I.ÚS 1351/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Jana Rouba a 2/ Ing. Jana Rouba, právně zastoupených Mgr. Alicí Huspekovou, advokátkou se sídlem Pobřežní 780/8, Plzeň, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 11. 2013 sp. zn. 22 C 109/2006, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2014 sp. zn. 19 Co 51/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015 sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 7. 5. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, stěžovatelé podali žalobu na obnovu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 109/2006 a týkajícího se odškodnění za průtahy; toto řízení skončilo rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2008 č. j. 19 Co 348/2008-133, kterým byl potvrzen předcházející zamítavý rozsudek soudu I. stupně ve vztahu ke stěžovateli a) a ve vztahu ke stěžovateli b) byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a řízení bylo zastaveno pro překážku zahájeného řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 142/2002. V návrhu tvrdili, že důvodem obnovy řízení je rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2013 sp. zn. 39 Co 358/2011 (vydaný v řízení původně vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 142/2002), a že v této věci jim bylo odškodnění nespravedlivě odepřeno.

3. Soud I. stupně žalobu posuzoval podle § 228 odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že ve vztahu ke stěžovateli b) nepředstavuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí o věci samé a žaloba na obnovu řízení proti němu není přípustná. Ve vztahu ke stěžovateli a) není zřejmé, o co by se měl návrh na obnovu řízení opírat, když rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 39 Co 358/2011 se jej vůbec netýkal a tudíž mu nemůže přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Uzavřel, že žaloba na obnovu řízení ve vztahu ke stěžovateli b) není přípustná, ve vztahu ke stěžovateli a) není důvodná.

4. Odvolací soud usnesení soudu I. stupně potvrdil, když se zcela ztotožnil s jeho právními závěry. Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání obou stěžovatelů odmítnuto s odůvodněním, že neobsahuje zákonem předepsané náležitosti, a to vymezení přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).

5. V ústavní stížnosti, která se podrobně zabývá zejména popisem skutkových okolností předchozích řízení, stěžovatelé navrhují zrušení všech shora vyjmenovaných rozhodnutí. Vůči usnesení Nejvyššího soudu, který rozhodoval o posledním prostředku k ochraně jejich práva (dovolání), však žádné konkrétní námitky, jimiž by rozporovali důvod odmítnutí dovolání, neuvádějí.

6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

7. Dovolání bylo odmítnuto pro vady s odůvodněním, že stěžovatelé nedostáli své povinnosti plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř., protože v něm nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V dovolání pouze uvedli, že dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak a že se domáhají "aby dovolací soud právní otázku dokazování meritu žalobního tvrzení v této věci vyřešil jinak než odvolací soud, a to tak, aby ve smyslu dikce čl. 6 Úmluvy nařídil soudům nižší instance v obnoveném řízení provedení důkazního řízení k vydání náležitého odškodnění jak žalobce a), tak žalobce b), v souladu se svou vlastní platnou legislativou, kterou ve věci sám Nejvyšší soud vydal (...)". Na jiném místě pak uvádějí, že odkazují na standardní judikaturu Nejvyššího soudu ve věci rozhodování o obnově řízení.

8. Vzhledem k tomu, že bližší argumentace stěžovatelů k protiústavnosti usnesení dovolacího soudu v ústavní stížnosti absentuje, Ústavní soud pouze ověřil, zda Nejvyšší soud při posouzení této vady dovolání nepostupoval příliš formalisticky, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není a že právo stěžovatelů na spravedlivý proces porušeno nebylo. Tuto část ústavní stížnosti proto Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou.

9. Jinak je tomu však u rozhodnutí městského a obvodního soudu. Účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, se může domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání (§ 72 odst. 4 ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě, a to i tehdy, kdy sice dovolání podal, avšak nikoli řádně, a proto bylo dovolacím soudem oprávněně odmítnuto jako vadné, je třeba na jeho ústavní stížnost, pokud směřuje rovněž proti předchozímu rozhodnutí odvolacího soudu (příp. i soudu I. stupně), nahlížet jako na nepřípustnou.

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost zčásti odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2015


Ludvík David, v. r.
předseda senátu