Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Česko-německé horské nemocnice Krkonoše, s.r.o., se sídlem Praha 4, Závišova 2518/20, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem, AK Praha 1, Vodičkova 28, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2014, č. j. 30 Co 445/2014-418, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 11. 3. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka namítá porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy a domáhá se zrušení v záhlaví citovaného rozsudku. Stěžovatelka má rovněž za to, že městský soud v řízení, z něhož vzešel ústavní stížností napadený rozsudek, nerespektoval vázanost judikaturou Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti samotné jakož i z napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze plyne, že v projednávané věci byla předmětem řízení zejména otázka, zda zdravotní výkony provedené stěžovatelkou pojištěncům žalované Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, které stěžovatelce jmenovaná pojišťovna odmítla uhradit, byly úkony nutné a neodkladné péče ve smyslu ustanovení § 17 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 48/1997 Sb."). Obvodní soud pro Prahu 3 o žalobě stěžovatelky rozhodl rozsudkem z 9. 4. 2014, č. j. 12 C 232/2009-365 tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 77.513,90 s úrokem z prodlení a zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatelka domáhala úhrady další částky ve výši 95.788,54 Kč s úrokem z prodlení.
3. Odvolací soud prvostupňový rozsudek v jeho podstatě potvrdil, když pouze shledal, že stěžovatelce měla být přiznána částka o jeden tisíc korun vyšší.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Předně je třeba poznamenat, že ústavní stížnost stěžovatelky postrádá jakoukoliv vlastní ústavněprávní argumentaci, která by byla způsobilá vztahovat se ke konkrétním okolnostem daného případu, když stěžovatelka toliko zcela blanketně odkazuje na šest označených a blíže specifikovaných rozhodnutí Ústavního soudu. I pokud by však Ústavní soud zcela odhlédl od této skutečnosti, musí konstatovat, že právní názory, obsažené v těchto rozhodnutích, nedopadají na ústavní stížností předestřená skutková východiska právě projednávaného případu, takže je na věc vůbec nelze aplikovat. Stěžovatelka tak například uvádí, že znalci vypracovávající jménem Fakultní nemocnice Olomouc znalecké posudky o otázce nutné a neodkladné péče neměli - s ohledem na pacienty, jimž byla tato péče stěžovatelkou poskytnuta - pro daný lékařský obor adekvátní vzdělání. V daném případě nicméně nelze přehlédnout, že v řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí, byla jako znalecký ústav vybrána Všeobecná fakultní nemocnice v Praze. Stěžovatelka tak tuto svoji argumentaci patrně zaměnila s případem ústavní stížnosti, o níž však bylo rozhodnuto již usnesením ze dne 10. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 1992/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz); zde totiž byla znaleckým ústavem skutečně Fakultní nemocnice Olomouc a stěžovatelka tehdy mimo jiné namítala, že znalecký tým tvořili převážně kardiologové, ač nutná a neodkladná péče nebyla poskytována jen - souhrnně řečeno - osobám s nemocemi srdce.
6. Za tohoto stavu - vzhledem ke stížnostní argumentaci - proto Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že základní práva stěžovatelky nebyla ústavní stížností napadeným rozsudkem porušena. K otázce nutné a neodkladné péče (ve věci stěžovatelky) se Ústavní soud již dostatečně vyjádřil například i v právě citovaném usnesení I. ÚS 1992/14 a nemá důvod se od tohoto výkladu jakkoliv odchylovat. Stěžovatelka ostatně ani na tyto závěry Ústavního soudu v právě projednávaném případě vůbec nereaguje.
7. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu