I.ÚS 1110/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TEAMONT, spol. s r. o., se sídlem Pobřežní 95/74, Praha 8, právně zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2014 sp. zn. 45 T 10/2010 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. 3 To 102/2014, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 14. 4. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatelka, jež v rámci trestního řízení vystupovala v pozici poškozeného, neúspěšně u obecných soudů požadovala uhrazení nákladů vzniklých s přibráním zmocněnce ve výši 400 046,57 Kč. Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením náhradu nákladů zmocněnce stěžovatelce nepřiznal a návrh zcela zamítl s argumentací, že stěžovatelka svému zmocněnci za poskytnuté právní služby doposud ničeho nezaplatila, a proto jí žádné náklady spojené s přibráním zmocněnce nevznikly. Dle názoru Krajského soudu v Ostravě je základní podmínkou pro přiznání nákladů spojených s přibrání zmocněnce to, aby poškozený tyto náklady vynaložil, tedy je fakticky advokátovi zaplatil. Proti tomuto usnesení stěžovatelka podala stížnost, v níž namítala, že náklady spojené s přibráním zmocněnce nevznikají jejich faktickým zaplacením poškozeným na účet zmocněnce, ale již tím, že poškozenému vůči jeho zmocněnci vznikl závazek tyto náklady v podobě odměny a hotových výdajů uhradit.

4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

5. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

6. V prvé řadě je třeba uvést, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v právě projednávané věci jde.

7. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že výklad ustanovení § 154 odst. 1 tr. řádu, z něhož vycházela napadená rozhodnutí a který předpokládá, že poškozený může v trestním řízení uplatňovat jen ty náklady, které mu již skutečně vznikly, tzn. že je skutečně vynaložil, lze považovat za ústavně souladný (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3193/13 a obdobně též usnesení sp. zn. III. ÚS 2311/12). Rovněž odborná literatura hovoří o tom, že náklady na zmocněnce představují mj. odměnu, kterou poškozený za zastupování zaplatil (viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1852-1853).

8. Ve vztahu k výše uvedené argumentaci stěžovatele je nutno uvést, že rozdílné nastavení právní úpravy náhrady nákladů řízení v civilním řízení a řízení trestním je výhradně věcí zákonodárce a Ústavnímu soudu nepřísluší je napravovat, protože právní úprava náhrady nákladů poškozeného obsažená v ustanovení § 154 tr. řádu nevykazuje žádný rozpor s ústavním pořádkem (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2952/14).

9. Ústavní soud musí na závěr konstatovat, že v posuzované věci jde pouze o interpretaci a aplikaci podústavního práva, která nepřesahuje do ústavněprávní roviny. Obecné soudy svůj právní názor, na základě kterého dospěly k vydání napadených rozhodnutí, patřičně odůvodnily. S ohledem na princip nezávislosti soudní moci tedy Ústavní soud není oprávněn jejich právní závěry, nevykazují-li ústavní deficit, jakkoli přehodnocovat.
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2015


Ludvík David, v. r.
předseda senátu