I.ÚS 168/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Česká spořitelna, a. s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, právně zastoupené Frankem Rainerem, advokátem se sídlem Praha 5, Holečkova 105/6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2010 č. j. 13 Cm 142/2007-211, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2012 č. j. 7 Cmo 106/2011-263 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014 č. j. 29 Cdo 2791/2012-329, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 19. 1. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný podáním ze dne 19. 5. 2015, prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že podala dne 12. 10. 2007 k Městskému soudu v Praze žalobu, ve které se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud vedlejšímu účastníku uložil povinnost emitovat listinné akcie, vyznačit na nich prohlášení o jejich zastavení ve prospěch stěžovatelky k zajištění peněžité pohledávky stěžovatelky za společností TES PRAHA, a. s., a vydat je stěžovatelce. Rozsudkem Městského soudu v Praze byla žaloba zamítnuta a stěžovatelce uložena povinnost zaplatit náklady řízení vedlejšímu účastníku. S odkazem na citovanou právní úpravu vyslovil městský soud právní názor, že o neplatně emitovanou akcii by se jednalo, pokud by neobsahovala některou z předepsaných náležitostí. Podle soudu však tomu nemusí být nutně v případě, kdy některý z těchto údajů je vyznačen, ale není správný, tedy záleželo by na tom, zda tento údaj vyjadřuje objektivně existující skutečnost či nikoliv. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž napadla právní názor městského soudu ve věci neplatnosti emise listinných akcií vedlejšího účastníka. Namítala, že při přeměně akcií vedlejšího účastníka z podoby zaknihované na podobu listinnou nedošlo k platné emisi listinných akcií, neboť na nově emitovaných listinách označených jako listinné akcie nebylo vyznačeno datum emise jako jedna z povinných náležitostí listinné akcie. Stěžovatelka tvrdí, že v řízení učinila řadu tvrzení a předložila k nim důkazy, kterými prokazovala, že datum emise (12. 10. 2000) uvedené na listinných akciích vedlejšího účastníka není skutečným datem emise, které je obligatorní náležitostí listinného cenného papíru. Odvolací soud odvolání stěžovatelky zamítl, a to s podobnou argumentací jako soud I. stupně. Stěžovatelka tedy podala dovolání, v němž namítala, že odvolací soud nesprávně právně posoudil platnost emise akcií vedlejšího účastníka ze dne 12. 10. 2000, když dovodil, že chybné vyznačení data emise za situace, že akcie měly všechny zákonné náležitosti, neznamená neplatnost emise a potažmo tak ani neplatnost takto vydaných akcií.

3. Nejvyšší soud dovolání posoudil jako přípustné a rozsudkem je zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že sdílí závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci chybný údaj o datu emise nezpůsobuje neplatnost akcií. Chyba v datu emise totiž sama o sobě akcie neplatnými cennými papíry zpravidla neučiní. V takovém případě je vždy nutné posoudit, zda se jedná o datum možné (bez ohledu na jeho pravdivost) a zda tento údaj není v rozporu s některou z dalších podstatných náležitostí akcií tak, že by se tyto údaje vzájemně vylučovaly (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn 29 Cdo 2854/2012, rozsudek ze dne 3. 11. 2010 sp. zn. 28 Cdo 3071/2010). Datum emise uvedené na akciích žalované je možným datem, a jak vyplývá z obsahu spisu, neodporuje žádnému z dalších obligatorních údajů vyznačených na sporných akciích tak, že by vedle sebe tyto údaje nemohly obstát. Pro úplnost Nejvyšší soud dodal, že pokud se dovolatelka domnívá, že jí mají být akcie žalované vydány, neboť její zástavní právo nadále trvá, musí se jejich vydání domáhat vůči tomu, kdo má akcie ve svém držení.

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soudy v uvedeném případě nepostupovaly podle zákona, když uvedly, že pro vydání platných akcií postačí uvedení alespoň jakéhokoli data, byť to není datum emise. Soudy tak libovolně neaplikovaly zákon, nýbrž vytvořily nad rámec zákona vlastní soudcovské právo. Tato libovůle má takovou intenzitu, že se jedná o zásah do ústavních práv stěžovatelky.

5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

6. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v právě projednávané věci jde.

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje zejména právní závěry obecných soudů, dle nichž chybné datum emise cenných papírů neznamená vždy jejich neplatnost, protože je nutno přihlédnout i k ostatním zákonným náležitostem takového cenného papíru. Ústavní soud musí konstatovat, že v posuzované věci tak jde pouze o interpretaci a aplikaci podústavního práva, která nepřesahuje do ústavněprávní roviny. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, obecné soudy svůj právní názor, na jehož základě zamítly žalobu stěžovatelky, patřičně odůvodnily. Zejména soud dovolací se argumentací stěžovatelky pečlivě zabýval, dovolání shledal přípustným, avšak s její právní argumentací se neztotožnil a dovolání zamítl. S ohledem na princip nezávislosti soudní moci však Ústavní soud není oprávněn právní závěry obecných soudů, nevykazují-li ústavní deficit, jakkoli přehodnocovat.

8. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2015


Ludvík David, v. r.
předseda senátu