II.ÚS 109/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Velvarského, CSc., zastoupeného JUDr. Ladislavem Zvolským, Ph.D., advokátem se sídlem Pařížská 1076/7, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 3. 2013, č. j. 26 C 2/2011-158, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2014, č. j. 18 Co 41/2014-249, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, č. j. 30 Cdo 2863/2014-268, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka, takto:

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 1. 2015 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 3 a 4 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 Listiny, právo na rovnost v právech a dále soudy nerespektovaly čl. 1 a čl. 2 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava"). Rovněž tak měl být porušen zákaz nucených prací podle čl. 9 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu zjistil Ústavní soud zejména následující skutečnosti.

3. Žalobou došlou Krajskému soudu v Ostravě dne 4. 1. 2011 se stěžovatel domáhal na České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník") náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), jež byla způsobena nepřiměřenou délkou soudních řízeních vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 Cm 142/2000 a 25 Cm 181/2008. Takto stěžovatel po vedlejším účastníkovi požadoval zaplacení částky 5.161 Kč s 0,5% složeným úrokem z prodlení denně od 6. 8. 1996 do zaplacení (tato částka byla stěžovatelovi přisouzena v jednom z průtahových řízení, následně však nebyla vymožena z důvodu, že se dlužník stěžovatele během tohoto řízení stal nemajetným a fakticky zanikl), částky 114.935,21 Kč s úrokem z prodlení od 1. 12. 2008 do zaplacení a 24.157 Kč s úrokem z prodlení od 19. 12. 2008 do zaplacení (přiznané náhrady nákladů řízení v průtahových řízeních, které dlužník nemohl se shora uvedených důvodů uhradit), a dále požadoval měsíční přídavek ke starobnímu důchodu ve výši 4.950 Kč jako částečné odškodnění za ztrátu výdělku v letech 2004 až 2007, kdy nemohl z důvodu vedených soudních sporů vykonávat činnost makléře na kapitálovém trhu pro nesplnění podmínky důvěryhodnosti dle vyhlášky č. 268/2004 Sb., o náležitostech a přílohách žádostí podle zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu (dále jen "vyhláška č. 268/2004 Sb."). Podle ustanovení § 2 odst. 2 písm. c) bod 3 této vyhlášky totiž Komise pro cenné papíry požadovala předložit pro účely posouzení důvěryhodnosti doklady o "zahájení občanského soudního řízení nebo rozhodčího řízení vedeného proti posuzované osobě v posledních 5 letech, pokud se týká jejího působení na finančním trhu nebo může závažně ohrozit finanční situaci dané osoby."

4. Nyní napadeným (v pořadí druhým) rozsudkem obvodní soud žalobě stěžovatele vyhověl co do žalobní částky týkající se úhrady náhrady nákladů průtahových řízení, neboť shledal, že pokud by tato řízení skončila v přiměřené době, mohl by se stěžovatel uspokojit z prostředků povinné společnosti, které v té době ještě prokazatelně měla. Jelikož tato požadovaná výše škody odpovídala částkám přiznaným stěžovatelovi v těchto řízeních, považoval soud za škodu rovněž neuhrazené úroky z prodlení z těchto částek původním dlužníkem. Co do požadované částky 5.161 Kč s 0,5% složeným úrokem z prodlení, obvodní soud žalobu zamítl, neboť zaplacení této částky se stěžovatel domáhal po likvidátorovi dlužníka žalobou podanou před Městským soudem v Praze. Žalobu stěžovatele také zamítl ve věci měsíčního přídavku ke starobnímu důchodu ve výši 4.950 Kč, neboť shledal, že zde není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou (z předložených listin nevyplynulo, že by žalobce ztratil zaměstnání z důvodu jím podaných žalob).

5. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele i vedlejšího účastníka změnil rozsudek soudu I. stupně ve věci výše přiznaných úroků z prodlení z úspěšně žalovaných částek a ve zbytku rozsudek potvrdil. Ke změně části rozsudku přistoupil s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle ustanovení § 14 zákona č. 82/1998 Sb. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2893/2010). Stát tedy neodpovídá za prodlení, které měl zaplatit jiný subjekt. Ve věci požadovaného příplatku ke starobnímu důchodu se městský soud ztotožnil s obvodním soudem (absence příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a způsobenou škodou), neboť nepřiměřené délky soudních řízení ve sporech vedených stěžovatelem se nemohly stát příčinou vzniku této škody, jelikož jeho újma má příčinu ve ztrátě způsobilosti vykonávat činnost makléře. Ve věci nároku odpovídajícímu částce 5.161 Kč s příslušenstvím městský soud nejprve uvedl, že závěr soudu I. stupně o předčasnosti podaného návrhu neobstojí (i s ohledem na ukončení řízení, na nějž odkazoval obvodní soud). Zároveň však tento nárok považoval za nedůvodný, protože stěžovatel nesplnil základní podmínku pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody, když svojí nečinností při uplatnění pohledávky vůči původnímu dlužníku zavinil, že tento nárok mu nemohl být vyplacen z likvidované podstaty dlužníka, když dlužnou částku nepožadoval (i přes výzvu likvidátora) v rámci likvidace dotčené společnosti, ale podal proti společnosti žalobu u soudu. Pokud tedy požadoval tuto dlužnou částku jen v rámci soudního řízení, vzal na sebe dle městského soudu riziko, že se v případě dlouhého soudního řízení této pohledávky z majetku společnosti nedomůže. Vedlejší účastník tak za tuto volbu stěžovatele nezodpovídá, a není proto povinen žalobci nahradit škodu ani za situace, kdy k nepřiměřené délce soudního řízení skutečně došlo.

6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele nevyhověl. Ve věci žalované částky 5.161 Kč s příslušenstvím dovolání odmítl pro nepřípustnost dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu, neboť napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč. Ve věci odškodnění za ztrátu výdělku měsíčním příplatkem ve výši 4.950 Kč ke starobnímu důchodu pak dovolání zamítl. K této otázce (která doposud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena) uvedl, že z hlediska podmínek stanovených ve vyhlášce č. 268/2004 Sb. pro prokázání důvěryhodnosti makléře je klíčové, že příčinou ztráty důvěryhodnosti bylo výlučně podání žaloby. Přitom pouze na tom, zda tato žaloba byla důvodná či nikoliv, závisí, kdo je za případnou újmu (spočívající ve ztrátě příjmu z činnosti makléře) odpovědný (ve smyslu ustanovení dříve účinného § 420 odst. 1 občanského zákoníku): zda žalobce, který podal nedůvodnou žalobu, či žalovaný, který svoji povinnost řádně a včas nesplnil. Ani případný nesprávný úřední postup spočívající v průtazích v řízení ale nemůže být relevantní příčinou vzniku škody, neboť nic nebránilo odpovědnému subjektu, aby buď jako žalobce vzal nedůvodnou žalobu zpět nebo jako žalovaný svoji povinnost splnil.

II. Argumentace stěžovatele
7. Uvedená rozhodnutí obecných soudů zasáhla dle stěžovatele do jeho shora uvedených základních práv a svobod, a to ve věci pohledávky na zaplacení částky 5.161 Kč s příslušenstvím a nároku na přiznání mimořádného příplatku ke starobnímu důchodu.

8. V případě prvně zmíněné pohledávky stěžovatel zdůrazňuje, že tu již nemohl vymoci po původním dlužníku, neboť tato společnost byla v mezidobí, kdy pokračoval nezákonný postup soudů spočívající v nečinnosti a průtazích, vymazána z obchodního rejstříku. Odmítá přitom závěr městského soudu, že žalovaná nemusí tuto požadovanou náhradu škody hradit proto, že dlužnou částku měl stěžovatel po původním dlužníkovi vymáhat v rámci mimosoudního řízení. Zde stěžovatel zdůrazňuje, že podání této žaloby na původního dlužníka bylo až důsledkem jeho neochoty zaplatit po právu nárokovaná plnění, kdy tento jeho postup nelze hodnotit jako porušení jeho právních povinností, ale naopak jako oprávněný výkon stěžovatelova práva, kdy by při nepodání žaloby došlo k promlčení nároku. Zároveň stěžovatel polemizuje s odmítnutím dovolání týkajícího se této části pro nepřípustnost, neboť dle jeho názoru jím nárokovaná škoda přesahuje 50.000 Kč s ohledem na délku lhůty, na niž by se vztahoval smluvně dohodnutý úrok, a na skutečnost, že se jedná o složený úrok. Rovněž uvádí, že tento dohodnutý smluvní úrok z prodlení nemohl být příslušenstvím pohledávky ve vztahu ke škodě požadované po vedlejším účastníkovi, nýbrž pouze po původním dlužníku. Tím, že obecné soudy nerozhodly o nároku stěžovatele v přiměřené době, totiž stěžovateli vznikla škoda ve výši přesahující 50.000 Kč, která představovala plnění, jež by stěžovatel vymohl po původním dlužníkovi, pokud by soudy rozhodovaly bez průtahů. Tato škoda pak byla jistinou (škodou), kterou stěžovatel požadoval uhradit od vedlejšího účastníka, kdy by příslušenstvím (úrokem z prodlení) z této pohledávky mohl být pouze zákonný úrok z prodlení, který by stěžovateli náležel za období prodlení vedlejšího účastníka s úhradou škody ve výši požadované stěžovatelem.

9. Ve věci nepřiznání mimořádného příplatku ke starobnímu důchodu pak stěžovatel vyvrací závěry obecného soudu, že by v jeho případě neexistovala příčinná souvislost mezi ztrátou jím vykonávaného zaměstnání (respektive nemožností vykonávat funkci makléře) z důvodu průtahů v původních řízeních. Zde zdůrazňuje, že podmínky důvěryhodnosti pro získání souhlasu k provozování činnosti makléře mohl splnit až v červnu 2007, kdy skončila příslušná řízení, kdy byl do této doby nucen vykonávat podřadné práce v jiném oboru, než ve kterém doposud působil, kdy mu z důvodu pochybení státu bylo znemožněno vykonávat odpovídající společensko-pracovní uplatnění a nedosahoval tak obvyklých příjmů ze zaměstnání. Zde tedy vytýká, že pokud prvotní příčina (nesprávný postup spočívající v průtazích) způsobí sekundární příčinu vedoucí ke vzniku škody, pak je tato první příčina v příčinné souvislosti se vzniklou škodou, a může se tedy domáhat náhrady škody vzniklé v důsledku oné prvotní příčiny. Stěžovatel rozporuje též závěry vyřčené v rozsudku Nejvyššího soudu, kdy zdůrazňuje, že je právem každého subjektu nechat o své věci rozhodnout soud, neboť žádný subjekt není povinen počítat s tím, že soudy budou věc rozhodovat v rozporu se zákonem s několikaletými průtahy a že následky takového nezákonného výkonu státní moci ponese neúspěšná strana sporu.

III. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

11. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel napadá, v jaké výši mu byla přiznána náhrada škody dle zákona č. 82/1998 Sb., jež byla způsobena nedůvodnou délkou soudního řízení. Jak však Ústavní soud zdůrazňuje ve své konstantní judikatuře, s ohledem na jeho výše definované postavení mu přísluší "toliko" posoudit, zda obecné soudy vycházely z pravidel plynoucích z ustanovení v zákoně č. 82/1998 Sb., a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnily s tím, že obecné soudy mají povinnost posuzovat každý případ individuálně a v závislosti na něm stanovit odpovídající výši náhrady škody (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1599/13 ze dne 7. 4. 2015). Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy, z pohledu zmíněných zákonných kritérií, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva přitom lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, (N 148/46 SbNU 471)]. Pak by totiž mohl být postup soudu shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny. Ústavní úrovně však zásadně nedosahuje "pouhý" nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)].

13. Po přezkoumání stěžovatelových námitek však Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele napadenými rozhodnutími ve shora uvedeném smyslu nezasáhly.

14. Ve věci žalované částky 5.161 Kč s příslušenstvím Ústavní soud nejprve posoudil, zda Nejvyšší soud odmítnutím této části dovolání pro nepřípustnost z důvodu bagatelnosti (městským soudem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000 Kč) neporušil stěžovatelovo právo na přístup soudu. Postup, jímž se mohou účastníci soudních řízení domáhat svých práv u nezávislého a nestranného soudu, upravuje občanský soudní řád, který v hlavě třetí části čtvrté upravuje podmínky přípustnosti dovolání a stanoví pravidla řízení před dovolacím soudem při podání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Pokud přitom nejsou splněny podmínky připuštění dovolání ve věcech menšího významu, platí, že takový postup není v rozporu s požadavky kladenými na soudní proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. usnesení ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. IV. ÚS 336/02, dostupné na http://nalus.usoud.cz); právo na mimořádný opravný prostředek, a tedy na trojstupňové soudní řízení v meritu věci, není totiž na ústavní úrovni zaručeno (srov. usnesení ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03). Přesto musí Nejvyšší soud v těchto případech pečlivě vážit, zda podané dovolání skutečně nesplňuje podmínky přípustnosti, přičemž se jeho úvaha nemůže nést v přespříliš formalistickém duchu, jehož výsledkem by bylo nedůvodné lpění na splnění procesních podmínek, které by bylo v rozporu s principy spravedlnosti a nezohledňovalo by specifika každého řešeného případu.

15. V případě stěžovatele nicméně takováto situace nenastala, neboť Nejvyšší soud se přidržel dotčeného ustanovení občanského soudního řádu, dle něhož se nepřihlíží k příslušenství pohledávky, takže výše úroků se k této základní částce nepřičítá. Ústavní soud se přitom ztotožňuje s Nejvyšším soudem, že pokud stěžovatel argumentoval výší příslušenství jako součástí škody (tj. odlišné výše ve vztahu k původnímu dlužníkovi a vedlejšímu účastníkovi), nezbývá než konstatovat, že soudy rozhodovaly o žalobním nároku tak, jak jej vymezil sám stěžovatel, tedy nikoliv v kapitalizované výši ke konkrétnímu datu, jež by představovala škodu, kterou požaduje po vedlejším účastníkovi ke dni podané žaloby. Bylo přitom věcí žalobce, jak svůj žalobní nárok vymezí, přičemž pokud se rozhodl vymezit svůj nárok způsobem, uvedeným výše, vzal na sebe riziko, že eventuálně podané opravné prostředky mohou být odmítnuty z důvodu bagatelnosti žalované částky. V rozhodnutí Nejvyššího soudu tak nelze spatřovat odepření práva na přístup k soudu, neboť jím provedená aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu odpovídala jejich znění i smyslu.

16. Stejně tak se Ústavní soud neztotožňuje s námitkou směřující proti meritornímu posouzení žalované částky městským soudem, neboť ten správně dovodil, že pokud stěžovatel dříve (i přes výzvu likvidátora) tuto částku v rámci likvidace neuplatnil, ale pokusil se ji vymoci v rámci žaloby před soudem, přenesl na sebe riziko, že ji eventuálně nebude schopen původní dlužník uhradit, a proto nyní nemůže vymáhat tuto částku po státu žalobou na náhradu škody za vzniklé průtahy v řízení.

17. Ve věci žalovaného nároku na přiznání mimořádného příplatku ke starobnímu důchodu pak Ústavní soud dodává, že z vyžádaného spisu a důkazů předložených stěžovatelem nikterak nevyplývá, že by průtahy v dotčených soudních řízeních byly skutečně v příčinné souvislosti ke skutečnosti, že stěžovatel ztratil své zaměstnání a nevykonával práci makléře. Z předložených materiálů se naopak podává (viz především č. l. 142 soudního spisu), že jeho předchozí pracovní poměr skončil dohodou, přičemž za této situace nelze hovořit o tom, že by dotčené průtahy zapříčinily jeho odvolání (viz též č. l. 16). Podobně ze spisu nevyplývá (vyjma vyjádření stěžovatele), že by právě tyto průtahy zapříčinily skutečnost, že dále nemohl vykonávat funkci makléře z důvodu nesplnění podmínky důvěryhodnosti. Zde se podává, že pokud mu již dříve bylo vydáno povolení k činnosti makléře, které se dle tehdy platného zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, vydávalo na dobu neurčitou, tak ze spisu nikterak neplyne, že by toto své oprávnění ztratil (resp. že by mu je Česká národní banka odňala na základě ustanovení § 14 odst. 8 téhož zákona) a musel tak znovu žádat o udělení povolení k činnosti makléře. I pokud by tomu tak však bylo, bylo na samotném stěžovateli, aby v rámci příslušných řízení o odnětí dotčeného povolení prokázal, že nadále splňuje podmínky důvěryhodnosti, a to s přihlédnutím ke specifikům dotčených soudních řízení, jež by se eventuálně týkala jeho působení na finančním trhu nebo by mohla závažně ohrozit finanční situaci dané osoby (viz ustanovení § 2 odst. 2 písm. c) bod 3 vyhlášky č. 268/2004 Sb.), neboť nelze tvrdit, že by zahájení jakéhokoli soudního řízení vymezeného v citovaném ustanovení zavdávalo pochybnost o důvěryhodnosti dotčené osoby. Pokud tak ale neučinil, nemůže se nyní dovolávat po vedlejším účastníkovi náhrady škody, neboť soudy správně dovodily, že zde není příčinná souvislost mezi průtahy v inkriminovaných řízeních a ztrátou práce či výkonu povolání makléře.

18. V této souvislosti nicméně Ústavní soud považuje za nutné poněkud korigovat závěr Nejvyššího soudu, že otázka odpovědnosti za případnou újmu zapříčiněnou ztrátou důvěryhodnosti z důvodu podání žaloby (jakožto předpokladu získání povolení k činnosti makléře) závisí pouze na tom, zda tato žaloba byla důvodná či nikoliv, tzn., že by za ni nesl vždy odpovědnost žalobce, který podal nedůvodnou žalobu, či žalovaný, který svoji povinnost řádně a včas nesplnil. V některých případech by totiž mohl být postup orgánu veřejné moci (zde soudu) hlavní a prvotní příčinnou vzniklé škody a státu by tak vznikla povinnost tuto újmu nahradit. Opačný závěr by fakticky ústil v důsledek, že by makléři byli dle právní úpravy platné pro nyní řešený případ omezeni ve svobodném přístupu k soudu, jelikož by nevěděli, zda se jejich procesní aktivita nedotkne jejich povolání makléře (případně by byli nuceni vzít již podanou žalobu zpět či by byli nuceni uznat žalobní návrh, jak ostatně doporučuje Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí). Proto Ústavní soud zdůrazňuje, že soudy musí vždy pečlivě zvažovat okolnosti každého konkrétního případu a hodnotit, zdali poškozený učinil veškeré kroky k tomu, aby mu nebyla způsobena nedůvodná škoda, případně zdali skutečně je hlavní příčinnou způsobené škody nesprávný úřední postup orgánů státu.

VI. Závěr
19. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

20. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2015

Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu