II.ÚS 741/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky In Time, s. r. o., se sídlem Jirečkova 1021/3, 170 00 Praha 7 - Holešovice, zastoupeného Mgr. Michalem Štrofem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 23 Cdo 2443/2014-218, takto:

Odůvodnění:

I.
1. Ústavní soud obdržel dne 12. března 2015 návrh podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon
o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.
2. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 23 Cdo 2443/2014-218, odmítl dovolání žalobce (stěžovatelky), jímž se v rámci řízení o zaplacení částky 492.500 Kč s příslušenstvím vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 119/2009 domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jimiž bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví na straně žalovaného. Hlavní dovolací námitka žalobce směřovala proti nesprávnému právnímu posouzení procesního nástupnictví a spočívala v tom, že v soudním řízení nebylo možno pokračovat, protože daná věc byla pravomocně skončena. Dovolací soud odmítnutí dovolání odůvodnil tím, že dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když k přípustnosti dovolání uvedl pouze následující: "Žalobce má za to, že dovolání je v této věci přípustné, protože předmětem sporu je skutečnost, zda lze pokračovat v řízení pravomocně ukončeném na základě usnesení o procesním nástupnictví jednoho z účastníků řízení." Takové tvrzení však podle názoru dovolacího soudu k vymezení předpokladů přípustnosti nepostačuje. Dovolatelka vymezila pouze, na vyřešení jaké otázky procesního práva spočívá napadené rozhodnutí, ovšem dále již neuvedla, zda se podle jejího názoru odvolací soud při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (příp. neuvedla, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se odchýlil) či zda tato otázka podle dovolatelky nebyla v judikatuře dovolacího soudu dosud vyřešena či zda má dovolatelka za to, že je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (příp. ve kterých konkrétních rozhodnutích je posouzena rozdílně) či má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.

III.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jehož se měl dopustit Nejvyšší soud svým ryze formalistickým postupem při výkladu přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř. ve spojení s § 241a odst. 2 o. s. ř.). Zdůrazňuje, že ve svém dovolání řádně zdůvodnila, proč je dovolání přípustné (posouzení otázky, zda lze na základě usnesení o procesním nástupnictví pokračovat v pravomocně ukončeném řízení) a v čem spatřuje nesprávné právní posouzení věci (prolomení právní moci platebního rozkazu). Z dovolání stěžovatelky jasně vyplývalo, že Nejvyšším soudem má být posouzena otázka procesního práva, která v rozhodovací praxi dosud řešena nebyla. Pokud by tomu tak nebylo, uvedla by stěžovatelka výslovně konkrétní judikáty, od nichž se odvolací soud odchýlil, nebo v nichž je daná otázka řešena rozdílně, popř. jak jinak má být daná otázka Nejvyšším soudem posouzena. Posouzení dovolání výslovně podle textu a nikoliv v kontextu jeho obsahu považuje stěžovatelka za formalismus, navíc v situaci, kdy je evidentní, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s občanským soudním řádem, když rozhodl o procesním nástupnictví v pravomocně ukončené věci.

IV.
4. Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu a posouzení vznesených právních otázek Ústavní soud shledal, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu nedošlo.

5. Ústavní soud předně podotýká, že nároky kladené Nejvyšším soudem na náležitosti dovolání spočívající ve vymezení předpokladů jeho přípustnosti jsou v judikatuře Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 17. února 2015 sp. zn. II. ÚS 257/15 nebo usnesení ze dne 30. června 2015 sp. zn. I. ÚS 1789/15) aprobovány a v pouze výjimečných případech může dojít ke kasaci rozhodnutí, jímž se dovolání účastníka řízení odmítá [srov. např. nález ze dne 18. prosince 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

6. V dané věci Nejvyšší soud při projednání dovolání stěžovatelky dospěl k závěru, že podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. je na místě dovolání stěžovatelky odmítnout, neboť neobsahuje vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). V odůvodnění rozhodnutí přitom zdůraznil, že požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání, přičemž vymezení přípustnosti, jak je učinila stěžovatelka, nepostačuje. K tomu lze uvést, že pouhá skutečnost, že dovolatelka má jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Pouhé vymezení otázky a důvodu dovolání nemůže být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Dovolání stěžovatelky tak neobsahuje obligatorní náležitost, když nekonkretizuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak požaduje § 241a odst. 2 o. s. ř. i ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 17. června 2014, sen. zn. 29 NSČR 46/2014). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Ústavní soud má za to, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí lze seznat, z jakých důvodů došlo k odmítnutí dovolání stěžovatelky a je zřejmé, jakým způsobem tento soud vyhodnotil text stěžovatelčina dovolání a jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, a proto v něm nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

7. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2015

Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu