Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti Petra Bebra, t.č. Vazební věznice Praha - Pankrác, P. O. BOX 5, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Suchým, advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova 366, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2013 sp. zn. 39 Co 109/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud z důvodu porušení práva na spravedlivý proces zrušil shora označené rozhodnutí odvolacího soudu, vydané v jeho občanskoprávní věci.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 9. 2012 sp. zn. 17 C 147/2009, jímž nalézací soud zamítl stěžovatelovu žalobu, kterou se na žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) domáhal zaplacení částky 7 955 EUR z titulu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým soudním řízením.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy v projednávané věci jeho žalobu zamítly, přestože dospěly k závěru, že jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě vskutku porušeno bylo; v takovém postupu obecných soudů spatřuje stěžovatel porušení základního práva na spravedlivý proces.
Ústavní stížností nenapadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž odmítl jeho dovolání "z výlučně procesních důvodů", pak stěžovatel taktéž vytýká porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, neboť se domnívá, že Nejvyšší soud zvolil nepřiměřeně "extenzivní výklad procesně právních předpisů".
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení § 43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.
Jinými slovy, aplikace ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu přichází do úvahy mj. tehdy, pokud je již ze samotného obsahu ústavní stížnosti bez jakýchkoli důvodných pochybností zřejmé, že jí nelze vyhovět.
Tak je tomu v dané věci.
Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1177/2014 se podává, že obecné soudy zamítly stěžovatelovu žalobu na peněžité plnění, neboť dospěly k závěru, že dostatečným odškodněním jeho imateriální újmy je samotné konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Proti tomuto úsudku se stěžovatel v ústavní stížnosti (podobně jako předtím v dovolání) nikterak argumentačně nevymezuje.
Jeho implicite vyjádřenému názoru, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě musí mít nutně za následek poskytnutí peněžní satisfakce, přisvědčit nelze; postačí odkázat na samotnou dikci ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů ("...jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující..."). Jinak řečeno, jen na tomto základě nedostatek "spravedlivého procesu", který stěžovatel tvrdí, založit nelze.
Obdobně je namístě uzavřít i ve vztahu k námitkám, směřujícím proti usnesení dovolacího soudu, pakliže stěžovatel toliko tvrdí, že jím byl podán "extenzivní výklad procesněprávních předpisů", aniž uvedl, v čem má takový vadný výklad spočívat, resp. proč je protiústavní, a ani Ústavní soud takové důvody nespatřuje; není důvod k pochybnostem, že dovolání stěžovatele nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným. Ústavní soud pak nevyvozoval stěžovateli nepříznivé důsledky z toho, že usnesení dovolacího soudu nezahrnul do petitu ústavní stížnosti.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle shora ohlášeného ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu