a to i odkazy na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 11. 1993 ve věci Imbrioscia v. Švýcarsko, stížnost č. 13972/88, a ze dne 22. 2. 1994 ve věci Tripodi v. Itálie, stížnost č. 13743/88.

Praktický význam stěžovatelem uplatňovaných námitek zůstává limitován skutečností, že ani v ústavní stížnosti nekonkretizuje, jaké skutkové a právní argumenty v důsledku oponovaného postupu nemohl efektivně uplatnit.

Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] je očividně adekvátní, podústavně nepochybně obstojí a pro úsudek o ústavněprávně významném "omylu" není místa očividně.

Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2015


Jan Musil v. r.
předseda senátu