I.ÚS 3262/14 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Kurela, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Beldou, advokátem se sídlem Jablonec nad Nisou, Lípová 1581/7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2014 č. j. 3 As 6/2014-63 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. 11. 2013 č. j. 59 A 92/2011-100 takto:

Odůvodnění:

I. Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti

1. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 6. 11. 2013 č. j. 59 A 92/2011-100 zamítl žalobu stěžovatele jako žalobce proti rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Libereckého kraje ze dne 14. 10. 2011 č. j. KRPL-39253/ČJ-2011-1800-KR-PK jako odvolacího správního orgánu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí náměstka ředitele téhož krajského ředitelství pro službu kriminální policie a vyšetřování jako správního orgánu prvního stupně ze dne 21. 1. 2010 č. 1421/2010; tímto rozhodnutím byl stěžovatel jako příslušník Policie České republiky propuštěn ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o služebním poměru"). Důvodem propuštění byly nezákonné lustrace osob, provedené stěžovatelem celkem ve čtyřech případech, a dále vyzrazení informace o chystané policejní akci proti dealerům drog. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 8. 2014 č. j. 3 As 6/2014-63 zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu ze dne 6. 11. 2013.

2. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2014 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. 11. 2013 se stěžovatel bránil ústavní stížností ze dne 7. 10. 2014, ve které navrhl, aby Ústavní soud zrušil oba rozsudky, jakož i rozhodnutí správních orgánů obou stupňů ze dne 14. 10. 2011 a ze dne 21. 1. 2010.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v tom, že v řízení před správními orgány nebyla dodržena jednoroční objektivní prekluzivní lhůta k doručení rozhodnutí podle § 42 odst. 4 zákona o služebním poměru, přičemž obecné soudy jejich rozhodnutí z tohoto důvodu nezrušily. Překročena byla i lhůta 90 dnů k vydání rozhodnutí odvolacího správního orgánu podle § 190 odst. 8 téhož zákona. Stěžovatel dále brojil proti rozsahu dokazování před správním orgánem prvního stupně, jakož i před krajským soudem; v této souvislosti vytýkal, že nebyly respektovány závěry rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. 11. 2010 č. j. 59 A 34/2010-51, kterým bylo zrušeno původní rozhodnutí odvolacího správního orgánu v dané věci ze dne 21. 4. 2010.

II. Posouzení ústavní stížnosti

4. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

5. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Předmětem přezkumu v projednávané věci jsou rozhodnutí příslušných služebních funkcionářů, jimiž byl stěžovatel jako příslušník Policie České republiky propuštěn ze služebního poměru z důvodu nezákonných lustrací osob, které provedl celkem ve čtyřech případech, a pro vyzrazení informace o chystané policejní akci proti dealerům drog. Ústavní soud nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, a popřel by svoji roli a postavení v rámci výkonu soudní moci, pokud by tuto roli přijal a opakovaně se zabýval tvrzeními, která byla vypořádána již v řízení před obecnými soudy.

8. Úkolem Ústavního soudu je (výhradně) přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti. Žádné takové pochybení Ústavní soud v daném případě neshledal. Nejvyšší správní soud, jakož i Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci zejména dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III.ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153, všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obecné soudy se adekvátně vypořádaly se všemi důkazy, resp. návrhy na jejich provedení, jakož i s tvrzeními účastníků v řízení uplatněnými [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57) nebo ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371)].

9. Za ústavně relevantní pochybení nelze považovat stěžovatelem tvrzené porušení § 42 odst. 4 zákona o služebním poměru, zakotvujícího jednoroční objektivní prekluzivní lhůtu k doručení rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, a to i s ohledem na okolnost, že tato námitka byla stěžovatelem poprvé vznesena v kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu ze dne 6. 11. 2013, a Nejvyšším správním soudem proto v rozsudku ze dne 6. 8. 2014 vyhodnocena jako nepřípustná podle § 104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Překročení lhůty 90 dnů k vydání rozhodnutí odvolacího správního orgánu podle § 190 odst. 8 téhož zákona pak bylo stěžovatelem v průběhu řízení uváděno opakovaně, přičemž vypořádání této námitky bylo provedeno v souladu s výše uvedenými požadavky judikatury Ústavního soudu.

10. K zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nemohlo dojít ani v důsledku toho, že v řízení nebyly provedeny všechny stěžovatelem navrhované důkazy; ohledně dalších důkazů stěžovatel naopak tvrdil, že jejich použití zákon neumožňuje. Stěžovatelovy důkazní návrhy byly řádně vypořádány, a to včetně těch, které vycházely z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 16. 11. 2010 č. j. 59 A 34/2010-51, kterým bylo zrušeno původní rozhodnutí odvolacího správního orgánu v dané věci ze dne 21. 4. 2010.

III. Závěr

11. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2015


Ludvík David, v. r.
předseda senátu